Téma: Můžou spolu žít úplně rozdílní lidé?

Text:  Prosím Vás o názor. 8 měsíců bydlím s přítelem, se kterým se poslední dobou dost hádám. Seznámili jsme se na internetu (možná první chyba). Byl ze mne úplně hotový, docela mi to lichotilo a také se mi líbil. Přítel je vtipný, máme stejný smysl pro humor, je přitažlivý. Tak jsem si říkala, proč mu nedat šanci. Jenže už po první schůzce se začaly valit smsky, které se valí vlastně do dneška. Neustále mne hlídá a posílá mi tisíc pusinek. Já si několik dní po seznámení způsobila úraz kolene na lyžích a nemohla jsem chodit, čekala mne operace. Přítel byl bez práce (což mi zatajil, říkal, že jen přechází jinam a má volno) a tak mne, celý šťastný, vozil po doktorech, všude na mne čekal.  Já bych si asi vystačila sama, ale bylo mi to samozřejmě příjemné. Jenže mi vadila jeho strašná oddanost. Nechtěla jsem to řešit, byli jsme spokojeni oba, on se ke mně hned nastěhoval a pečoval o mne, já pracovala v rámci možností z domova (jsem ředitelka nakladatelství a mou práci bohužel nikdo nezastane). Brzo mi začalo vadit, že si přítel nehledá práci. Je novinář a při krizi ho vyhodili pro nadbytečnost. Pořád čekal, že se něco stane. Nakonec se nechal ukecat od své maminky a sestry, aby si našel nějakou klidnou práci, kde bude v teple v kanceláři. Našel si práci policajta v kanceláři, protože prý zjistil, že je tam klídek, peníze, žádné velké starosti. Hodně jsme se kvůli tomu hádali, já jsem z něj byla nešťastná, protože mi vyprávěl, jak žurnalistiku má rád, vystudoval ji, byl velmi úspěšný a teď je jak bez života. Nakonec ho tam naštěstí nevzali, nesplnil nějaký test. Já jsem  vlastnostmi asi úplný opak, moji přátelé tvrdí, že mi chybí pud sebezáchovy, že jsem jak neřízená střela. Kromě nakladatelství mám další 2 práce na malý úvazek, plavu, střílím, jezdím na lyžích, na kole, cestuji. Mám (možná měla jsem) hodně přátel. Přítel je opak. Je uzavřený, nevěří si, neprosadí se, podceňuje se a STRAŠNĚ žárlí. Bylo to tak šílené, že jsem ho donutila chodit k psychologovi. Hodně mu pomohl. Když jsem se vrátila z nemocnice po operaci, přinesl mi domů kotě, bylo to moc fajn období. Já byla zase hodně doma, nemohla jsem moc pracovat a on byl spokojený. Jenže už jsem zase fit, firma mne potřebuje a já ji. Poslední dobou se ale pozoruji, jak strašně moc jsem se změnila. Já se přetvářím k jeho obrazu. Přestala jsem vídat všechny kamarády mužského pohlaví, přestala jsem o nich i mluvit, bavím se jen se svou ségrou. Přítel je takto spokojený a nemá žárlivé výpady. Konečně si našel práci (spíš měl velké štěstí a někdo ho oslovil). Jenže ta práce je z domova. On čeká na zakázky doma, jezdí je pak zpracovat ven a dost často se stane, že za celý den se nehne z bytu. Jen sedí na Facebooku, hraje si s kočkou nebo spí. Nečte, nesportuje, kultura ho nezajímá. Já jsem dřív chodila s kamarádem na Filharmonii, samozřejmě to muselo skončit. Teď už nechodím opravdu nikam. Navíc začínám být alergická na jeho sestru a maminku, protože on jim šíleně podléhá,miminálně 4x denně si volají. Několikrát jsem u nich byla, nebaví se o ničem jiném, než o jídle, o akcích v Kauflandu a v Lidlu, o seriálech. Já z toho fakt rostu, šílím, brečela bych. Možná kroutíte hlavou, že jsem se zbláznila, proč s ním jsem. Taky si to říkám. Na naší společné dovolené v Alpách, kterou jsem vybrala já (on by se nedokopal) jsme se málem rozešli. Jsem strašně výbušná a po hrozné hádce, kdy byl naštvaný, že jsem ho táhla na nějakou horu, jsem řekla, že se rozejdeme. Bylo to strašné, brečela jsem (což dělám dost často...). Nerozešli jsme se. Já od té chvíle přemýšlím nad tím, proč. Jaké by to bylo, kdyby byl pryč. A pokaždé, když si na to vzpomenu, bych zase brečela, při představě, že bych ho neměla. Několikrát denně jsem si jistá, že to mezi námi skončí, ale pak přijdu domů, on tam je, je tam pohoda, klid... a já nemám důvod se rozcházet. Jenže už jsem toho klidu přejedená. Chci žít! Co mám dělat?????