Téma: Prý mě miluje - já ale cítím chlad a prázdno

Je rozdíl mezi zamilovaností a láskou. Při zamilovanosti jde vše jakoby samo, zamilovanost je jako půjčka od andělů - jsme v nebi, ale ne vlastním přičiněním a je to jen na čas. Když zamilovanost odezní, je teprve možné skutečně budovat vztah silou vlastních rozhodnutí, překonáváním vlastních nedostatků, učením se toleranci, odpouštění, za cenu své energie.

Vy jste už zřejmě vyšli ze stádia počáteční zamilovanosti a teď je na vás, zda máte dost pevné základy a dost pevnou vůli, abyste vybudovali skutečnou lásku.

Pokud říká, že tě miluje, tak tě buď skutečně miluje nebo neví, jak ti říct, že už je citově z toho vztahu venku. Budu počítat s tím, že je to čestný muž a miluje tě.

Lidé si dávají svou lásku najevo různými způsoby - žádný není lepší než ten jiný, ale každý má ovykle jeden nebo dva, který upřednostňuje a který mu dává pocit, že je milován. Doporučuji knihu pět jazyků lásky.

U tebe jde zřejmě o přijímání darů a pozornost (dělat něco spolu, vědět, že si vzpoměl, že jsi v centru pozornosti). Pro jiné to mohou být laskavá slova (jsi nádherná, miluji tě), služby (udělal ti kávu, umyl nádobí, namasíroval ti záda), ocenění (skvěle vaříš, je fajn, jaký máš rozhled), fyzická blízkost (tuli tuli a sex ) ) … 

Pokud se cítíš nemilovaná i když tvrdí, že tě miluje, je to asi tím, že ti svou lásku projevuje jinak, než potřebuješ. Možná těmi slovy, možná jinak a jen to nepíšeš, protože to není to, co potřebuješ.

Pokud jsem se trefil, je třeba, aby se naučil dávat ti lásku najevo tak, jak to potřebuješ ty. Je třeba nevyčítat co nedělá, ale prosit o to co má dělat a oceňovat každý náznak, který udělá správně. A mluvit a vysvětlovat. Je dost možné, že i on se cítí nemilovaný a nebo naopak on dostává to co potřebuje, protože přirozeně děláš to, co zrovna jemu vyhovuje.

Zrovna moje žena chce také dárky a pozornost ve formě - dělat spolu něco hodnotného a krásného. Je to pro mne těžké. Jsem spíše šetrný, dárky pro mne nemají smysl a v dětství jsem k nim nebyl veden. A pozornost mám roztěkanou, těžko se učím, že jí skutečně musím poslouchat, skutečně musíme dělat spolu něco, při čem je v centru mého zájmu. Mne to nic moc neříká, já jsem spokojený, když mne ocení (proto dělám služby, abych to ocenění získal a hodně jí chválím, protože je to forma jak dávám najevo lásku a jak bych jí rád přijímal) a když se tulíme (to se zase učí má manželka, abych nebyl ve vztahu nešťastný).  

Jak ti dává svou lásku najevo on? Možná je to způsob, kterým by ji sám rád přijímal.

Ještě jsem zapoměl - dodám vlastní příklad, třeba to zrovna bude podobné nebo ti to aspoň dá isnpiraci.  

Do divadla jsem přestal manželku zvát, protože když jsem to jednou zkoušel (ona se vyzná a já ne), zkritizovala vybraná místa na sezení. Protože jsem místo očekávaného ocenění dostal kritiku a cítil se zraněný, přestal jsem s tím. Podobně jsem se přestal snažit vybírat restaurace a nechával to na ní, místo dárků jsem jí raději nechal, aby si vybrala podle své chuti a pak to jen ze společných peněz zaplatil (myslel jsem, že je to lepší než trpět při poslouchání toho, že ten prstýnek není takový, jaký chtěla) … a kupodivu, dlouho jsem si říkal, jak moudře se chovám, že předcházím konfliktům a přenechávám jí kormidlo, když o něj tedy stojí.

Byla to hloupost, ale trvalo mi roky než jsem na to přišel. Takže pokud jsi se náhodou vůči svému příteli dopustila podobné netaktnosti, když si hodnotila jeho snahu ti udělat radost, může to být i tím, že se prostě cítí zraněný a nemá motivaci se snažit. Výčitky to pak jen prohloubí, protože on tě bude sice utěšovat, říkat jak tě miluje, ale bude se (ze svého pohledu oprávněně) cítit ukřivděný tvými reakcemi.

