Téma: Zmatek v sobě co chci a kam mířím - naplňuje mě pomáhat lidi a dělat je šťastnými
Uživatel: Someone
Věk: 16
Ahoj,
vůbec nevím, jak začít, a to, co prožívám já, nejspíš někdy zažila většina lidí. Měla jsem doopravdy úžasné dětství. Jako dítě jsem vždy vyčnívala, byla jsem extrovert, který neměl žádné tajemství, vlastně každý den jsem byla šťastná, jako normální dítě.
Poté přišlo dospívání… Během puberty (tak mezi jedenáctým až čtrnáctým rokem) jsem se od základů změnila. Dostala jsem strach, kterého se nemůžu zbavit, jde o to, co si lidi o mě myslí. Nejspíš se snažím být až moc perfektní.
Momentálně jsem na výborném gymnáziu, na vysvšdčení jsem vždy měla vyznamenání, zvládám třikrát týdně brigádu, být vedoucím na skautu a cvičit na klavír.
Asi rok jsem trpěla záchvaty, vždy, když jsem něco nezvládala, tak jsem měla pocit, jako by na mě doslova padaly kameny a poté jsem dýchala, hodně, tak moc, že jsem nakonec nezvládla dýchat, vím, že to zní šíleně, ale přesně takhle jsem se cítila, chodila jsem k psychlogovi, ale upřímně je to k ničemu… Nakonec jsem se s tím nějak srovnala sama… záchvaty už nemívám. Teď nedávno jsem sice jeden měla, ale je to jen vyjímečný případ.
Navíc k tomu všemu se příšerně moc upínám ke svému snu. Zjistila jsem, že mě dělá šťastnou pomáhat lidem, dělat svět lepší, myslím, že to by měl být cíl každého člověka a i když to možná připadá lidem zvláštní, nejšťastnější bych byla kdybych pomáhala pomocí zpěvu, protože vzpomeňte si, kdy jste byli naposledy na koncertě? Lidi, jako by tam zapomněli na své problémy, vidí svou oblíbenou zpěvačku, která jim něco předává a skáčou a ta zpěvačka udělá všechny ty lidi šťastné díky tomu nějúžasnějšímu, co pro mě na světě existuje - díky hudbě…
Bohužel, mám strach pustit si lidi k tělu. Nikdy jsem nepoznala (a vím je mi teprve 16…) jaké to je být zamilovaná a nikdy jsem nikomu nedovolila, aby mě poznal natolik, aby mě mohl milovat… možná proto, že se zkrátka neznám, sním o hudbě, ale zároveň mám strach říct lidem co chci, bojím se, jak by mě přijmuli, možná je to proto, že se pořád chovám, tak jak bych měla, tak jak si myslím, že by se měl chovat ideální člověk, ale tak nějak jsem ztratila sama sebe, mám strach jít tou cestou po které toužím, a zároveň je to jak droga a každý den musím zpívat a tancovat po pokoji, možná by mi stačilo, být alespoň jednou součástí muzikálu.
Nerozumím si, mám pocit, jako bych se až tak moc přispůsobila ostatním, až jsem se v sobě ztratila… Nevím kdo jsem… Je to jako by ve mě byly dvě osoby, naprosto odlišné, které spolu bojují a protože já sama sobě nerozumím, tak tu není nikdo, kdo by mě chápal, cítím se tak šíleně sama, přijde mi, že ráno vstanu, jdu do školy atd,,, pořád to samé a kde je život? Nemrhám čas? Vážně obdivuji, jestli tohle někdo dočte až do konce a budu ráda za cokoliv, cokoliv co byste mi řekli…
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 1750x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Čas nemrhas, já bych řekla, ze stále ještě dospívás a bez urážky, mohou to byt i hormony. Lásku poznas, neboj.
Ze chceš pomáhat, to je pekne. Jen si vsimni toho, ze ale potřebujes, aby ti to bylo nějak vráceno, ze te nazpět obohatí lide, kteří nějak přijmou to, co jim chceš dat a budou na stejně vlně (bude se jim líbit tvůj zpev a přijmou ho). Ruku na srdce, není to spis to, ze potřebujes diváky?
3x týdne brigáda, byt vedoucí ve skautu, hrát na klavír a do toho se výborné učit na prestižním gymnáziu. Není toho na tebe moc? To by pak odpovídalo tvým stavům. Jsi přepracována.
Věk: 16
Já ti díky za názor, ale mám pocit, že jsi vůbec nepochopila, co jsem napsala. V jistém bodě, s tebou částečně souhlasím, chápu, že to z mého psaní vyznívá, jako, že potřebuju diváky, ale jak jsem napsala během dospívání jsem se změnila, jsem teď spíš introvert a pravdou je, že teď jakmile mám před někým nějak vystoupit, tak dostanu šílený strach, že to zkazím, a kvůli strachu pak ze sebe nevydám ani hlásku a ve výsledku se ztrapním. Takže možná máš pravdu, asi se potřebuju zbavit strachu, takže potřebuju diváky, kteří by mne přijali. A potom, jakmile bych viděla, že mě diváci berou jaká jsem, tak bych se zbavila strachu, třeba bych se i odpoutala od snu, ke kterému se až moc upínám a byla bych šťastná. Nepotřebuje vlastně každý diváky a aby ho přijmuli? Myslím, tím to, že všichni lidé okolo jsou vlastni naši diváci a ruku na srdce, každému záleží na tom, co si o něm ostatní myslí…
Já to pochopila dobře, jen ty jsi nepochopila moji odpověď. Já už s tebou mluvila jako s dospělou, s nějakým životním nadhledem a vidím, ze se musím spis vzít do kůže šestnáctky a do už asi neumím.
