Téma: Oslovil mě ve společnosti jiným jménem - co si o tom myslet?

Ahoj. je mi hloupé se ptát lidí kolem mě na takové věcí… a proto asi volím tuto cestu, abych na toto téma vyvolala diskuzi. Byly jsme s přítelem skoro 5 let. několikkrát jsme se rozešli. ale vždycky jsme se k sobě vrátili. Měli jsme zvláštní vztah plný odloučení. On plno práce a já plno práce… každý máme svůj život ale plno společných přátel. Přesto jsme spolu netrávili čas ani kolikrát když jsme mohli… ale to je jedno. před více jak půl rokem semnou přestal spát. normálně jsme se stýkali dál tak jako předtím. jenže už po pár měsících mi to bylo divné a tak jsme se ho ptala co se děje… jestli prostě jen nemá chuť, nebo má jinou, nebo má nějaký problém… vždycky je přece nějaké řešení a on moc dobře ví, že nesnášim i sebemenší lež… to raději nic neříkám, abych nemusela lhát… a i tak to raději vysypu z rukávu dokud to jde. Vraťmě se k jeho odpovědi… samozřejmě nic se neděje jen prostě je línej … klasik… jenze svědomí mi nedalo… jeho vstřícná gesta, která se odehrála za poslední dobu se jen tak nikdy neději… mimochodem jsem nedostala ani kytku za těch pět let. a najednou. tablet, telefon, zimní gumy (všechno jsem mu nakonec vrátila). nic neřešila jsem. protoze má pruser a vzdy je pak hodný na lidi okolo sebe. jako jsem byla já a jeho rodina. před pár týdny jsme se po dlouhé době viděli shodou okolností při prodeji mého auto, který zařizoval. k večeru jsme si sedli do hospody spolu s jeho spolupracovníky… nevypil ani pivko … já jsem měla zrovna otočenou hlavu. řekl jméno jedné holky (jako že ji zrovna chce něco říct). otočila jsem se doufajíc, že to není na mě. bylo… ztuhla mi krev v žilách… a zbytek večer jsem s ním nepromluvila ani slovo… druhý den ráno, když mě odvážel domů to vysvětlil s rozhořdčením a docela i s nasráním, že má taky psa a že spolu chodí venčit a na pivko. že je hlupák že to řekl ale omlouvat a prosit nebude. takže si mě spletl… sakra já mám taky psa… taky chodím venčit… taky chodím na pivko… a bydlím pitomých 30km daleko… a zrovna jsem v situaci kdy se z téhle prdele nemohu ani hnout. a nemohu se sebrat a jet za ním jako jsem to dělala do nedávné doby… kdy jsem se musela zbavit auta… on ke mě zásadně jezdil jen výjmečně, protože tady přece nemá co dělat… a další a další arogantní kecy… který jsme si vzájemně oplácely … protože přece jeden nebude ublíženější než ten druhý… a tohle jsou zas moje kecy… Prosím řekněte mi svůj názor… samozřejmě už spolu zas nejsme ale bojím se toho, že i když vyjde najevo to nejhorší (a že se po tom raději nepídím) … zas se k sobě vrátíme. pokáždé si jeden nebo druhý najdeme nějakou záminku… navíc už asi ani nechci tenhle typ vztahu… jsem tak vytížená, že už bych ráda taky jednou s někým byla více jak |1 večer za dva týdny… už bych ráda třeba přišla domů a místo psa tam na mě čekal někdo jiný… ale to jsem mu nikdy neřekla… problém je v tom, že už jsem v takové fázy. že nikam nechodím protože moc práce… jen občas do vedlejší hospody pokecat s barmanem… nejsem zrudička, nejsem blbá, mám peníze a jsem průbojná… potřebuji prost vedle sebe někoho kdo se mi dokáže aspoň nějakým způsobem vyrovnat… jenže tady tomhle koutě republiky, kde lišky dávají dobrou noc je těžké najít někoho aspoň s kým si po sexu popovídáš… takže když už to jedno za cca měsíc a něco nemůžu vydržet … zajdu vedle k sousedovi. opijeme se. pomilujeme se. a jdu dom… protože bych ho pak asi prohodila oknem za ty kecy… Byl tu jen on "mého srdce šampión" (i když moc dobře vím od začátku jaký je to kokot arogantní a panovačný) … nikdy jsem předtím nikoho takového ale nepotkala. žila jsem free život… a pak bumbác skoro 5 let (v jeho případě to bylo to samé… byl jen s jednou holčinou předemno asi rok) … nedokážu ho dostat z hlavy… nedokážu spát s nikým jiným aniž bych nemusela myslet na něj… Nepíšu mu, nevolám mu, nesleduju ho či co… on mě taky asi ne ale pořád mě hlodá myšlenka toho, že ho chci zpátky. že se tam rozjedu … ale naštěstí je tu ta hrdost co mi v tom brání. Mám sice v týhle díře dobrou perspektivní práci ale co z toho když se věnuju jen práci a psovi… říkám si však hlavu vzhůru a třeba jednou bude lépe … Tak tohle je setina celého mého příběhu. možná proto, že jsem se nikdy nikomu s tímhle nesvěřovala a nemám pořádně komu se svěřovat… píšu sem… většina mých kamárádů, vlastně vůbec nebyli. jen se jim líbilo to. že mám peníze a auto… najednou jsem se vysktl problém u mě a většina z nich se projevili jak pěkný sviňáci… a to jsem po nich nic nechtěla… stačilo přijít o auto… P. S. : omluvte chyby. píšu ve spěchu a nekoukám a raději to asi ani už nechci po sobě číst