Téma: Život v celibátu - výhody

je mi te uprimne lito

To mi říká ten pravej  co tu nabízel své semeno a šel za milenkou

To já radši žiju dobrovolný single život.

pravej levej, jsi zatrpkla, ve 24 letech tvrdit, ze staryho psa novym kouskum nenaucis, boze. nevim co mas proti chlapum, tvuj boj, mas zivot pred sebou ale takhle? delej si co chces. pis si co chces, je svoboda, ale poku se takhle chovas i realnym zivote tak. se mozna neni cemu divit

nicmene semeno jsem nikomu nikdy nenabizel, mam milenku, uz hodne dlouho, rozvedl jsem se ale protoze si ex nasla jinyho, zadostiucinenim pro me je, ze deti zustaly u me. dneska (31.03.2018) jsou uz dospely a delaj mi velkou radost, dcera vystudovala karlovu universitu a kluk, uvidime. co jsi za svuj zivot dokazala ty?  

Co si to vůbec dovoluješ? Já zatrpklá nejsem a to rčení je pravdivé a s léty bude ještě pravdivější. Naopak, . já vím i o svých chybách a dle toho se zařizuji.

Co jsem dokázala já? Co je ti po tom? Tobě se svěřovat nebudu.

co si dovoluji, jeto diskusni forum, tak reaguju na tvuj prispevek. pises o vyhodach celibatu, budiz, mozna jsi nepoznala lasku, lasku rodicu, sourozencu … myslis, ze se daji necim nahradit doteky, doteky od milovaneho cloveka. dovedes si vubec predstavit jak je krasny se rano probudit vedle nekoho, koho milujes.

ano partnersky zivot predstavuje urcite kompromisy, na druhou stranu, lide co ziji v izolaci jsou vicemene odsouzeni.  

Stejne jako ty bych mohl napsat clanek -- uz me neba, jak se tu zoufalky porad snazi necim zaujmout. Precti si co pises jeste jednou a pokud mas sebereflexi tak pochopis proc.

Stručně:

1) Ano, nevím jaký to je, a nikomu to neberu.

2) Měla jsem k tomu ještě něco připsat: impulzem toto napsat nebyla snaha zaujmout - pokud to tak působí, tak mě to mrzí - ale vymezit vůči zdejším zoufalcům, kteří se označují za celibátníky. Jen jsem chtěla pukázat i na výhody a nejen nevýhody.

A třetí a důležitá věc je ta, kterou už jsem zde zmínila - je to má svobodná volba, já si to vybrala, zcela dobrovolně. A nikomu to nenutím.

dovedes si vubec predstavit jak je krasny se rano probudit vedle nekoho, koho milujes.

Zamilovanost vydrží jen dva až čtyři roky. Pak uz je to jen o zvyku. Pak už je to jenom o ustupcich, kompromisech, hádkách a v tom lepším případě o společných hodnotách.  

přesně tak, a zoufalci, kteří toto chtějí neustále zažívat se pak motají ve smyčce, kdy si neustále hledají nové partnery, jen aby cítili zamilovanost, která stejně vyprchá a takhle pořád dokola.

A ještě k tomu jak je to krásný: ono je taky krásný probudit se sama, s kočkou.  

"Zamilovanost vydrží jen dva až čtyři roky. Pak uz je to jen o zvyku. Pak už je to jenom o ustupcich, kompromisech, hádkách a v tom lepším případě o společných hodnotách."

Je mi líto, ale s tímto paušálním názorem a tvrzením nemohu souhlasit, a už vůbec ne s tím, v jakém pořadí je to napsáno. Např. mít společné hodnoty to je začátek…

Já to vnímám podobně. Když vidím tady ty partnerske problémy, tak jsem strašně ráda tomu, že jsem sama. Zase na druhou stranu, někdy je té samoty až moc, protože nemám přátelé, kteří by si semnou nekde zašli. Nikdo nemá čas, protože se věnuje rodině. Skákat s někým do postele jen proto abych mohla chodit na vylety zase nechci.  

