Téma: Opuštění těla ve spánku a pohlazení prošedivělým staříkem

Po přečtení Tvého tematu přemýšlím o tom, proč jsi ho sem vlastně vložila. Chtěla jsi se nám jen svěřit s neobvyklým zážitkem či stavem, který tě potkal - ať už to byl sen, velmi živá představa či cokoliv jiného - nebo čekáš nějaké rady či odpovědi na Tvé otázky?

Píšeš o tom, že už tu nechceš být, toužíš zase zažít tu svobodu. Nemyslím si, že smrt Ti takovou svobodu přinese - svoboda pro mne znamená hlavně neustálou možnost volby a po smrti už žádnou mít nebudeš. Souhlasím ale s tím, že každý z nás je pánem svého vlastního života a jen on sám rozhoduje o tom a je zodpovědný za to, jak s ním naloží. Současně věřím tomu, že každému osud naloží jen tolik, kolik unese - někteří unesou více než jiní, proto jsou osudem více zkoušeni. Chceš znovu zažít ten pocit svobody, který jsi cítila dnes ráno? Tak se probuď ze sna, vezmi život do svých rukou a udělej s ním to nejlepší, co dokážeš. Pak budeš opravdu svobodná..

Hezky napsáno, nemám co dodat.

Ahojte

Napsala jsem to proto, abych našla odpovědi, pokud se něco podobného komukoliv stalo.. napište to sem. Je to důkaz že smrt není konec ale pokračování života v duchovním stavu, náš mozek tuto informaci nedokáže vstřebat natolik aby připustil že je to tak, spousta neduvěřivcu vyvracejí podstatu věci a nedokážou příjmout fakt že nás někdo stvořil a ne jen nás ale i celou naši zemi a vše kolem. A nakonec se pravdu dozvíme.. ted jen pište zážitky

Ahoj, myslím, že "sociální_pracovnici" zajímá, jestli někdo zažil něco podobného, neuchopitelného..

Já jsem taky měla asi před půl rokem zvláštní zážitek - bylo to někdy v únoru nebo březnu 2012 - studovala jsem v té době při zaměstnání VŠ, byla zapojená do náročného projektu EU a doma jsem měla v péči babičku, o kterou jsem se starala v kuse asi 10 let (po těžkém infarktu). V tomto období jsem vlivem spousty práce a povinností zvládala spát tak 4 hodiny denně. Babička jako těžký kardiak v noci často kašlala, tak jsem k ní stále vstávala a když náhodou usnula a klidně spala, tak jsem se zase bála, že už nedýchá a to bylo možná ještě horší..

Blížil se mi termín odevzdání nějaké práce právě k tomu projektu a já šíleně nestíhala a byla jsem už tááák vyčerpaná, že jsem ani neměla žádné nápady (ta práce byla dost závislá na mé kreativitě.. ). Prostě jsem jen tupě zírala do PC a nic mě nenapadalo.. A jedné noci kdy jsem padla do postele a byla tak unavená, že jsem samou únavou snad už ani nemohla usnout (kdo zažil, tak ví, o čem mluvím), se mi zdál sen:

Byla jsem v zahradě a viděla muže, který zezadu vypadal jako můj přítel (vysoký, štíhlý, špinavý blonďák. ). Myslela jsem, že je to on, ale když se pán otočil, tak mi došlo, že je to někdo úplně cizí. Zvláštní bylo, že jsem se ho vůbec nebála, ani z něj nebyla nervózní apod. (Tyhle stavy já u úplně cizích mužů mám úplně běžně, protože jsem se vždy hrozně bála a ještě bojím vlastního otce.. ).

Ten muž ve snu ke mě přišel, neřekli jsme si ani slovo a on mě "jen" objal. To objetí bylo tak nádherné - tolik lásky, něhy, tepla.. pocit jak u maminky v bříšku.. a nádherné brnění po celém těle přesně jak popisuješ..

Když jsem se probudila, tak mi to bylo moc líto, že sen skončil, ležela jsem a objímala peřinu.. Zvláštní bylo, že jsem ten následný den cítila ten úžasný pocit po celém těle až do večera. Měla jsem výbornou náladu, cítila se odpočatá a plná energie a dodělala jsem všechny pracovní resty..