Ahoj M,

velice děkuji za odpověd. No pointa je v tom, že on mi vlasntě vždycky dával tu lásku tak nějak najevo tím, že se mnou chtěl trávit čas, zeptal se, kdyz se uvidíme, plánoval, ze zajdeme tam na tu zábavu společně, tehdy pujdeme do kina, budeme se dívat doma na film atd. A ted uz se proste neptá, on vlastne ani moc nemluví, to je dalsí moje zoufalství, kdyz jsme spolu, tak se bud hádáme nebo mlcíme. Já sem hodně extrover, kdyz jsem ve spolecnosti, bavím lidi, jsem hodne ve středu pozornosti (ne zas nějak extra prehnane), ale oproti nemu jsem vylozene extrovert, kdezto on jen sedí a poslouchá a rozhovoru se nezapojuje. To uz jsem na nem pravda videla i na zacátku, ale kdyz jsem byli spolu, tak to mluvil pomalu víc nez já. Kdyz na to ted zavedu rec, tak rekl, ze to bylo na začátku, kdy me neznal a tak se vyptával, aby me pozna… To je proste nelogické…takže jakmile me zná, nemá mi co říct? Ted uz on sám v podstate nic neudelá…nedokázu si vybavit, kdy neco sám od sebe neudelal, abych si vylozene nemusela vzlyknout " ty se mi nevenujes", tak se me teda zeptá, co bych chtěla dělat, ja to naplanuju a zorganizuju a on tam teda jako se mnou pujde, stylem "kdyz to teda musi byt"… Nemyslim si, že se se mnou chce rozejít. Nedávno jsem byla s kamarádkou na dovolené a pak byl jak vymený, ríkal, jak jsem mu hrozně chyběla, ze se nemel ke komu tulit atd a choval se opravdu jak na zacátku, pry kam ze spolu zajdeme, ale po pár dnech to opadlo - to asi zjistil, ze me má zase jistou a vedel, ze zase prevezmu to "kormidlo" jak ty rikas a on se nemusí snazit. A ja blbka to tak vzdycky udelám, protoze ho mám proste ráda a chci ho videt… kdyby to bylo na nem, tak si vzpomene tak za 5 dní, ze me jeste nevidel a ze by teda rad. Ale to mi nestaci… A presne jak ty popisujes, to ze na me necha to kormidlo, tak také znamená, ze nechává na me vsechnu zodpovednost pri vyberu - kdyz vyberu spatne, bude to moje vina, nechava na me ten cas, kdy to musim vymyslet atd. Rada bych, kdyby mi obcas vybral neco, aniz bych pred tim musela mluvit o tom, jak se mi neco libi (opet ale nemluvim o hmotnych darech, jen vylozene pozornost) - "hele mam rada koblizky, jsou v akci" tak aby ho napadlo je proste na sndani koupit… Atd. Rozhodne bych si jako nejaky dar typu prstinek nechtela vybrat sama, chtela bych, aby on si dal zalezet na tom, ze se bude snazit aby se mi to libilo…a ja to vzdycky ocenim a jsem vdecna za kazdou jeho iniciativu, podporuju ho. Zkratka mi prijde, ze do toho vztahu vkladam tolik a tolik dobreho jsem mu prinesla, ze nechapu, jakotze nic nedostanu zpet Jedine co me napada je, ze proste budu silna a nebudu mu psat prvni, nebudu nic navrhovat, nebudu iniciator… A pak on si to uvedomi… Jenze pri tomhle pokudu se budu já trápit víc, nez on bude zostavat "za vyucenou"…nevím, jak z toho ven. Říka, ze na me mel rád to, ze máj spoustu zájmu a kamarádku a ze se jim a vsemu tak venuju a ze já jsem to postupne omezila, ale to jsem omezila kvuli tomu, ze jsem ty veci chtela delat s ním, sdílet zivot s ním a ne s mými kamarády…napr. jako na aerobic jdu samozrejme s kamoskou, ale proc bychom na squash nemohli spolu? Chápes, neco na ten způsob… Kdyz spolu clovek nesdíli aktivity, tak co potom? Jenom postel? to je dost malo na 60 let spolecnyho zivota…

Hmmm. Máš to s tím svým miláčkem těžké.  