Výhodu vidím v tom, že nikomu nemusím vařit, chodím si na meníčka, peru a žehlím si jen pro sebe, prostě nemusím skákat kolem chlapa. S nikým se nemusím dohadovat co a jak udělat. Peníze utracim podle svého gusta s nic nejde do nejakeho rodinného rozpočtu. Kupuji si hlavně oblečení, na kterou mám doslova uchylku a nemusím do nikoho jiného investovat. Postel mám jen pro sebe, nikdo vedle mě nechrápe, nekope, jen kocour mi občas chodí po hlavě ale tomu je dovoleno vse   Asi jsem už za ty roky co jsem sama zpohodlněla a nechce se mi toho pohodlí vzdát.  

Coz se týče sexuálního života, bez toho se dá také žít a když to na mě přijde, tak si můžu pomoct sama.  

Pravda je, že čím déle jsem sama, tím hůř si dokážu představit s někým chodit a už vubev ne žít zvlášt, když mám problémy s hyperakuzi.  

Tak na mě to přichází ty blounicí stavy nejvíc na jaře, když vidím ty zamilované párečky a nebo ty ženušky, které jsou už trochu víc poodhalené, kdybych to neviděl, asi bych to snášel líp.

No ale to znamená, že u Tebe fyzicky funguje vše tak jak má, to není blouznění nebo tak něco.

Proč se tomu bráníš?  

Já se přece ničemu nebráním.

Já Tě dle předchozích odpovědí pochopila tak, že ani ženu moc nechceš, že máš k některým věcem s tím spojeným určité zábrany 

Jo ty myslíš morální zábrany. Jako nevěstince, privaty a tak.

Myslím, že Dany nemyslí morální zábrany, ale fyzické a psychické.

Odborníci z Coloradské univerzity zjistil, že ženy přitahují muži s výraznou bradou, silnými čelistmi a zřetelným obočím. Tyto rysy jsou důkazem dobré genetické kvality.                                                                         Emoce a rozumové uvažování jsou dvě různé, vzájemně nezavislé cesty k morálnímu úsudku, ačkoliv i morální úsudek může vést v některých případech k dodatečné rozumové úvaze.                                   Žena může sbalit chlapa během několika minut, pro muže představuje sehnání partnerky usilovnou práci několika let, která nemusí skončit úspěchem. Pokud se muži chtějí vyhnout celibátu, musí se naučit udržovat několik citových vztahů najednou, pro případ náhlého odmítnutí, což ale jen málokdo zvládne. Pro ženy, pro které je vyměnit chlapa stejně snadné jako vyměnit ponožky, není tato schopnost důležitá a tak ji mohou zakrnět. Pokud tvrdím, že ženy jelikož mají více možností, snadno podléhají degeneraci citu, což nemusí samozřejmě platit pro všechny.                                                                                             Pokud si vybírají ženy muže, mají na to víc času (na rozhodování v jednotlivém případě z více mužů) a pak je na muži, aby bleskově zareagoval. To je dnes (01.04.2018) u mužů považováno za špatnou vlastnost. Ženy přistupují k sexu jako téměř bezcennému, co mohou mít kdykoliv a s kýmkoliv, muži k sexu přistupují jako k velmi cenné vzácnosti, která je téměř nedostupná. Ženy proto odmítají všechny své dobré kamarády, a když to na ně přijde, často se ukojí i na dementním jedinci, muži by se zase milovali se všemi svými dobrými kamarádkami, ukajení na dementkách je nepřitahuje. Ženy mohou souložit s kýmkoliv a milovat jen někoho, muži mohou milovat téměř kteroukoliv dobrou kamarádku, souložit však nemohou s žádnou. Hetromužům byla vnucena představa, že setkání dvou osob je věcí náhody, že musí být trpěliví a po léta čekat na tu pravou. Zatímco homosexuálové tvrdě pracují na budování sítě.                                       Zatímco mnoho heteromužů prožije mládí s tím, že na to mají ještě dost času, zbytek života s tím, že už je na to pozdě.

Co je to za kravinu?

No, za prvé, stačilo mi to číst tak do 3/4, a za druhé to beru stejně jako to dnešní "vtipné" nové téma od uživatele Jmeno.

