Téma: Jak vidí ples šatnářka přebírající kabáty

Dneska jsem na facebooku náhodou zavadil o jeden článek, který perfektně vystihuje náladu plesů. Taky nemám rád delší texty, ale toto je čtivé a vtipné Paní šatnářce děkuji za počteníčko.

Několikaleté zkušenosti s přebíráním a „parkováním“ cizích bund a kabátů mě dovedly od maturitních plesů až na akce typu Městský bál či Ples krajského úřadu Olomouckého kraje.

Role šatnářky přitom skýtá jistou záruku, že jste jedním z prvních lidí, který nadšené a vymóděné příchozí vítá, a zároveň také tím, do jehož paměti se nesmazatelně vtiskne stav, v jakém hosté nad ránem ples opouští. V tomhle ohledu na mě plesové sály mnohdy působí jako takové magické „Bermudské čtverce“, do nichž vchází lidé svěží, krásní a poklon-chtiví, aby z nich po pár hodinách odcházely hlučné, urousané, nezřídka kdy ubrečené lidské parodie na krásu.

Není proto divu, že si po několika sezónách za pultem plesové šatny zvyknete na ledascos. Na maturantky, které přichází ve skejťáckých bundách a teniskách, aby se za polohlasného přisprostlého láteření přezouvaly do lodiček, na zkouřené maturanty, natupírované třídní učitelky, na krajské úředníky, kteří přichází s takovou pompou, jako by jim někdo natáhl od dveří auta k plesovému sálu červený koberec… To všechno se s železnou pravidelností každoročně opakuje.

„Jsem tu. Sedněte si na zadek! “

O pořádné HALÓ se řada plesových hostů umí postarat už při příchodu. Vždy se najdou minimálně tři lidé, kteří jsou schopni v rámci demonstrace svého společenského statusu za bezplatné uskladnění věcí v šatně zaplatit i padesát korun. Pokaždé se najde také několik příchozích, kteří vás důrazně upozorní, kolik peněz do kabátu, kterému mimo jiné již několikátou sezónu v řadě jaksi pozapomněli přišít utržené poutko, investovali peněz a neméně důrazně vás upozorní, ať na tento kousek dáváte obzvlášť velký pozor. Po celou dobu na vás přitom koukají stylem „kdybyste měli pět minut volna, přišijte mi to“. A fronta na šatnu zatím roste.

„Jsem tu. A nesu si kus skříně. “

Stále také přežívá početná skupinka hostů, kteří přichází na ples s batohem na zádech, igelitkou v levé ruce a náhradním párem bot v pravé ruce. Našpendlit čísla na všechna jejich plesová zavazadla a propriety zoufalé šatnářce samozřejmě trvá. Obzvlášť když si za pochodu přerozdělují svůj „bordýlek“ z jednoho zavazadla do druhého a nezbytnost, s jakou si všechny ty věci přinesli, nahlas komentují. S trochou nadsázky to vypadá nějak takto: „Mám tu i svetr, kdyby byla zima, a sponky, kdyby mi povolil drdol, a svačinku, kdybych měla hlad, a jízdní řád, abychom s Pepou věděli, kdy to jede…“ Všechna tato „kdyby“ zpravidla vytáčí diváky, kteří se k této kuriózní situaci nachomýtnou, k nepříčetnosti. A fronta stále roste…

„Jsem tu. A jsem trošku roztržitý. “

Odhadem pět procent hostů si nechá ve svém kabátě lístky, na nichž je napsáno číslo stolu, kam se mají usadit. Jakmile jim odevzdáte lístek od šatny, na pár metrů se vzdálí, aby se vzápětí okázale plácli do čela a přispěchali zpět se slovy: „Prosimvás, paní, já jsem JENOM zapomněl lístky. “ A fronta roste a lidé se mračí… až konečně po dlouhých minutách obsloužíte i toho úplně na konci řady.

Show startuje

S „odbavením“ posledního přichází časově ohraničený úsek, kdy máte jedinečnou příležitost celý ten mumraj tisícovky plesajících lidí pozorovat. Ženy se lakují i malují v přilehlých prostorách sálu všem na odiv. Kamarádky v párech na sebe šplíchají sprej se třpytkami: „Oh, Gabčo, my jsme tak krásné! “ (V pětapadesáti ten blyštivý dekolt, který oslepuje na  tři metry, nevypadá vůbec infantilně). Na každém plese se také kolem půlnoci objevuje minimálně jedna Popelka. Neformálně tak zoufalá šatnářka označuje neméně zoufalou ženu, která se tu v přímém přenosu pohádá s partnerem. Ten již několik dlouhých minut s panákem v ruce zevluje u pultu s mladými šatnářkami a líčí jim, jak je Popelka nemožná, zatímco kolem jeho ubrečená partnerka nejprve svižně proběhne směrem na záchod (líčidla z ní tečou proudem a padesát procent obejmu jejích řas ulpívá na tváří), aby o pár minut později cupitala nazpět. Jakmile pak Popelka přistane v šatně, žádá vydání svých svršků. Po drzounovi, se kterým původně přišla, hází číslo od šatny i klíče od domu (nechal si je u ní v kabelce) a odjíždí neznámo kam. Mezitím se u šatnářského pultu prostřídá ještě několik osamělých mužů, kteří na ples přišli lovit. Zoufalým šatnářkám rozlévají po pultě pivo, střádají na svá bedra jedno faux-pas za druhým a jsou enormně dotěrní.

Happyend? Jak pro koho

A tak jako každá pohádka musí jednou skončit, končí i pohádkový ples. Nejdříve ho opouští starší, pak méně společenští hosté, pak ti, kteří mají puchýř, dále ti, jenž pokračují někam na diskotéku… Návštěvníky, kteří míří rovnou domů, mezi nimi rozeznáte již z dálky: vedle případných dárků z tomboly si totiž odnáší i kytky, které si nakradli ze stolů. Řada hostů se nezvládá přezout a v rámci solidarity se vzájemně podpírají. Občas na vás někdo sprostě řve, že jste mu ztratili bundu, aby se záhy zjistilo, že si ji dotyčný vyzvedl už před hodinou a ztratil ji po cestě k pisoárům. Spousta žen vypadá tak, jak by si dámy neměly nikdy dovolit vypadat. Zoufalé šatnářky zpravidla nic z toho nepřekvapí. Zažily to totiž naposledy včera a čeká je to opět už zítra…

Zdroj: Týdeník prostějovska