Téma: Nešťastná láska - pořád na ni myslím, mám už po pokusu o sebevraždu a nevím co dál

A nepomůže najít si ženskou? To si budeš ničit celý život kvůi jednomu nepovedenému vztahu?

ako si môže nájsť druhú ak miluje stále tú jedinú???

Už jsi byl u psychologa. No a co on na to? Určitě Ti doporučil k němu docházet opakovaně, tedy tak dlouho, dokud bude třeba. Asi k němu nechodíš, viď? A ty prášky na ukidnění, co jsi bral. Ty Ti předepsal odborník nebo jsi si je sehnal na internetu, jak jsi tady v tom tématu psal? Protože pokud se léčíš bez odborného vedení, tak je jasné, že to nefunguje.  

Ahoj, no nevím, prášky se přiznám že byli na houby ikdyž jsem si vzal o něco větší dávku než byla psaná a užíval je poctivě, buďto to bylo nebo nějaký placebo nebo padělek a nebo prostě to nefungovalo, tudy cesta nevede, bohužel.

A tak by mě zajímalo, jestli máš nějaké koníčky, nebo jestli jen sedíš a myslíš na někoho, kdo si na Tebe ani nevzpomene? Řeči o sebevraždě mi spíš přijdou jako demonstrování sebelítosti a která holka by takového kluka chtěla? Buď trochu chlap, sakra …

Barčo ta poslední věta, je ta správná. Ale on to asi nepochopí. Chudák.

Ale no ták, nemusíte mě přece urážet. Každý má svoje slabá místa, tohle je bohužel moje. Nepřeji vám aby něco nebo někdo našel to vaše. Mám za sebou "zážitků" až až, už jen to že běhěm posledních dva a půl roku jsem pořibyl většinu svojí rodiny a dělám v bussinesu kde bez tvrdých loktů člověk nevydrží. No vidíte a přesto co jsem si myslel že jsem za tvrďáka mě tohle dostalo do kolen a to bych to do sebe předtím fakt nikdy neřekl. Nikdy nevíte….

Ale jo, koníčků by bylo dost, ale oni mě jaksi nějak přestali bavit. Co se dříve zdálo důležité je teď zdá jako blbost. Největší koníček teď asi práce, no alespoň něco. A víte že holky by mě docela chtěli, častokrát na sobě cítím pohledy, nejsem největší obluda, ale bohužel romantik. Dokud mě srdce nepustí nemůžu se hnout jinám. Ale jinak máte pravdu, na holky zabírá když chlap vypadá mužně a tvrdě, já tak kdoví proč působím, no a vidíte jaké se pod tou skořápkou našlo slabé místo. Raději bych snad měl kratší nohu než tenhle handicap v srdci, ale na výběr nebylo, každej má zrátka něco.

Ahoj chápu te také to zaživam ja mela 6,5 lety vztah bylo vse úžasné ale zacal dělat v německu a ma tam dělat 4 Měsíce takže je to těžký kdyby třeba dělal jen 4 měsíce a potom byl doma tak se to dá ale právě u tehle práce člověk neví kdy bude muset zase odjet; ( (moc se trápíme ale musí tam jet kvůli tomu jsme se rozešli protoze bychom se trápili i když nejvíc se trápíme tim ze jsme se rozešli; ( (nedokážu bez nej žit a ten hrozny pocit.. to se neda popsat.. předtím jsme také měli krizi kvůli něčemu jinému a rozešli jsme se na 4 měsíce a to byli 4 měsíce nejhorší v živote nedokázali jsme bez sebe byt ja nechci jiného ani on jinou tak jsme se předtím vrátili a byli šťastný a říkali si už to bude jen dobre a bylo a ted přišlo tohle; ( (fakt hrozny je mi na nic a prostě vím ze i ted jiného nechci a ani chtít nebudu.. proste k sobe patrime; ( (ale ta dalka ted. se těžko popisuje jen ti chci říct ze vim jak se cítíš.. kdo opravdu nemiloval tak nevi. Verim ze se k sobe vrátíme az dodělaji kšeft v tom německu.. počkám na něj.. bez nej to nejde.. ; (ale brát si život je fakt hloupost.. vim ze je to těžký ale ublížiS lidem kteří te mají rádi.  