Takže moje odpověď je:      

Howgh.

Studie odborníků na mezilidské vztahy uvádějí, že ženy jsou rozhodně více diskriminační, pokud jde o výběr partnera a mnohem podrobněji hodnotí vzhled mužů. Ženy mají rády maximálně dva typy z deseti mužů, které běžně mijejí na ulici. Naopak pro většinu mužů je většina žen přijatelná. V konverzaci na mailu mi ženy psaly takto, když jsem se ptal na jejich požadavky na protějšek: "Pokud muž nedokáže plnit svoje povinnosti, dostane ode mně kopačky, protože nepotřebuji někoho na koho se nemůžu spolehnout (! ). Ten muž musí být silný."                                       Odpověděl jsem: "Jak se muž může spolehnout na Tebe, jestliže mu ve chvíli slabosti dáš kopačky? Co kdyby měl zdravotní problémy, nebo by byl ve stresu, po nějakém neúspěchu by byl vyčerpaný? To nemá právo Ti to odhalit, aby nebyl jako slaboch? "                               Kolik žen opustí nebo zradí muže ve špatných finančních nebo zdravotních podmínkách?          To už bohužel nikdo nespočitá. Mluvíme zde o rovnosti mužů a žen, ale právě na mužích je kladeno mnohem větší nároky na plnění povinností ve vztahu. Přístup ženy k tomuto vztahu je bohužel velmi nevyvážený, protože je bohužel velmi náročná směrem k muži, ale sama nechce nic obětovat pro společný vztah.

A kolik mužů zůstane v případě, že žena onemocní anebo se narodí postižené dítě? Většina prchne, a všechna čest těm, co neprchnou.  

navíc toto téma není o rovnoprávnosti, nýbrž o celibátu

Založ si svoje téma a nespamuj v tématu Rypoušice, které je zcela o něčem jiném.

Seriozní muž

Technická poznámka:

kopíruješ texty či jejich části z článků a úvah jiných na netu, ale tak, že:

1) to jako celek nedává smysl,

2) si vybíráš z textů článků na netu či jejich částí pouze to, co se Ti hodí, a upravuješ to dle svých představ a úvah, které jsou zcela mimo.

3) při kopírování částí textů postupuješ tak, že je vytrháváš z celkového kontextu.

4) vybíráš si články a úvahy na netu, které jsou jednostranně zaměřené stejně tak jako Tvoje myšlení a úvahy nebo ty, které paušalizují v neprospěch žen či proti ženám.

5) ne zcela chápeš ony psané texty v článcích na netu, proto je výsledkem té skládačky, kterou složíš z jednotlivých částí textů jiných do své odpovědi vždy něco, co absolutně nedává žádný smysl.

Toť vše. Konec. Tečka.  

To, že čtu úvahy odborníků na mezilidské vztahy je pravda, ale od toho tu internet je, aby se člověk vzdělaval. Vzdělaný člověk si však vybírá studie fundovaných expertů, nikoliv bezcenné bláboly rádobyodborníků na všechno.

Ale je pravda, že po antidepresivech ustalo zběsilé hledání smyslu života, emoční přetlak a nutkání. Nebo spíš výrazně omezilo. Taková ta podrážděnost. Prostě ty nesnesitelná muka jsou pryč. Že by nakonec antidepresiva nakonec zvítězily nad emocemi?  

Záporné emoce mají utlumit, ale ty pozitivní by postupně měly vyplouvat na povrch - ale pro to musí člověk něco dělat, "psychorehabilitovat".

Mně utlumily ty špatné, sebevražedné, plus začínám být i spokojenější a optimističtější, přesto cítím stále emoční otupělost, která se třeba i teď projevuje, ač jsem zažila pohřeb. Je to  takový zvláštní neurčitý stav, který mi pomáhá popírat bolavou skutečnost.

Na libido obvykle působí také tlumivě, mně osobně to neva, pokud to někomu vadí, pak holt musí zkusit jiná antidepresiva.