Mas opravdu myšlení dívky svého věku. Protože není pravda, ze každému záleží na tom, co si o něm druzi mysli. Ne, opravdu v určitém věku ti to začne byt naprosto jedno.
A vůbec jsem nechtěla říct, ze se mas zbavit strachu. Vysvětlovala jsem ti, jak to je, ale nepochopila jsi to a není to tvoje vina, protože ti je 16.
Přečti si ještě jednou, co jsem ti minulé napsala, lépe to už nevymyslim. A introvertstvi není o tom, ze mas případný strach.
A ani jsi neodpověděla na to, jestli toho všeho na tebe není moc-3x týdne brigáda, vedoucí ve skautu, hrát na klavír a do toho se ještě výborné učit na prestižním gymnáziu.
Věk: 16
Víte, já se s vámi tady můžu dál hádat a psát věci, jako, že jsem pochopila, co jste mi napsala, (což jste třeba udělala vy… ) ale, že jsem se svou odpovědí chtěla nějakým způsobem obhájit atd… Už jsem nechci psát další slohovku, já jsem sem napsala nějaký článek, s tm, že jsem i psala, že to nejspíš prožila většina lidí… Možná jsem třeba čekala, nevím, že mi někdo napíše, že to měl stejně a co v té době dělal. Dostala jsem to, že teď nic nechápu protože jsem jen šestnácka. Páni, díky. Asi jste to vůbec nemyslela špatně. ale dlouho jsem se necítila víc méněcenná a alespoň už vím, že už nikdy nemám používat stránky tohoto typu, takže jestli mi chcete pomoct, tak mi prosím poraďte, jak smazat tento příspěvek…
Všem nám bylo někdy šestnáct a nikdy bych se necítila méněcenné, kdyby mi tehdy někdo napsal, ze něco ještě nemohu pochopit, když mi je "jen" 16 let.
Opravdu na tom nebylo nic, kvůli čemu by ses mela cítit méněcenna.
Naopak jsem ti chtěla ukázat cestu, ze je toho na tebe moc. A nad tím ses nezamyslela. Ze jsem nenapsala, ze jsem to mela podobne- já to totiž podobně neměla. V šestnácti jsem sice také chodila na střední a učila se dobře, ale žádné brigády jsem 3x týdne neměla. Nechodila jsem na hodiny klavíru a nebyla vedoucí ve skautu.
Chodila jsem do tanečních, to me bavilo. Také me bavily procházky s kamaradkami. Vlastně když mi bylo 16, zažívala jsem velice fajn dobu a byla jsem v pohodě. A svým způsobem jsem toho ještě o životě moc nevěděla. A nikdy by me nenapadlo cítit se proto méněcenné.
Tak první co mě po přečtení Tvých řádek až do konce napadlo je to, že je sice hezké, že Tě rodiče vedli ke vzdělání a zájmům, ale mám silný pocit, že ten perfekcionismus a idealismus není původně z Tvé hllavy, a že při výchově rodiče se sice o Tebe postarali, ale chyběly tam podstatné věci jakými je vytvoření si vztahu s dítětem, s dcerou, ve kterém by bylo tolik lásky, sblížení a důvěry, že by jsi se nebála s nimi o svých pocitech mluvit. Tomu všemu odpovídá to, jak píšeš, že: "ale zároveň mám strach říct lidem co chci, bojím se, jak by mě přijmuli, možná je to proto, že se pořád chovám, tak jak bych měla."
Ty se bojíš proto, protože máš obavy, že kdyby jsi se svěřila, už by jsi nebyla ideální a perfektní tak, jak Tví nejbižší (rodiče) od Tebe očekávají. Bojíš se, že kdyby jsi se svěřila, znamenalo by to, že jsi slabá. Tak to ale není. Jenže to Tě bohužel nikdo nenaučil. Takové pocity mívají děti, na které jsou od mala kladeny vysoké nároky, které když dítě zvládá, považují rodiče za výsledek dokonalé, ideální a perfektní rodiny, kdy pak považují své dítě/děti současně za silné a v tom všem jej/je vychovájí. Zapomínají však na podstatnou věc, že i takové dítě je jenom člověkem majícím nárok i na své slabosti, nedokonalosti atd.
Mimochodem nic a nikdo není pouze dokonalý, ideální či perfektní. A to je právě to, co Tě nikdo nenaučil, proto máš ty pocity, které máš.
Věk: 16
No, já si právě nemyslím, že je to mými rodiči. To já mám možná pocit, že bych je zklamala, ale to není pravda… A vím to, ale stejně se nemůžu toho perfekcionalismu zbavit…
Nemusíš se mnou souhlasit, jsi ještě mladá, až budeš starší, zralejší, mít více životních zkušeností atd. , budeš se na to dívat jinak.
"ale stejně se nemůžu toho perfekcionalismu zbavit… "
Zatím ne, protože takový vzor jsi dostala a přijala za svůj. Až z toho časem procitneš, věřím, že Ti dojde co, proč a jak…