Já ti rozumím, taky to zažívám, už 15 měsíců. Je to hrozný trápení, nejdřív to bylo jako by mi někdo urval končetiny, teď spíš jen takový marast. Podle mě to bude trvat ještě třeba další 3 roky, než to přejde. no zkrátka chápu tě.

Nicméně o sebevraždu bych se nepokusila, ublížila bych tím jenom svojí rodině. Toho dotyčného by to navíc akorát utvrdilo v tom, že udělal dobře, když se rozešel s takovým slabochem. To dopustit nechci, naopak doufám, že přijde čas, kdy zalituje! Chci na sobě pracovat jak duševně tak fyzicky (na chvilku pomůže vždy i sport), i když teď jen kvůli tomu, aby viděl, o co přišel. Samozřejmě vím, že mi ho to nevrátí, ale je to takový druh "pomsty"…za ty 3 roky to třeba ocením a budu pokračovat dál, tentokrát už pro sebe!

Co ty na to? a s psychiatrem pokračuješ?

jancaho: Zkouším (být s jiným mužem) …a zřejmě nepomůže…

Barča: souhlas, ale někdy je člověk přece jenom sám se svýma myšlenkama. Problém je taky, když je tvůj obor práce hlavou. Soustředit se nejde.

3 roky, no nazdar, a to ještě kdo ví. Se zbytkem rodiny moc nevycházím ale i tak si myslím že by jim to nebylo příjemný, to je fakt. Pomsta je sladká, říká se, ale aby si jí člověk vychutnal tak by pak musel být u toho a to už nepůjde. Vždycky si říkám, no zabít se můžu i zítra, třeba mě dnes ještě něco zajímavého potká. Samozřejmě že nepotkává, ale s touhle pomůckou už žiju více jak rok a půl co na sebevraždu denně myslím. A to bych zase kecel, sem tam pár hezkých věcí bylo, i jsem se třeba nasmál do slz, ale pak zase ty stavy. Z toho mám obavy nejvíc, akutního hnutí mysli třeba ještě podpořeného alkoholem. Přál bych si být na světě svobodný ten pocit už jsem neměl tak děsivě dlouho. Psychiatr nic, jen jsem si psal ale nebyl jsem tam, jak mi může pomoct krom toho že mi řekne abych se sebral.

zdravím, jedno moudro praví:  

chybovat je lidské, odpouštět a milovat božské.

Chápu že to jistě není příjemné se takhle trápit ale člověče vzpamatuj se, já věřím v duchovno a pochopil jsem ač jsem měl jen jediný krátký vztah s ženou že trápit se pro něj nemá cenu, je to osud a nikdo nejsme dokonalými.

Setkáváme se prý s takovýmii lidmi co sami přitahujeme a věř  že i já mám problém změnit myšlení.

Jestli můžu dát dobrou radu najdi si pro začák dobrého duchovního učitele a naslouchej svému srdci ale vynech ego, hledej především  moudro a tvé srdce bude osvobozeno od zbytečného trápení.

Ahoj, jak by mi v tomhle pomohl duchovní učitel? Nebo vlastně když zase tak moc nevěřím tak to asi ani pro mě nebude cesta. Ale jestli jsi v tom našel sílu a oporu tak ti to moc přeji.

ještě chci říct že žádný odborník Ti nepomůže když do tebe bude cpát prášky, musíš chtít  ty učinit v životě změnu k lepšímu a proto jsem radil toho duchovního učitele. Můj duchovní rádce je táta a přes to že ne ve všem s ním souhlasím snažím se mu naslouchat.

Ano, také jsem to prožila a vím jak Ti je a že ta bolest se dá těžko popsat slovy. No a také jsem to "řešila" jako Ty. Už je to hoooooooooooooodně let. Mně osobně pomohlo, když jsem si řekla, že láska se nedá vynutit a že je třeba dotyčný šťastnější s někým jiným. Prostě se s tím smířit a přijmout bolest jako přirozený proces hojení. U Tebe je to ale docela dlouhodobý proces podle textu to už trvá dost dlouho. Bezpochyby bych se obrátila na psychiatra, jsou léky, které dokážou psychickou bolest zmírnit. A jako svépomoc bych zkusila autogenní tréning. Nevím, jestli víš o co jde, ale stačí si to vygooglovat. Dobře o tom píše Josef Kirschner ve své knize Pomoz si sám, stejně ti nikdo jiný nepomůže. Držím palce. Klarka

