Téma: Přítel je výbušný, kontroluje mě a žárlí - má vztah budoucnost?

Zdravím,

potřebuju poradit a narazila jsem na tuhle poradnu a nevím komu se svěřit. Tak tedy, vrhla jsem se, jak se říká, do vztahu, ze vztahu. Po osmiletém vztahu jsme se rozešli s přítelem a já po dvou měsících potkala novou známost. Myslím, že si mě doslova vybojoval, protože jsem ze začátku byla dost nepřístupná a bála se. Jsem dost nedůvěřivá k lidem, takže mu docela dlouho trvalo než mě vůbec vytáhl ven. A to jsem mu ještě řekla, že s ním nemůžu nikam na skleničku, že půjdeme jen na procházku a pak pojedu domů. No a najednou z toho byla sklenička a další, a jednou jsem zapoměla na čas a Dan navrhl, že bych u něj mohla přespat. Nejprve jsem odmítla, ale v podstatě tím počal náš vztah
Postupem času se ale ukázaly vlastnosti, které nejsou tak úplně nej… Rychle se rozčílí a vytočí. Nejhorší je, že pak půl hodiny mluví o tom, jak ho něco se. Poslední dobou mi taky volá hodně často, třeba osmkrát za den. SMSky v jednom kuse, a to většinou napíše že mě miluje a že mu chybím. Chápu že se mu třeba stýská, ale to to musí zdělovat každých patnáct minut? A to nemluvím o tom, když mu třeba hned nezvednu telefon, to je pak oheň na střeše. Kde jsi byla, jakto, že když jsem ti psal smsku a vzápětí volal, jsi byla hned pryč apod. Je žárlivý na moje kolegy z práce. Chtěli jsme jít na kávu po práci, jen tak si sednout a to se mu hodně nelíbilo. Že oni mě budou určitě balit a začal se opět rozčilovat tak, že to byla opět půlhodinová debata pouze o tom. Když jsem se ho ptala, proč se pořád zbytečně nervuje, že mám pouze jeho a že mi musí věřit…řekl, že se prostě hodněkrát spálil a že je nedůvěřivý… Pak mi začal říkat něco v tom smyslu, že jestli nám to nevyjde, tak se odtěhuje někam do ciziny, na rodiče se vykašle, protože ti prý budou opět říkat, že to byla jeho vina apod. Navíc když jedu domů (bydlím u rodičů), jako že si udělám čas na své koníčky a zarizování, tak je z toho pokaždý nervově zhroucený, říká že nejí a nechce spát, a píše ještě víc SMSek už abych přijela k němu apod.
Vím, že sama potřebuju oporu ve vztahu, potřebuju cítit toho člověka vedle sebe a být s ním, ale tohle mi už nepřijde normální. Docela mi to přerůstá přes hlavu a začala jsem přemýšlet o rozchodu. Ale na druhou stranu si někdy říkám, že tomu ještě dám šanci, že se třeba přítel změní, ale asi jsem naivní že…

Možná že jsem do toho vztahu neměla jít s takovou rychlostí. Možná, že jsem ho měla víc poznat než s ním hned začít chodit. možná mi chybí ta svoboda, kterou jsem měla po rozchodu. Nemusela jsem říkat, kde jsem, proč nezvedám telefon, proč chci jet na dva dny domů. Jenže to je to takové "co by kdyby…"

Děkuju za vaše názory…