Děti mívají běžně "neviditelné" kamarády.

Pokud vím, děti bývají často výrazně náměsíčné a mají živé sny. Obojím trpím dodnes a kvůli živým snům semnou spolubydlící i přítel zažívají celkem výstřední chvilky.

     Jsem ve stavu, kdy si uvědomuji, že se jedná o sen, ale pořád jsem v něm a proto trvám na tom, že v koupelně je velká chobotnice a prostrkuje k nám chapadla nebo že někdo sedí na křesle

a kouká na mě, ačkoliv vidím, že tam nikdo není. Nevím jak se u toho tvářím, ale vím, že normálně reaguji, jen se nenechám přesvědčit, že v místnosti nikdo nebo nic není. Pak zase usnu a někdy si to celé pamatuji, někdy ne. Tak je možné že dcerka prožívá něco podobného s tím, že u dětí to bývá výraznější, ale možná bych se pro jistotu doktorky zeptala, až u ní příště budete. Určitě by o tom měla vědět…

Myslím si, že neurolog nebo dětský psychiatr objasní o co jde. Může jít i o nějaký atypický typ epilepsie, takže určitě dcera bude vyšetřena na EEG.

Přesně tak, děti mívají běžně "neviditelné" kamarády Hlavně si nenechte namluvit nesmysly o tom, že má dcera nějaký atypický typ epilepsie, nebo jakoukoliv jinou nemoc. To je nesmysl. Jít k psychiatrovi považuji za zbytečné. Tyto projevy se během roku, dvou ztratí. Zkuste si s dcerou o jejím "virtuálním" kamarádovi povídat, jako by nic, zapojte se do děje. Neříkejte ji, že "tam" nic a nikdo není, že je to nesmysl. Nechte to, odezní to samo. Je to běžný jev u zdravých dětí. Hezký den.   

Možná se opravdu jedná jen o neviditelného kamaráda.

Neviditelné kamarády má zhruba třetina dětí předškolního věku. Rodiče často tak úplně neví, co by si o tom měli myslet. Někdy to berou s nadsázkou, jindy se snaží neviditelné bytosti co nejvíc ignorovat a v některých případech s obavami vyhledávají odbornou pomoc.

Není to tak nepochopitelné, každý třetí neviditelný kamarád je záporák, někdy až solidně odporný.
Neviditelní společníci se objevují nejčastěji u dětí ve věku tří let. Jak děti rostou, mění se i jejich neviditelní průvodci. Mohou se několikrát zcela změnit a s věkem jsou stále propracovanější.

Častěji doprovázejí holky, prvorozené děti a jedináčky. Mohou vypadat naprosto jakkoliv, od podivných mimozemšťanů, přes falešné sourozence, až po mluvící delfíny a stejně tak mohou mít libovolnou osobnost, odpudivé zlosyny nevyjímaje.

Mnohaleté zkušenost i cílený výzkum přesvědčivě dokládají, že rodiče ve skutečnosti nemají žádný důvod k obavám. I sebeodpornější neviditelný kamarád dítěti pomáhá rozvíjet emoce, sociální vztahy a poznávání okolního světa.

Ukazuje se, že neviditelní kamarádi jsou vlastně výtečný virtuální trenažér, na kterém se dotyčné dítě připravuje na reálný život.

Zlí neviditelní kamarádi - vlastně spíš neviditelní nepřátelé - pomáhají dětem řešit konflikty. Připravují je na to, že svět se s nikým nemazlí, a že v životě nebude vždycky po jejich. Děti s neviditelnými nepřáteli lépe chápají, že jiní lidé mohou odlišné názory či touhy.

Neviditelní nepřátelé také testují reakce rodičů, které to pochopitelně občas dohání k šílenství. Zároveň jsou vždy po ruce jako šikovní obětní beránci, na něž lze úplně všechno svést.
Pro děti je výhodné, že vztah s neviditelným kamarádem - ať už je nejlepší přítel nebo řádný hajzlík – mají pod kontrolou, mnohem víc, než vztahy s reálnými kamarády.