Že by antidepresiva ale najednou vytáhla na světlo smysl života, to nikoliv. Ony jen utlumí to negativní, ne, že by způsobovaly samy od sebe pozitivní emoce - ty si musí člověk časem umět pěstovat sám.

Mně to přijde smutné, dělat smysl života z něčeho, co nejsem, co nemám, co nedělám. Jako když se někdo profiluje tím, že je vegetarián/vegan/abstinent/nekuřák. Pokud něco nemám rád, tak to nedělám (já třeba nekouřím), ale abych se podle toho profiloval a bral to jako nějakou životní výhodu?

Podle mne si má člověk uživat života plnými doušky a nevzdávat se ničeho, co mu může přinést něco příjemného, což láska, sex, partnerství je. Ano, nese to s sebou nějaká rizika, ale veškerý pokrok společnosti je závislý právě na tom, že se najde někdo, kdo je ta rizika ochoten podstoupit.  

Tak vidím, že mě zatím nikdo nepochopil

Ne, nejsem zahořklá, nepřipadá mi můj stav smutný.

Je to má svobodnná volba, kterou jsem si sama vybrala.

Nejsem žádný ztroskotanec a trochu mě uráží mě přirovnávat k vegetariánům apod. Těm sama nevěřím.

Já se chci naopak odlišit od zdejších zoufalců, co se titulují jako celibátníci - jenže jsou zahořklý a hnusní.

Já taková nejsem

Bez ohledu na mojí osobu…

"Zoufalci", "Ubozí nevycákanci", čím že se to chcete odlišit? "Já se chci naopak odlišit od zdejších zoufalců, co se titulují jako celibátníci - jenže jsou zahořklý a hnusní." Tím, že budete hnusnější?

Beru, nějak to máte nastavené a vyhovuje vám to, ale proč si nerýpnout do ostatních, že?

Na druhou stranu, zní to opravdu dobře. Jak toho dosáhnout? Zatím mi vsichvš radí směrem ke vztahuv, k lásce, a dětem. Jak se vydat tim druhým směrem? Od nikoho nic nechtít, žít si jen pro sebe, neřešit vztahy, smát se lidem, kteří se ve vztahu trápí…

Podle vaseva popisu to zní naprosto úžasně, to chci! Jak na to?

Na to neexistuje recept. Asi napíšu ještě jeden post kde to osvětlím.

Já se lidem, co se trápí ve vztahu nesměji, jen mi to připadá, jako řešení blbostí a jsem šťastná, že jsem od takových - dle mě - hloupostí oproštěná. Ale samozřejmě chápu, že to k běžnému životu patří, prostě každý má své starosti, i já mám své, a ostatní mají zase své.

Já k tomu došla postupně a řekla bych, že i samozřejmě. Hrála v tom roli povrchnost, která se mi příčí od puberty. Pak špatný vzor doma - muži doslova na h*vno. A to, co by to zlomilo - pubertální vztah - jsem nezažila, čili jsem se nenaučila, jak se chovat ve vztazích.

No a při tom všem se probouzel rozum a já cítila, že nejsem stvořená pro život ve dvou a rozhodla se svůj čas věnovat jiným.

A to doufám, časem, splním.

To beru jako můj úkol.

Díky, budu se těšit na další.  

Je určitě dobře, že jsi spokojená s tím, jak sis zařídila život a je dobře, že si umíš jít vlastní cestou a netrpíš je nějakými frustracemi z toho, že žiješ jinak než většina.

Ale jen si dovolím připodotknout, že já partnera mám, se sexem nemáme problém, věci řeším podle toho, jak je já považuji za důležité, jsem pánem svého času a mám svobodu jak fyzickou, tak mentální, tak i finanční - a považuji za zcestné si myslet, že se to s partnerským vztahem nějak a-priori vylučuje.

Když už, vylučuje se to s mateřstvím/otcovstvím. Dětem člověk část své autonomie obětovat musí, ale děje-li se vše jak má, dělá to rád a je za to nemálo odměněn.

