Téma: Palačinky od kandidáta na Michelinskou hvězdu

Zdravím, toto bude jen taková slovní poluce; to abych smyla takový ten rozpačitý trapnopocit, asi jako když vás někdo načapá s prstem v nose, uších, nedejbože cizích kapsách a vy to chcete zachránit. Bude to smutný příběh o těstu, co se chtělo stát plnohodnotnou palačinkou a o kuchařce s gramlavou rukou.  

Upozornění: krátce, výstižně a o něčem to určitě nebude. Já píšu zásadně dlouze a výhradně o ničem.  

Dnes (16.01.2017) jsem výjimečně vstala brzíčko, měla jsem radost z pěkného rána a kapku energie. Pustila jsem kočky, kochala se sluníčkem a přemýšlela nad tím, čím ukojím svou touhu po sladkém. Už v noci jsem rozvíjela myšlenku na palačinky a nic mi nebránilo ji zrealizovat.

Mám k nim extra vztah: palačinky byly totiž mé první pokrokové jídlo - po létech míchaných vajíček přetopených v oleji. Povedly se hned na poprvé! V duchu jsem se povyšovala nad těmi, jimž se těsto trhá a užívala si toho krásného pocitu nadějné domácí hospodyňky. Uběhly snad víc, jak dva roky, a já si znovu chtěla dokázat svou palačinkovou dovednost. Pýcha však předchází pád, jak víme…    

První chybičkou bylo pátrání po receptu. Prv gůglování, poté stará dobrá kuchařka, z které jsem to vyráběla tehdy poprvé. Poměry jiné, mouky jiné, gramy jiné, jen dvě vajíčka se shodovaly - ve 4 verzích jednoho receptu. To mě rozhodilo, protože jsem musela přemýšlet o něco víc, než normálně. A hlavně počíčtat (! ).

Útěchou mi byla vajíčka, s mlíkem to bylo horší: "mám dát 400, nebo toho půl litru, jak jsem chtěla? Z 250 ml bych toho moc neměla", řešila jsem stále šílené dilema. Totéž bylo s moukou - ve třech případech hladká, v jednom polohrubá. Většinou 200g, u jednoho 140g. Zjistila jsem, že máme zbyteček polohrubé. Na stařičké váze jsem napočítala něco málo za 130g a došlo mi, že se to tím může celý pokazit. Byla jsem však už rozjetá a netrpělivá, takže jsem se přesvědčovala, že pár gramů míň nic nezkazí a já své veledílo úspěšně dokončím. Vyhrabala jsem mísu a mouku do ní mrskla.

Vrátila jsem se k dilematu s mlíkem: nakonec jsem se rozhodla odlít si fikaně zhruba 450 ml, aby to bylo takový férový. Nalila jsem do mísy s moukou zhruba 400 ml a zbytek si nechala jako rezervu na dolití, k tomu jsem dala vajíčka, cukr a chystala se k dalšímu kroku - šlehání. Nejprv jsem chtěla ručně, ale nakonec jsem vzala do ruky tyčovej mixér.

Nedělala jsem s ním od doby prvních palačinek a zapomněla, jak se nasazuje násadka. Dala jsem ji tam a byla nějak podezřele volná… ale zkusila jsem. Nic to neudělalo. Zkoušela jsem to víckrát a občas to i zabralo! Ovšem násadka padala a já ji musela lovit na dně těsta; přesto jsem věřila, že to zvládnem. Po minimálním efektu a zvýšeném tepu jsem sáhla radši k jiné násadce. Konečně mi došlo, jak se to tam má ukotvit, a tak to šlo najednou hezky rychle.