Neviditelní kamarádi jsou díky tomu úspěšné trenažéry mezilidských vztahů. Experti rodičům radí vydržet a ničeho se neobávat, i když některé neviditelné kamarády seslalo samo peklo. I takoví ničemníci jsou ale pro dítě užiteční.

Pramen:  „Imaginative Minds“, British Academy, Wikipedia

Fíha, ten článek mi přijde trochu děsivý. Teda spíš je mi těch dětí líto protože mi přijde, že to svědčí o tom, že se děti nudí a mozek si proto vytváří zábavu takto. Proč by dítě potřebovalo imaginární kamarády, kdyby mělo reálné?

     My s bráchou jsme trávili většinu dětství na chalupě, spolu se sestřenkama a místními dětmi- byl nás parta alespoňˇ7,8 dětí a co jsme chodili patřili jsme do ní a lítali jsme po lese a hráli si na indiány… A pokud vím, nikdo z nás neměl imaginární kamarády protože na to nebyl prostor a měli jsme tolik sociálních a jiných interakcí, žejsme večer padli do postele a vzbudili se až ráno, abychom mohli vyrazit na další poznávací výpravu.

     Trošku to na mě působí jako odraz dnešní hetické doby - i píší, že je to časté u jedináčku a prvorozených dětí - nechybí jim jen normální reálné interakce?

Lucy, děti někdy skutečně vidí to, co je nám dospělým zapovězeno.

   Na tomto webu je v diskusi taková spusta příběhů o neviditelných kamarádech dětí, že bych se asi toho nebála, jen pokud by to přetrvávalo do vyššího věku, tak bych se obrátila na psychologa.

Ano, Rybko, ty stránky čtu už měsíce, a přesně toto téma tam bylo taky, ale i když jsem se teď pokoušela to najít, nepovedlo se (zatím). Mohla to pisatelka nazvat jakkoli.

Ale shodli se tam na tom, že to tak opravdu má spousta dětí. Asi že jim chybí ten parťák podobného věku, tak si jej prostě "přimyslí".

Ještě jeden zajímavý článek….

                Můj syn vidí duchy!

Dětská fantazie je bujná, o tom není pochyb. Je ale živá natolik, že si tříleté dítě dokáže vymyslet a věrohodně popsat ducha? Nebo je opravdu něco mezi nebem a zemí, k čemu jsou prý děti vnímavější a citlivější?

„Když jsem se svěřila kamarádkám, že můj syn v noci vídává duchy, považovaly mě za blázna. Vyprávěla jsem jim, jak se tříletý syn v noci vyděšeně budí a vypráví, jak s ním mluví cizí páni, co dělají a co po něm chtějí. Jistě, děti mívají bujnou fantazii, ale to, co syn říká, by si nedokázal vymyslet. Někdy se mu prý oni muži zjevují také během dne. Nevím, jak mu mám pomoct a kam se obrátit, abych nebyla za blázna, “ říká Alena (30).

Děti jsou citlivější, než si myslíte 

Jste dospělá a na duchy nevěříte. Ani na to, že existuje něco nadpřirozeného mezi nebem a zemí. A když pak přijde vaše dítě s tím, že vidí duchy, odbudete ho. Jenže podle odborníků to není tak jednoduché. Malé děti, zhruba kolem tří let, mívají opravdu schopnost duchy vidět, jsou totiž velmi citlivé a senzibilní. Tato dovednost prý většinou sama odezní a dítě na ni ča-sem zapomene. Jsou ale i případy, kdy přetrvá až do dospělosti.

Děti a dva typy duchů

Na stránkách, které se zabývají paranormálními jevy, se dočtete, že schopnost dětí vidět duchy není zdaleka tak neobvyklá. Existují prý dva typy duchů – ti, kteří chtějí něco vyřídit ve světě živých, a potom ti, kteří mají zlost a ubližují jiným. Tak se často vysvětlují náhlé amoky bez příznaku jakékoli nemoci… U dětí se však většinou objevuje první skupina.