Je podle mě rozdíl, když se pro celibát rozhodne někdo, kdo zná dobře obě varianty života - a když se pro něj rozhodne někdo, kdo nesvede navázat uspokojivý partnerský vztah. Protože v tom případě je to jen z nouze ctnost a nic víc.

Opakuji, že je dobře, když v takovém případě si člověk svede zařídit život ke své spokojenosti a jen nefňuká, ale je podle mě zavádějící snažit se vynášet výhody daného modelu, když s výhodami toho druhého modelu má jen titěrnou nebo zkreslenou zkušenost.  

To je pak jako by někdo tvrdil, že nejlepší auto je trabant, když v jiném autě v životě neseděl, ale četl o nich že se porouchávají.

Ve 24 si myslet, že jsi "starý pes, co se novým kouskům nenaučí" je naivní nebo i politováníhodné. Pokud si toto o sobě opravdu myslíš, nejsi silná a otevřená novým věcem, ale vyhořelá a předčasně rezignovaná.

Díky za jiný pohled a uznávám, je pravda, že bez zkušeností s partneským vztahem nemám úplně právo toto vyzdvihovat.

Ale! Já hlavně "vyzdvihuji" kvůli ostatním, co jsou na tom podobně - těm, co mají vztahy, chci ukázat, že exsituje i jiná cesta, zkrátka jen, aby si toho byly vědomi, nikoliv, abych je očkovala proti vztahům.

A těm, co jsou též samotáři a celibátníci chci ukázat, že to má též výhody - bohužel se zde zatím vyskytují frustrovaní jedinci, ostatně to byl impulz, proč jsem to napsala.

A to rčení - nemyslím, že bych byla rezignovaná. Já to myslím vážně a mám k tomu své argumenty - já totiž nikdy neměla vztah - čili jsem se zavčas nenaučila, jak se ve vztahu chovat a mám své "rituály" a své pohodlí. A čím déle ho mám, tím méně se mi zřejmě bude chtít na něm něco měnit.

Když si vezmu, že vztahy jsem mohla mít třeba od 13 - to máme skoro 12 let - a to už je slušná doba. A celou tu dobu jsem sama a dle toho se chovám. A myslím, že bych se zkrátka špatně přizpůsobola, nevím, třeba by to teď ještě šlo, ale s léty to půjde hůř a hůř.

Už od 13? Neblázni! A kdyby se náhodou kolem Tebe začal točit sympatický napadník, jak by si reagovala?

Asi nijak. Byla bych rozpačitá, asi bych působila naivně, ale nic bych nechtěla. Ale po zkušenostech, kdy jsem dávala na odiv svou zamilovanost a spíš se mi to vymstilo, bych se asi radši chovala možná až odtažitě - pokud bych vůbec poznala, že o mě kdosi jeví zájem.

Nechci ztratit svou pevnou půdu pod nohama, takže bych na svém současném postoji nic neměnila.

jsi autista?

Autista=samotář.

nevím, ale občas si tak připadám

Já to pochopila.

Stesky lidí, co zde píší, jak nejsou schopni si nalézt vztah, přitom pro to zjevně nedělají nic moc víc než že hledají vinu a chyby na druhém pohlaví a vymýšlejí nesmyslné teorie, jsou opravdu otravné. Je fajn vidět někoho, kdo se snaží "hrát" s "kartami jaké dostal" a neskučí, že s nimi hrát nejde a že jiní dostali lepší.

Já jen chtěla upozornit, že i ty máš možná o vztazích zkreslené představy - resp. z toho co jsi napsala to vypadá, že si myslíš, že vztahy člověka nutně nějak omezují. Neříkám že ne, ale ve zdravém vztahu se člověk omezí dobrovolně a rád a něco za to dostane nazpět. I tebe omezuje to, že máš kočku, musíš se o ní postarat - a nebereš to přece jako újmu na své autonomii.

A pak jsem samozřejmě chtěla upozornit na to, že ve tvých letech dělat o něčem definitivní závěry je špatně. Můžeš si říkat, že ti DNES (01.04.2018) je v celibátu dobře, ale proč se k tomu stavět jako by to už nemělo být nikdy jinak?