Jsou lidé, kteří toho moc nenamluví. Také cítí, vidí, přemýšlí, ukládají si dojmy, ale nemají potřebu je ventilovat. No a pak jsou lidé jako asi ty (nebo třeba já, pokud jsem ve správné společnosti), kterým se pusa nezavře a pořád mají co říct, až je mi to občas trapné, jak jsem na sebe zase stáhl pozornost i když tam možná byl někdo, kdo měl k věci víc co říct. Pokud jste každý jiný typ, bude to chtít hodně dobré vůle z obou stran a asi se budeš muset vypovídávat i jinde. )  

Nějaké společné aktivity potřebujete, pokud je to pro tebe ve vztahu důležité. Co dělá rád on? Jak tráví čas? Co ho baví? Například moje manželka se mnou hraje online hry a hry na počítači obecně. Myslím, že to baví víc mně než jí, ale chce prostě se mnou trávit čas a kupodivu - tím, že jsme ve hře tým a daří se nám, jí to dává pocit, že něco spolu děláme (aspoň v té hře). Možná to zní trapně, ale jsou to hodiny času, kdy je o čem mluvit a co řešit. Hmmmm… no jo, zní to trapně.. o) )

Já na druhou stranu díky ní mnohem víc přičichl k duchovnu, což je zase její důležitá oblast zájmů, do které dám rád čas.  

Prostě pokud je pro tebe důležité být spolu a jeho návštěvy restaurací a večírky a podobně moc neberou (je introvert), tak byste s trochou snahy možná našli jiné společné zájmy. A jak píše Voslík, může se tam projevovat i to, že nemá práci, tak prostě nemá chuť někde trajdat, kdo ví.  

Mimochodem pokud najdeš něco, co ho velmi zajímá a baví, tak třeba o tom ho bude bavit si s tebou i povídat.  

Hodně věcí se dá vyřešit, pokud budete oba (zejména on v tomto případě) skutečně chtít. Aby skutečně chtěl, musí pochopit že je to pro tebe důležité, že na tom závisí tvoje štěstí ve vašem vztahu. Například pokud si s ním promluvíš, můžete se například dohodnout, že každý týden zkusí sám přijít aspoň na jednu věc, kterou ti udělá radost z tvých oblíbených aktivit a potěší tě aspoň jedním malinkým dárkem z vlastní hlavy. Pokud tě miluje, tak to může být jen o tom, že musí pochopit (a musí to skutečně pustit do hlavy, což někdy trvá), co vlastně potřebuješ a proč. A musíš to dokázat podat tak, abyste se nepohádali. Láska je pokorná, láska prosí. Láska nevyčítá, láska nevyžaduje. Když se chceš vyhnout hádce, je dobré podávat věci stylem "moc by mne potěšilo, kdyby" a ne stylem "nikdy mne nikam sám nevezmeš". A bude to asi chtít hodně trpělivosti a odpouštění. Možná ti pomůže, když si představíš, že to, když ho učíš vyjadřovat lásku tak, jak potřebuješ, je jako bys ho učila nový jazyk. Také je hloupost cítit se zraněná proto, že plete slovíčka a nejde mu gramatika. Bude skvělé, pokud se kvůli tobě aspoň pokusí.

Jen je tam pak ještě otázka, co vlastně od toho vztahu chce a čeká on a zda ty mu dáváš to, co potřebuje. Pokud to není společně trávený čas nějakou aktivitou a dlouhá povídání si, tak co ho vlastně na vašem vztahu těší? Co mu dáváš - co je důležité pro něj? Kdy je ve vašem vztahu opravdu šťastný?

PS: pozor na příliš rychlou odpověď sex. To, že případně potřebuje často sex může být i spíš jen fyzická potřeba - nemusí mu to nutně dávat pocit, že je milovaný a dělat ho to šťastným. A může… 

Tak začnu od konce - sex, to ho asi taky moc nebere :-/ Vzdcky se prituli, nebo me obejme, ale i zavest do loznice ho musim ja, aby mu to trklo, proste musim vzdy udelat to naznakove gesto ja.

On je tezkej introvert, je sberatel, takze ma nejradsi, kdyz si sbira ty svoje hracicky a to znamena klidne celodenni sezeni na netu a sledovani, co je kde noveho na prodej. To je jeho traveni volneho casu. To je proste neda ani delat v paru, nezacnu kvuli nemu neco sbirat a uz vubec ne neco, co me absolutne nezajima…

Co navrhuješ s tím 1x tydne, to uz jsem udelal tolikrat, i jsem s tim sama začala - ze jednou mesícne vymyslim nejakou aktivitu ja, jednou on, ze jednou ja vymyslim nejaky vylet, jednou on… No a zustalo to vzdycky u me nebo jsem mu musela 10x pripomina, ze je rada na nem a pak jsem to stejne jakoze ja zorganizovala a on jen nasel cestu, jak se tam jede a pak nas tam autem zavezl…to byla cela jeho iniciativa…

A to víš, ze jsem zkousela i ty psychologické veci typu : "byla bych moc ráda", " tohle je pro mne důlezité, můzes se o to prosímte pokusit…" a on vzdycky, ze je ale takový jaký je a tohle on asi neumí, i kdyz by rád…a tak jsem porád jen zklamaná…