Ahoj, to máš pravdu, čím dál ti víc si myslím že jsem v tom úplně sám. Možná najít podobného zoufalce jako jsem já by pomohlo. Víš jak se říká, sdělěná bolest je poloviční. Kdyby šla láska nějak vynutit už bych to udělal, škoda že nejde. Prodal bych za to duši. Tehdy jsi s tím skončila u psychiatra? Pomohlo ti to s ním mluvit nebo nějaká medikace?

Jsem na to stejně

Jsem na tom naprosto stejně. Vůbec něžiju, jen přežívám, nemám v hlavě nic jiného jen jeho. Mám za sebou spoustu návštěv jak u psychologa tak i u psychiatra, spoustu prášků na uklidnění, ale nic nepomáhá. Většina lidí to nechápe, protože většina lidí tuto snad největší psychickou bolest, které se říká nešťastná láska, nepociťuje až do takové míry jako jen nás pár "vyvolených", což ovšem neznamená, že by lásku, byť nešťastnou nepoznali, jen ji zkrátka tolik neprožívají, jenže podle toho pak vypadají i jejich rady, typu : "najdi si někoho jiného, přece nepřijdeš o nejlepší léta v životě kvůli jednomu člověku", "že čas to vyléčí", nebo že "pro jedno kvítí slunce nesvítí". Každý, komu o tom povíme nám řekne něco takového. U mě se to táhne rok a nejsem schopná ani navázat jakýkoliv nový vztah, vlastně ani nechci, i přestože jsem se o to několikrát pokoušela, i přes věškerý zájem ostatních kluků, zkrátka s nikým to není a už ani nikdy nebude takové jako s ním, já jsem si jistá tím, že jsem poznala svou životní lásku, před ním jsem měla vztah 3 roky s přítelem, kterého jsem troufám si říct milovala, ale když jsem poznala toho, kvůli kterému se ted tak moc trápím, tak mi došlo, že až TOHLE je ta pravá láska. A moje odpověď? Neexistuje na to nic, já zkusila snad všechno, vůbec se mi kvůli tomu nechce žít, den co den přemýšlím o tom, že si něco udělám, protože mám pocit, že bez něj můj život skončil, vím, že si na život nesáhnu, nejsem toho schopná, ale žít už nechci, my moc dobře víme, že nechtít žít kvůli někomu jinému je totální blobost, ale jen říkáme jak to cítíme. Já si můžu stokrát říkat, že už se nikdy nevrátí, že on už si na mě ani nevzpomene a má už pravděpodobně nějakou jinou známost. NE, ani taková logická odůvodnění proč na něj přestat myslet, proč za to ten dotyčný nestojí a proč jít dál, nepomáhají. Dokonce vím, že on na mě byl schopen během  jednoho jediného měsíce zapomenout, ani to mně nedokáže otevřít oči. Udělala bych cokoliv proto, abychom mohli být zase spolu, ale vím, že nejde dělat vůbec nic, protože když chce jen jeden je to málo. Volat a psát někomu, kdo o to nestojí? To je opravdu zbytečné ponižování a ničemu to nepomůže, právě naopak to celou situaci jen zhorší. Takže bohužel radu pro Tebe nemám Jen pořád mysli na to, že jsou na světě lidi, kteří si procházejí tou samou bolestí co Ty a soucítí s Tebou viz JÁ aka "podobný zoufalec jako Ty".

Ach jo láska je to nejkrásnější na světě ale mnohdy také to nejbolestnější

To ano, kež bych taky jednou konečně ukusil tu správnou stranu mince, to osud čeká na to až mi nadělí lásku v sedmdesáti kdy sotva vyjdu schody natož… .

Ahoj, no to jsi mě nepotěšila vůbec že ti na to nic nezabralo. Patřím do stejné kategorii "vyvolených", bohužel. Jak jsi dnes na tom, jak se cítíš?