Přišla fáze smažení: šufánkem jsem nalila menší porcičku a od pohledu odtušila problém. Ten se potvrdil při snaze o otočení - seškráblo se to do cucků. "Co s tím? Zkusím přidat mlíko! " To tomu ale vůbec nepomohlo. Vědoma si absence mouky, vypravila jsem se po stopách mouky od tety. Našla jsem ji, ale byla hrubá. To už mi bylo docela jedno, a tak jsem ji vzrušeně přisypala k těstu. Na pánvi to nakypřilo, ztloustlo, jakoby zpiškotovatělo. Divila jsem se té zvláštní konzistenci, ale krom tohoto jevu jsem nezaznamenala žádné zlepšení. Stále to nešlo obrátit. Protože ale ty cucíky byly rozměrnější a při použití notné dávky fantazie to zdánlivě připomínalo cosi palačinkózního, rozhodla jsem se těstíčko znovu poprášit. Pak jsem se zařekla, že po třetí už ne, to by z toho fakt byl už jen divnej piškot.

Ukradenou mouku jsem naaranžovala do původní podoby a opět se přesvědčovala o tom, že se to určitě nepozná, nic z toho přeci neubylo. Přesně tak, jako jsem před tím doufala, že mezi 130g a 200g zase takovej rozdíl není.

Zprvu jsem to chtěla zapíchnout, ale bylo mi líto těsta. Přemýšlela jsem i o tom, zda nejde zužitkovat jinak, aby se to nakonec proměnilo v úplně jiný pokrm. Na to jsem ale neměla trpělivost, a tak jsem všechny cucíky poctivě dosmažila.

Anžto jsem konečně nechtěla zapomenout na banán, využila jsem ho k palačinkám. (Vlastně myšlenka na banán mě dovedla k dnešnímu dílu; snila jsem o něm se šlehačkou a grankem, ale šlehačku nemáme. Jako alternativu k tomuto jsem vymysela palačinky, s tím, že šlehačku si budu aspoň představovat. Za všechno může poslední banán! )

Na talířku vypadá první várka ještě bez hrubé mouky jako ta míchaná vajíčka. Nechávám si to jako přesnídávku. Z té druhé je takovej nesouměrnej váleček tlustýho těsta. To dojídám právě teď. Ozdobila jsem si to banánem, grankem, cukrem a marmeládou. Vypadá to fakt skvostně, profesionální práce. Chuť je naštěstí dobrá, takže propříště už vím, že kdyby se to zas nepovedlo, je fajn to dodělat, páč formu to sice bude mít jinou, ale chuť naprosto stejnou.

Co z toho vyplývá? Necrcejte se s nějakýma kolečkama, cucky jsou taky fajn a aspoň budete originální. Můžete tvrdit, že to zrovna teď frčí.  

Když to vezmu vážně, stojí za to to nevzdát a dobojovat až do zdárného konce a pak si s tím snažit vyhrát aspoň chuťově, abyste z toho něco měli, když to vizuálně stojí za fufínko. Není přeci lepšího pocitu, než vybojovaná palačinková bitva. Těsto mělo navrch, ale kuchařka se nevzdala a zvítězila.

Mmch, přesně takto se mi nepovedl kdysi špenát a já se urazila a jsem uražená dodnes a znovu už jsem ho nezkoušela - tak jsem o to víc ráda, že aspoň toto jsem dotáhla do finiše a příště už si budu dávat majzla na mouku a zkontrolouju si, co máme či nemáme.  

(Jako bonus jsem v průběhu mé kulinářské exhibice pobryndala linku, skříňku, nahodila oblečení, papuče i zem a mlíko jsem si omylem nalila až pod triko, když jsem ho vítězoslavně dopíjela. Ve finále jsem pocukrovala ještě linku s košem)  

Pro inspiraci dodávám foto svého dílka a věřím, že palačinky ve stylu míchaných vajíček budou jednou v kurzu oficiálně, nejenom omylem.

Tak a to je konec smutného příběhu - kdyby někdo měl podobnou zkušenost a vymyslel, co se s tím těstem dá dělat, pokud není vhodný na palačinky, anebo máte jiný zkušenosti s nepovedenci v kuchyni, klidně se podělte