Jak to tak písu, tak si uvedomuju, ze to asi nikam nevede…uz jsem zkousela asi opravdu vse, nic jineho me nenapada… Jenze ja se s nim tak nechci rozejít… Kdyz se nekdy zadaří, ze máme krásný vecer, je to jak v pohádce, cítím se tak happy, absolutne spokojená, nic mi nechybí… Jenze tenhle vecer pak vystřídá mesíc hádek a diskuzí na temata, která se stejne nezmení…

Myslís, ze mám být silná a ukoncit to? Mám pred sebou za mesíc státnice a nedokázu se porádne soustredit, protoze řeším uz jen tohle… Jak jsem psala, skola me ničí, dělám to uz jen kvuli tomu poslednímu kroku, ale tezce to nezvládám…navíc on k tomu… Nějak uz jsem na dně…

Díky za rady!

Ahoj,

myslím si, že to z části bude tím, že každý z vás na svoje trápení reaguje jinak. Ty chceš třeba víc času trávit s ním, abys zapomněla na trápení ze školou. On se možná cítí méněceně, protože není na škole a nemá práci. Pokud je spíš introvertní, pak bude mít při starostech tendenci uzavírat se do sebe.

Nejspíš proto nic nevymýšlí, nejspíš proto nikam nechce chodit ani s tebou.  Může ho štvát třeba i to, že jsi alespoň na vysoké, kdežto on nemá jakoby nic. A tebe to ještě k tomu na té vysoké nebaví, přitom on by byl rád a neměl by tolik starostí.

Jakmile má člověk starosti, může pak reagovat víc vyhroceně a tím vznikají hádky a nedorozumění. Teď je to na vás jestli chcete bojovat a nebo to spolu vzdáte. Mysli na to, že v životě člověka potkávají těžké chvíle a dotýká se to vždycky i partnera. Buď vás to sblíží nebo naopak rozdělí. První neúspěch nemusí znamet hned prohru. Zas je ale pravda, že tvůj přítel bude mít při problémech nejspíš tendenci být depresivní. Sám by se měl naučit, jak se při stresu odreagovat. Zároveň by ale asi ten první kopanec byl vždy na tobě.

Zkus s ním o tom promluvit. Někdy je to těžké. Pamatuju si, že byla doba, kdy jsem nesnášela větu: "Neboj, to nějak zvládneme! " Než mi došlo, že je to v té chvíli to nejvíc, co mi přítel může říct.

Možná to má tak i ten tvůj. Třeba by chtěl, aby už konečně přišlo nějaké řešení a nechce jen útěchu. Jestli ho máš ráda, zkus mu říct proč. Třeba mu to dojde.

Ještě mě napadá, že se třeba chce rozejít, ale neumí to říct. Jenže to by snad neříkal, že tě miluje.

Ahoj,

díky za odpoveď. No práve ja tuhle vetu taky nesnásím, jeste horsí je veta "Šak ono to nějak dopadně"…Co to má jako za význam? On vlastne svoje problémy resí spís tak, ze predstárá, ze zádné nemá. Kdezto já bych si o nich chtěla promluvit, probrat je, zeptat se na jeho názor atd. ALe on zádný názor nemá…vzdycky rekne, "nevím co ti na to říct", "na tohle neznám odpoved", "nic me ted nenapadá"… To jesm si také myslela, ze kdyz nastane krize, ze si partneri práve budou vzájemnou oporou, ale pri jedné hádne z neco tak neprímo vyslo, ze by byl rád, abychom si svoje problémy kazdej resili sami a spolu sdílli spís to hezký…nemohla jsem tomu uverit!!! Vzdyt on má být ten, kdo me v zivote podrzí, az bude nejhůr…no tehdy me podrzeli kamarádi, ale ti tu taky věčne neboudou, zalozí svoje rodiny a budou mít svoje problémy a já budu mít doma někoho, kdo se mnou ani nechce probrat strasti vysoké školy…co az prijdou tezsí veci? Nevím, jak ríct neco na jeho obranu, aby to bylo objektivní… Snad je to, ze je na neho stále spoleh, kdyz se na necem domluvíme, 99% to tak je, dojde na smluvené místo, zarídí, co je potreba atd. Ale tady se zase promítá to, ze já dám "povel" a on ho "provede"…samotného by ho to nenapadlo…

Možná potřebuje pomoc psychologa, aby si uvědomil své životní priority, a hlavně to, že se takhle uzavírat nedá a ve vztahu nejde sdílet jen to dobré.

A nebo když bys s ním chtěla zůstat, tak bys musela počítat s tím, že to takhle bude vždycky.