Já si o některých věcech začala připouštět, že už je asi v životě nezažiju, a že v nějakém ohledu jiná nebudu, poprvé až někdy v 45 a i tak si říkám, jestli jsem nehodila "flintu do žita" moc brzo.  

Že TEĎ nejsi osamělá zoufalka jen proto, že nemáš vztah, je určitě dobře - a to jsem i napsala - ale proč sebe nebo druhé potřebuješ přesvědčovat, že něčeho jiného už nejsi schopná? Na rovinu - takové ujišťování spíš zavání strachem z toho, abys v té své spokojenosti nezakolísala.

Ten, kdo s tím opravdu nemá problém by totiž myslím spíš tu situaci viděl jako že TEĎ mi to takhle vyhovuje a v budoucnosti se uvidí, ničemu se nebráním.

On realismus není totéž co skepticismus a skepticismus není totéž co defétismus.

vis, ona jednoho dne zjisti, ze zivot je prilis kratkej nato, aby si ho clovek zbytecne komplikoval.  

Já se ale v budoucnu ničemu nebráním - nemou tušit, zda se nezamiluji, nebo spíš, zda rozumem nedojdu k tomu, že bych přeci jen chtěla okusit vztah a začala pro to i něco dělat. Momentálně to tak necítím, proto pro to nic nedělám a žiji si samotářsky, což mi vyhovuje /momentálně/.

Takže i když to možná vypadá, že jsem rozhodnutá i do budoucnosti tak žít, tak nikoliv, jsem rozhodnutá žít tak teď a uvidím, zda dozraju i k jiným věcem a potenciálním vztahům.

To se ovšem nevylučuje s tím rčením - pořád si myslím, že čím později, tím hůře se budu přizpůbovat. A to není stesk, to je prostě fakt, já to vím a beru to tak. Ale opět to neznamená, že to tak bude na sto pro a že kdybych se v budoucnu rozhoupala, a dala mužům šanci, třeba bych se divila, jak moc se ve finálně dokážu přizpůsobit.

A ohledně té autonomie - také mě už dávno napadlo, že pokud budu vztah brát, jako, že něco bere (svobodu) tak je to špatně - a je to opět jen signál toho, že ještě nejsem zralá na nějaký posun. Já to rozumem chápu, ale ta část mě, která byla na svobodě hrubě omezována, si tu volnost tak chrání, že považuje i normální věci za autonomii ohrožující.

Je to trochu schizofrenní, mele se ve mně mé nastavení ovlivněné minulostí, ale zároveň empatií i rozumem dokážu pochopit i radosti vztahu a lidi, co se jim nebrání.    

A k tomu házení flinty do žita - to jsem celá já, to je ta radikální a neústupná část mě, která dělá rychlé a zásadní závěry, ale opět, jak jsem psala výše, jsem otevřená budoucnosti a jsem sama zvědavá, jak to vlastně dopadně, ale vím, že momentálně nic měnit nechci

rozum rozum rozum - nejkrasnejsi je preci zustat ditetem. co vas lidi vede k tomu byt rozumny, to slychavam porad, to nedelej bud rozumnej, to si nekupuj, bud rozumnej, nato ses starej, lidi jsou upjaty, zivot je dar a je potreba zit, nikdo nikdy nevi jak tu bude dlouho. vsechno je pomiive i zdravi.

No mě to nepřijde, že se ničemu nebráníš. Mě to zní jako že se bráníš zuby nehty.

"Jsem otevřená - ale jsem singl celibátník nic nechci měnit"

V čem jsi tedy otevřená? Nebo v čem ta otevřenost spočívá?  V tom, že jsi ochotná připustit, že existuje jiná možnost, abys mohla říct své předem dané: "děkuji-nechci! "???  

To u mně žádná otevřenost není.

Otevření jsou pro mě lidi, co jsou ochotní podniknout nějakou změnu třeba hned. Jsou otevření do svého života nechat přijít něco, co v něm zatím není, zažít něco, co zatím nezažili, zkusit něco, co ještě nezkusili.  

Čemu jsi ve vztazích tedy otevřená ty, když to tak zdůrazňuješ a když zároveň tak lpíš na svém singl stavu?