Ale to ještě není všechno. Odevzdání těch materiálů byla podmínka, abych mohla v létě na měsíc vycestovat do zahraničí. Odjela jsem tedy a tam jsem potkala jednoho muže, který byl hrozně podobný tomu ze snu - někdo, kdy vypadal fyzicky jako můj přítel a přitom to nebyl můj přítel.. A tento muž mne jednoho dne objal a já v jeho objetí cítila ty samé pocity, jako v tom snu.. Nikdy před tím jsem to u nikoho nezažila.. Zase to známé teplo a láska.. Byl to pro mě v dobrém smyslu veliký šok.. A od tohoto objetí jsem se začala cítit velice dobře každý den.. Když jsem se vrátila, tak mi spousta přátel začala říkat, že jsem se v dobrém smyslu velmi změnila, že se víc usmívám, jsem uvolněnější, nemám už ty svoje depresivní stavy, které jsem před tím často mívala.. Našla jsem sílu rozejít se s mým přítelem, který 13 let jen bral - nechal se milovat, ale sám nemiloval - a já na něm byla psychicky závislá, měla jsem strach, že budu sama a bude mi bez něj hůř, mnohokrát jsem to ukončila, on mě pozval na večeři, zacvrlikal pár milých slůvek a měl mě zpátky.. až teď jsem to fakt dokázala a je mi mnohem líp..

S nově získanou energií se mi povedlo dopsat diplomku, neodložila jsem to na květen, ale odevzdala v listopadu, čili jsem si ušetřila 18.000 za letní semestr. Protože má práce byla UNI vyhodnocená jako nejlepší, tak ji mám v březnu představit v Praze na studentské konferenci na Karlovce - z toho úspěchu mám velikou radost.   Univerzita mi za dobré studijní výsledky odpustila 18000 i za zimní semestr, čili celkem jsem uspořila 36000 korun.. Myslím, že jsem potkala svého strážného anděla..

Zajímavé. Kolem klinické smrti jsme tu už kdysi diskutovali, můžeš si přečíst.

   Jedna známá mi vyprávěla jak jednou večer u televize měla pocit, že se na sebe dívá „zvrchu" trvalo to okamžik a taky ji brnělo tělo a bolela hlava. Jelikož je dost citlivá a pořád se pozoruje (hypochondr)  šla k lékaři °°°°°°°°°°°°  a měla ji tam, lehkou mozkovou příhodu.

Rovněž jsem měla zvláštní zážitek opuštění těla. Uložila jsem se ke spánku. Místo snu se dostavila "druhá realita": Cítila jsem se fyzicky jen pár decimetrů nad úrovní postele, v rohu ložnice, kde jinak byl vzrostlý filodendron. Prohlížela jsem si z této pozice místnost. Samu sebe jsem neviděla. Trvalo to jen chvilku, snad minutu, dvě. Pak jsem se navrátila do svého těla s výrazným trhnutím těla a "probudila se". Žádný jiný vjem (jiní lidé apod. ) jsem neměla. Neprocházela jsem v té době žádným stressovým obdobím. Přesto je to velmi silný, nezpomenutelný zážitek.

Na opuštění těla je jedna technika, kterou tady nebudu popisovat a nikdy bych to nedělal. Není to klinická smrt, ale prostě jak popisuješ tvé pocity v tématu.

Na světě je krásně, za každých okolností, svět je dokonalý a užívejme si ho, dokud můžeme.

Nedávno jsem dostala meil : cituji : věř, nevěř ale stalo se mi něco ještě šílenějšího…Na procházce lesem jsem se ocitla na místě, kde jsem nemohla být ani ve snu, byla jsem na pláži u moře, kolem záře a nic jiného jsem neviděla, jako bych stála v té záři a byla tak oslepující, že jsem musela zavřít oči a jak jsem to udělala v ten moment jsem byla opět v lese…to byl takový šok že jsem asi půl hodky seděla na trávě a přemýšlela co to bylo.

Jsou věci mez nebem a zemí o kterých nevíme a takhle je poznaváme.

Kdo ví o co tu jde, časový prostor, černá díra ve vesmíru…zajimavé téma.

Angel každý jsme na jiném stupínku schodiště vedoucího. kam? prostě "tam"…

Když zemřela velmi dobrá rodinná kamarádka, viděla jsem na vlastní oči jít naše kuchyňské hodiny pozadu… několik minut, než se zastavily.

zažila jsem spoustu ne zcela vysvětlitelných a pochopitelných věcí… jenže ochutnávka ze světa "tam" je jen ochutnávka, možná tě má zbavit strachu, ale každý tu máme to své vyměřené a má to nějaký důvod… ještě tě čeká spousta poznávání a poznání, než tvoje duše doroste natolik, aby vystoupala po schůdcích "nad oblaka"

Alternativních způsobů, jak si takové kkrátkodobé zážitky zprostředkovat je mnoho od holotropního dýchání až po nápoje a medikaci, ale to není cesta, to je jen ukojení zvědavosti a je otázka, zda žádoucí. Právě tak jako nahlížení do minulých životů z pouhé zvědavosti… regresivní terapii zkušený terapeut s morálním kreditem prostě pouhému zvědavci nezprotředkuje…