Téma: Nenávist sebe sama za to jaký jsem - zbabělý ješitný hlupák co ztratil holku

Pokud chceš dobrou odpověď, musíš položit dobrou otázku. To co mi chybí je více info o tom, jak (čím) si myslíš, že jsi své milované ublížil.

Prozatím mohu říct jen toto: Život není snadný, ten kdo tvrdí opak ještě nežil dost dlouho, nebo jen měl více štěstí. To je ok, protože život nenaděluje každému stejně – byla by to nuda. Ale i když Ti nadělil těžké rány, nenadělil Ti je zbytečně. Je Ti teprve 28. Můžeš mít před sebou ještě několik životů. Uvědom si, že ve 28 život nekončí, to až možná někdy kolem stovky … což je ještě sakra dlouhá doba – ještě Tvé 3 - 4 životy.

Za tu dobu se dá toho ještě hodně stihnout a hodně zažít. Byla by škoda se o to připravit kvůli nezdaru.

A žádná porážka nebo prohra není definitivní. Vždy je šance udělat něco znovu a lépe. Vždy je možné najít nové přátele.

A contakhle zkusit zit sam kvuli sobe a ne kvuli nejake zivotni lasce ci nelasce. Proste jen pro sebe, ciste sobecky. planovat si jak se rozvalim na posteli, jak klidne necham pradlo pres zidli… proste zkusit zivot singl… vis, kolik zenaci ani nevi, jak by jim vlastne bylo samotnym? jak vlastne ziji sami? obvykle vse delaji, aby mela radost zena, tak zkus, jak bys zil, abys mel radost jen ty. Sam za sebe a ze sebe.

Promiň, ale sebevražda není řešením. Silný člověk vstane a jde dál.  

To ano, ale všichni nejsme silní. Pozitivní je, že si uvědomil, že se choval špatně. Sebevražda je agrese obracená proti sobě, kdy se člověk vlastně sám sebe potrestá. Takový trest však není úměrný tomu, jak se provinil. Snad ta ztráta zapůsobí natolik, aby to příště neopakoval.  

Pro: Zrcadlo      

Ta ztráta způsobila jen to že nenávidím sebe a to jaký opravdu jsem. A také to že bude lepší být sám. Abych už žádné další ženě neublížil.

Vážený Semire!

 „Vesmír je změna. Náš život je odrazem našich myšlenek. “  (Marcus Aurelius Antonius)

Energie a myšlenky, které vysíláme do vesmíru, se k nám vždycky nějakým způsobem vrátí.

Vesmír je totiž zrcadlem, které k nám odráží všechnu energii, kterou vyzařujeme. Vesmír automaticky reaguje na každou naši myšlenku, pocit a čin. Nemá jinou možnost.

To je zákon přitažlivosti v praxi.
Zákon přitažlivosti nedělí informace, které vysíláme. Nerozhoduje, která je pro nás ta nejlepší. To my máme svobodnou vůli při výběru myšlenek.  To co si představujeme, se stane skutečností a záleží jen, s jakou sílou si to představujeme. Čím delší je časový úsek naší aktivní představy, tím dříve se představa stane realitou a tím větší bude její energie.

„Člověk, který vysílá pozitivní signály, přetváří svět kolem sebe na pozitivní a přitahuje pozitivní výsledky. “ (Dr. Norman Vincent Peale)

Člověk, který si myslí, že je svět špatný, nebo že je on sám špatný, hříšný, nedokonalý, tak se mu tak také vše bude jevit.

Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že svět je nádherné místo, že život je překrásný, že sami jsou skvělí lidé, přitažliví, zkrátka báječní, tak také tací jsou. Také se přesně tak jeví svému okolí.

Clovek, ktery si zvoli nick Semir Gerkhan je bojovnik a hrdina, coz dokazuje kazdy den svymi ciny.
Nedovedu si predstavit, ze by ses svemu nicku v nicem nepodobal.
Tak vzhuru do boje!!

Pro: taktak

sobecky žít neumím. A sám žiju skoro celý svůj život. Už mě to unavuje. A nestojí to za to. Nedělal jsem to pro ní ale pro sebe. Protože díky tomu že jsem byl s ní mi život připadal lepší a snesitelnější. Prožil jsem si toho už hodně.

Taky jsem dlouho zil sam. Clovek je furt tlacen spolecnosti nebyt singl, aby nebyl divnej. Kdybys byl sobecky, neptrapis se. Sobecti lide mysli na sebe a jsou na to pysni. Zkus zit sobecky, sam pro sebe a uzivat si dne podle sebe 

Neumím takový být.  

Pro: Avatárek (admin)

kdyby jsi četl pořádně co jsem napsal. Tak by ti došlo že se ani zabít nedokážu.

Pro: Listicka

myslím že mě přeceňuješ, jediné čím se Semirovi podobám bude moje výška.

