Téma: Sedm let nešťastně zamilovaná - brečím a nevím jestli ke mě něco cítí

Přeji všem krásný den, tak trošku prosím o radu, možná se spíš jen potřebuji vyzpovídat a upustit páru…

Když jsem nastoupila na VŠ, tak jsem se seznámila s jedním klukem, byl báječný, chytrý, hezký, padl mi do oka hned na první pohled. Jsem ale stydlivá a tak trvalo asi rok, než jsme se dostali do dostatečně vhodné atmosféry, aby se daly prolomit ledy. Byl to večírek, popíjelo se, tancovalo se a my jsme překročili hranice kamarádství. Líbali jsme se, blbli… alespoň z mé strany to bylo hodně intenzivní. On ale také nevypadal úplně nezaujatě.

Byla jsem úplně odrovnaná, že konečně vím, co znamená "zamilovat se", protože z něj se mi vážně podlamovala kolena. Nikdy předtím jsem to nezažila, ten pocit, že jste v plné místnosti lidí a stejně vidíte jen toho jednoho. Dokonce jsme ten večer spali v jedné posteli, tulili se, líbali…

Druhý den ráno mě odchytla naše společná kamarádka, aby mě propleskla - prý jestli jsem si nevšimla, tak on je zadaný, má šest let vážný vztah a žijí spolu. Což jsem samozřejmě nevěděla, dostala jsem studenou sprchu a vycouvala. Kamarád měl neprve tendence navazovat na tu noc, psal mi hezké textovky, usmíval se a koukal na mě jako na svatý obrázek, snažil se vyhledávat letmé dotyky, sedat si vedle mě, zval mě na schůzky… Bylo to utrpení, ale prostě vždy narazil na spuštěnou obranu. Neměla jsem tu sílu ho přímo odmítnout, tak jsem alespoň předstírala, že žádné jeho snažení nevidím. Když jsem ho tahle zazdívala, tak se obrátil na onu společnou kamarádku a ta se ho prý zeptala: "Myslel sis, že se to nedozví nebo jí to nebude vadit? ". Kamarád prý vypadal, že ho přetáhli cihlou po hlavě a pak se prý rozpovídal, že jeho vztah už je dávno spíš kamarádský, že už spolu ani nespí a jsou spolu ze zvyku… a že já jsem úžasná a že mu se mnou bylo báječně a že chce být se mnou. Kamarádka mu slíbila, že to u mě tedy urovná, pokud se s přítelkyní ihned rozejde. To se nestalo. Jen mi občas napsal SMSku a občas se na mě podíval takovým tím pohledem "vem si mě, budeme mít kupu dětí a psa"… Dokonce si ji asi měsíc poté přivedl na společný večírek a představil mi ji. Zachovala jsem klid a byla na ni i na něho příjemná. Ona očividně nic netušila, on byl očividně nervózní, společná kamarádka ho v tom koupala… A já pořád čekám Oskara za ten herecký výkon. Každopádně to pro mě byla konečná, pustila jsem ho z hlavy, vyhýbala jsem se mu… stal se z něho pouze spolužák. Jsem hodná holka, nikdy bych chlapa neukradla.

Po téhle zkušenosti mi přestaly chodit jeho SMSky, přestal mě zkoušet zvát na schůzky. Držel se v pozadí, jen mi občas podržel dveře, zdvořilostně konverzoval a pořád na mě koukal tím svým měkkým pohledem. Do lidí kolem sebe rýpal, dělal si nich srandu. Proti mě nikdy nic. Jen se usmíval nebo mě bránil, ale nikdy na můj účet nežertoval, choval se ke mě jinak než k ostatním…

Asi půl roku na to jsem se dozvěděla, že ten vztah nakonec ukončil, že je sám… a pak že si velmi váhavě začíná s jednou kolegyní, která byla naprosto zmatená, protože jí prý vysílal strašně smíšené signály. Naše stará známá společná kolegyně vyrazila na výzvědy, že jako proč nepozve ven mě, když už je single. On pronesl, že se mnou to vzal za špatný konec a že já jsem úžasná a zasloužím si někoho, kdo mi nikdy neublíží a to on není. Bylo to pro nás oba tedy ukončené. Až do silvestrovské oslavy. Byla jsem z jeho chování zmatená a naše stará známá společná kamarádka mi řekla, že si jím vůbec nemám kazit počáteční vztah a nemám to řešit, že vůbec neví, co chce… že se v tom všem prostě plácá a nemám se nechat stáhnout dolů.

A tak jsem začala novou kapitolu života s velmi solidním chlapem. Trvalo to asi rok… pak jsme se rozešli. Onen kamarád onoho chlapa neskrývaně nesnášel. Když jsem ho jednou přivedla na společný večírek, tak se oddělil, zabarikádoval se sám ve vedlejší místnosti a ožral se pod obraz (což u něj není zrovna pravidlem). Po rozchodu mi řekl, že ho to mrzí, ale že to přebolí a že si určitě brzy najdu někoho lepšího, že možná už čeká za příštím rohem, možná už tam stojí delší dobu, jen si ho musím všimnout. Já ale krátce na to odjela na stáž do zahraničí, on mě objímal, loučil se se mnou a povídal, jak za mnou přijede. Nepřijel a pak jsme se už skoro nevídali… jen jsme se pozdravili, zdvořile konverzovali. Jsou to tři roky (2013-2016) Teď jsme se sešli v nové práci. Je zadaný, já nikoliv.  

Před pár dny jsem zabrousili i na osobní život, zjistil, že jsem sama a přísahala bych, že se usmál. Nadšeně vyprávěl o novinkách ve svém životě (ale nikdy nezmínil svou přítelkyni), vzpomínal na staré dobré časy. Vyptával se. Říkal, že by strašně chtěl zopakovat naše staré večírky.  

A já už zase po večerech brečím. Neustále se snažím jít dál, randit… ale připadám si jako uvízlá v kruhu. Je to sedm let (2009-2016). Už jsem dokonce přemýšlela, že ho vezmu ven na pokec, opiji se a prostě na něj hupnu. A pak se za takové myšlenky nesnáším. Vždyť je to přeci zadaný chlap a já nejsem coura. Ale je to už sedm let a já už prostě nemůžu… stačí pohled, dotek… a já jsem zpátky u toho prvního večera. A aby ne, měla jsem od té doby pár vztahů… ale ta noc, kdy jsem mu tenkrát spala v náručí byla intenzivnější a intimnější než cokoliv, co jsem kdy zažila. A když se mu podívám do očí a on se na mě usměje, tak si připadám, jako by mě držel a padali jsme spolu do velký kupy vaty…  

Takže je možné, že ke mě třeba něco cítí? Že pro mě má celou dobu slabost jako já pro něj, jenom se nám nedaří si k sobě najít cestu? Je nějaká možnost, jak to poznat? Nebo jsem prostě jenom nána, která si něco namlouvá? A jestli ano, jak má taková nána udělat krok dál, aby se z té klece dostala pryč?

Brzy mi bude třicet a ráda bych si začala plánovat život, možná děti. Jinak jsem vcelku normální, jen tohle je má velká letitá koule u nohy, která mě pořád táhne ke dnu…