Nemyslím, že bych chtěla něco měnit teď, Myslím tím, že jsem otevřená tomu, co přinese budoucnost.

zkrátka momentálně lpím na tom svém, ale nepopírám, že může přijít změna. Ale ta přijde sama - pokud přijde - takže se nechám překvapit, zda dozraju, anebo budu stále ve své bublince.

… mno člověk si o sobě může nalhávat cokoliv, třeba i to, že na něčem lpět je otevřenost.

Koneckonců je to jen slovo.

Dobrou.

Já jsem ale jasně vysvětlila, že pokud dozraju, tak jsem otevřená do budoucna všemu.

To dozrávání je důležitý, bez něj se nepohnu.

A to je postupný proces, čili nestane se nic hned, ale pokud, tak až v budoucnu.

Dobrou

pripada mi, ze na internetu ti je lip nezli venku mezi lidma.  

Anebo polopatě: otevřený je u mě ten, kdo ráno vyráží z domu s tím, že se třeba vrátí zamilovaný a pokud ano, bude to prima a pokud ne, bude to taky prima - a ne ten, kdo ráno vyráží z domu s přáním, aby se hlavně nic nezměnilo.

U mě to byla ze začátku rezignace, ale teď má v tom prsty spíše to pohodlí a ty největší prsty v tom má hyperakuze.  

Tak u Tebe je to něco jiného, kdyby nebylo toho zvukového problému, tak už by si dávno byla schováná v mužském náručí…

Tato zkušenost a styl žití není přenositelný na druhého, já bych tuto cestu životem nezvolil, ale věřím tomu, že může někomu vyhovovat.

Celibát necelibát… pro mě je smyslem života to, abych se měl v životě dobře, abych si život užil, abych na smrtelný posteli nelitoval toho, co jsem udělal/neudělal. Pokud někomu celibát vyhovuje, proč ne. Celibát ale není neslučitelnej s partnerským životem. Mohou se najít dva asexuálové, žít spolu, pomáhat si, trávil společně volný čas… zkrátka si užívat života bez ohledu na sex. A pak se asi najdou lidi, kteří chtějí to samé, včetně sexu, případného založení rodiny atd. Do téhle kategorie nejspíše patřím i já.  

Je to o každým, aby si dokázal najít to, co dokáže naplnit jeho život a učinit ho šťastným. Pro mě to je zázemí a rodina, moje končíky a zajímavá práce (která mě ale nevysaje a neudělá ze mě trosku). Někomu může vyhovovat život s deseti kočkama na podpoře od sociálky. A víte co? Proč ne. Ať si každej žije tak, jak mu to vyhovuje, jak se cítí být šťastným. Třeba teď Rypoušice cítí, že to je ta správná cesta… ale časem může dospět k něčemu jinému, je stále mladá a nezkušená, její osbnost se teprve formuje.  

A třeba já si myslím, že člověka nedovede posunout dopředu nic víc, než prvě partnerský vztah. Kdy zjistí, že je schopen se postarat o toho druhého v dobrém i ve zlém, bez pomoc ostatních. Kdy zjistí, co všechno je schopen pro toho druhého udělat, aby ho potěšil, atd. Upřímně mě nikdy v osobním životě neposunulo dopředu nic, jako partnerský vztah. Třeba to nevyšlo, rozešli jsme se, ale já díky tomu zjistil, co všechno dovedu, kam až zvládnu zajít, objevil jsem díky tomu koníčky, jež by mě nikdy nenapadly, že mě můžou bavit… atd. atd. To jsou důvody, proč bych partnerský vztah nezatracoval… samozřejmě je tam i nemálo negativ, jako např. že človek není úplně pánem svého času, že se sem tam musí přizpůsobit… ale co. Jde o to, co komu z nás vyhovuje .  

Přesně tak, momentálně je to pro mě ta správná cesta,

Jinak - napsal jsi to moc pěkně, je hezký, že si ze vztahů něco bereš a posouváš se dál. Máš skvělý přístup a myslím, že z tebe bude dobrý partner a jednou i otec