Kdyz me opustil muj milovany muz a zustala jsem v cizine s malym ditetem a bez prace, taky se mi zhroutil svet. Tenkrat jsem si myslela, ze to nezvladnu. Moje nejlepsi kamaradka mi tenkrat rekla, ze vzdy, kdyz neco konci, neco noveho zacina. Tenkrat jsem ji za to nenavidela. Az po par letech jsem pochopila, ze mela pravdu.
Budes si to muset vytrpet, ale pak se vzchopis a zacnes znovu. Doufam, ze se ze svych chyb poucis!

Poučit, to jsem se sice poučil. Ale je to stejně k ničemu.

A strašně moc bych jsi přál to napravit.

Teď každé ráno vstávám s pocitem že doufám v to že ten den bude můj poslední. Nebo když jdu spát, tak že už se neprobudím.

No a teď mi řekni, kdy to chceš teda napravit, jestli tě provází takové myšlenky?  

Nezlob se, ty sice píšeš, že jsi pochopil, že jsi jednal špatně, ale mně se zdá, že jsi nepochopil vůbec nic. Jen slovy, to ano.

Zkoušel jsem to. Ale bez úspěchu. No myslet jsi můžeš co chceš na to màš právo.  

Snažil jsem se nějak žít dál jak mi tu někteří z Vás řikali. Poučit se ze svých chyb a být lepší atd. Došlo mi, že hold každý nemáme takové štěstí mít někoho s kým budeme společně kráčet životem až k jeho konci. A jakožto člověk který je od narození tělesně postižený. Mi došlo že můžu být rád, že jsem vůbec takovou lásku mohl aspoň jednou zažít. Spousta z nás lidí co mají nějaký fyzický hendikep kolikrat takové štěstí nemá. Snažil jsem se tedy nějak žít ze dne na den s tím, že hold už budu sám. A přiznám se že to vůbec nenívlehké. Říkal jsem si taky co mě asi ještě čeká v životě dál.  Bohužel loňský rok mi ukázal že to nebude nic pěkného. Skončil jsem na popaleninovém centru v PHA takřka na půl roku jen díky svojí nešikovnosti. Je mi jasné, že teď už nic nebude jako dřív, že můj život bude ještě těžší než byl dřív. A bude v něm teď mnohem víc bolesti. Teď už jsi říkám proč tu vlastně pořad jsem ještě jsem? Už je to čím dál horší pro mě v tom životě pokračovat. Škoda jen, že stále nemám dost odvahy ten život ukončit.  

Musím taky reagovat. Já jsem ležela na popáleninách na JIP víc než dva měsíce. Jistému člov+ku, mému tehdejšímu partnerovi, už taky řekli, aby počítal s nejhoršíí. No, zvládala jsem to těžko. Ale smrti jsem se strašně bála. Hlavně ve chvílích, kdy jsem se dusila. Nevím, jestli jsi to taky zažil.

  Nebudu psát, že jsem štastná, vyrovnaná a spokojená. To bych lhala… ale, když jsem byla často úplně na dně, pořád jsem si říkala jen, od toho je dno, aby jsi se měl od čeho odrazit.

  A právvě tím, že jsem byla smrti už tak blízko-prý jsem jim jednou málem zůstala na sále, bych si na život sama nesáhla.

  A co se týká vztahů, taky jsem pročila hodně zlého, a to i před tím úrazem, kdy jsem byla mladá a hezká. V tom to není. Momentálně jsem štaetná a mám vztah, ale je v tom hodně. ale. Třeba matka partnera mě vůbec nezná, ale už ví že mě nesnáší. Slyšela jsem mnohokrát jejich rozhovory po telefonu, ve stylu, ty už tam máš zase tu ku. ? A i horší řeči.

  Ale ty máš ten život před sebou, a to není fráze. Zítra se můžeš zamilovat, nebo třeba jen zjidtit, že tě vlastně lidé kolem tebe mají rádi. Co rpdiče, já jsem ve věku tvé mamky asi tak, a mám stejně starého syna. A vím, že by ni moc chyběl.

Dušení jsem nezažil. Ale je to na více jak 42% těla. A to jestli jsem byl blízko smrti nevím, nic takového mi doktoři neřekli. To jestli má můj život nějaké dno nevím, protože pokaždé když jsem si myslel že už jsem na dně a že se snad odrazím třeba vzhůru, tak mě srazilo ještě něco dalšího.

No něco před sebou v životě určitě ještě mám, ale nijak dobré to určitě nebude. Ale takový už je hold život. Jak se říká, nemůžeme být všichni šťastní a spokojení. Tak to v životě nefunguje. Život totiž nikdy nebyl a nebude jednoduchý a fér. O tom přeci jen za celý život vím svoje.

Jak jsem říkal, ukončit to stejně nedokážu, nemám na to potřebnou odvahu. Takž jediné co tak maximálně můžu dělat je to, že to nějak skousnu a budu pokračovat dál.