Dcera vidí ducha. Vymýšlí si!

„Dcera mi neustále tvrdí, že vidí ducha, holčičku. Hraje si s ní, dokonce s ní i snídá. Popisuje ji zcela konkrétně a mluví o ní jako o kamarádce. Nevím, jak na to reagovat. Jsem přesvědčená, že si všechno vymýšlí. Vidět duchy je přece nesmysl! , “ říká Irena (26), která smýšlí podobně jako většina lidí, kteří vše svádějí jen na dětskou fantazii.

Děti vyslechněte – a pochopte

Jenže podle odborníků na nadpřirozeno to není tak jednoduché. Ne za vším stojí fantazie. Podle nich se duchové často obracejí na děti proto, že jsou mnohem vnímavější. Malým dětem by se prý mělo v těchto věcech věřit, nemají důvod, aby si to vymýšlely. A navíc to ještě neumějí. „Rodičům mohu poradit, aby děti trpělivě vyslechli a v žádném případě je neokřiko-vali s tím, že si vymýšlejí. A už vůbec ne, aby je za to trestali, či dokonce bili. Malé děti jsou v tomto bezelstné, nelžou a opravdu se mohou s nadpřirozenem setkat, “ říká odborník na pa-ranormální jevy.

Děti prostě nevidí to, co my…

Většina malých dětí, mají velmi vyvinuté schopnosti většinou jso to schopnosti, které v dospělosti lidé zapomínají. Schopnosti od vidění duchů až po telepatii. Hodně malé děti vidí i aury. (to je dokázáno i vědecky). Ale jsou mezi námi i lidé, u kterých tyto schopnosti přetrvali, ale to jen na okraj.
Malé dítě nám většinou řekne, že vidí bubáka. My samozřejmě odpovídáme, že neexistují. Ale je to pravda? Já myslím, že si to lidé tímto velmi zjednodušují. A co kdyby jsme místo toho odpověděli, "neboj on půjde pryč" nebo "když jsem s tebou tak se ti nic nestane". Už to zní líp, že?
Já osobně bych to malým dětem věřila a také je podpořila. Určitě nejsou sami. A to nejen protože mám s duchy své vlastní zkušenosti, ale také proto že malé děti neumí dobře lhát. Když se vedle vás krčí dítě strachy před duchem, a vy mu řeknete, že tam nic není nejen že podlomíte jeho důvěru ve vás, ale také pomalu ničíte jeho sebevědomí. Protože se bojí něčeho, co mi nevidíme nebo také nechceme vidět.

Rybka tady napsala to, co si myslím já. A Barča to vystihla… nám dospělým už se to nepodaří, najít neviditelného spojence. Už jsme za hranicí.  

Na tvém místě bych se vůbec neznepokojovala, protože děti mají dar, o který bohužel přicházejí.  

Vidět to, co my už nevidíme. Ať se nám to líbí nebo nebo ne, existuje cosi mezi nebem a zemí, ať jsou to andělé či duchové… a všichni jsme je viděli, jenže už je to zapomenuto.  

Určitě bych nechodila k lékaři, naopak, snažila bych se dcerky vyptávat.  

Hodně se třeba píše o indigových dětech. Zkus si to najít, možná  pochopíš více.  

Dekuju vsem za odpovedi, uz jsem o neco klidnejsi. Jinak moje dcera je kazdy den venku s detma, takze o opravdove kamaradky nema nouzi a taky mi vecer unavou hned odpada, takze tim to neni, ze je jedinacek a ze si vytvari nahradni kamarady. Ale treba opravdu neco vidi, jak uz tu nekdo napsal, budu si o tom s ni povidat a dam ji najevo, ze je v bezpeci .

Snehurko88, nespoléhala bych jenom na fantazii dítěte …. Doporučuji přečíst knihu od Kenneth McAll – UZDRAVENÍ RODOVÝCH KOŘENŮ, možná Vás kniha posune dál a pomůže tak Vašemu dítěti i Vám.