Ahoj, chápu tě, mám to stejné, zamilovala jsem se aniž bych to plánovala do mladšího muže, se kterým jsme byli výborní kamarádi. První impuls nevzešel z mé strany, ale reagovala jsem na něj kladně, ze začátku sice s obavami, protože do té doby jsme byli opravdu velmi dobří přátelé a já o něj nechtěla přijít v případě, že odmítnu, takže moje kladná reakce nebyla nejlepší, uznávám, jenže už v té době se mi líbil i jako chlap. A pak přeskočila jiskra, kdyby jen jiskra, sžíravý plamen, který mě naprosto pohltil. No a co se nestalo, kamarád se vrátil zase ke kamarádství s občasnými proměnami, kdy se opět v něm jakoby probudí cit, který přejde ve fyzický kontakt. Ví, že mu nedokáži říci ne, řekla jsem mu to, že já se do tohoto dávám celá a pokud on to nemyslí vážně, ať nic podobného už dál nezačíná, jenže po čase začne i přes mé prosby, aby to nedopadlo jako v předešlých obdobích. Sliby chyby a já jsem pokaždé tak zmasakrovaná, že nevím jak se s tím vyrovnat. Navíc jde opravdu i o přátelství, které nechce ani jedna strana přerušit, jen já se jaksi nedokáži vrátit zpět pouze do té formy přátelství, tím spíš, že je stále narušované. A tím je celá situace mnohem horší, trýznivější, vídáme se 2x do týdne a pokaždé se vrátím zničená, zalezu si do svého pokoje a probrečím v něm i několik dní, do dalšího setkání, kolotoč ze kterého se nedá sesednout. Tenhle způsob mě prostě zabije, nevydržím ho, ale nedokáži z něj vystoupit. Nic mě nebaví, všechny koníčky jsem opustila i běžné věci přestala dělat, jediné co se silou mocí donutím je jít do práce. Doktorka mi předepsala antidepresiva, žádný zázrak, mám doje že bez nich jako s nimi by vše bylo stejné. Rozumím ti i o uvažování odejít ze světa, taky to tak mám. Nepatřím k těm lidem, kteří se prostě rozhodnout najít si jiného partnera, nedokáži jít cestou pokus, omyl a další pokus, tohle nejsem já. Jestliže najdu člověka, a v mém případě je to složité, protože jsem hodně naivní, tak se lidi k sobě bojím pouštět právě kvůli zklamání, ale najdu-li někoho, s kým naprosto souzním, jako to je v případě mého kamaráda a občasného přítele, tak pak by to mělo být na celý život. Jsem asi naivní romantička z jiné planety.

Jeden příběh člověka, kterého jsem kdysi potkal, a byl to velmi veselý a pozitivní muž, přestože byl postižený a silně kulhal. Hezky se s ním večer na jedné horské chatě u Špindlerova Mlýna povídalo.

Jednoho večera se mně svěřil, jak přišel ke svému postižení. Také ho v mládí opustila dívka, kterou, jak byl přesvědčený, velmi miloval. Myslel si, že se zřítil svět, že nic nemá smysl. Sedl na motorku, jel naplno, s tím, že se zabije. Opravdu se vyboural a probral se po několika dnech v nemocnici, kde jej pracně dávali do pořádku a po několika operacích se učil znova chodit.

Brzo potkal pěknou ženu, zamilovali se, žena ho do dnes miluje, i když má trvalé následky po té havárii.

Na závěr vyprávění mě řekl, že dodnes nechápe, jak mohl být takový vůl. Dokonce když později potkal tu, co jej tehdy opustila, tak zjistil, že vůbec není hezká a že je z ní protivná baba. Tehdy si uvědomil, že vlastně díky té havárii je dnes velmi šťastný člověk.

Podotýkám, že se nemusí člověk zrovna nabourat a zmrzačit, aby se mu v hlavě rozbřesklo.

Já vím, já vím, logicky to beru. Rozumově to taky vím, ale citově je to průser. Nejde mi to překousnout a překlenout to, nadávám sám na sebe, ale stejně se budím skoro každý v noci bolestí a steskem. Jak dlouho se to dá všechno snášet, no kolik, kolik je dost, pět let, deset let? Kolik? Prostě to nepřestává k čertu s takovými city. Rád bych je poslal k čertu a zadupal až pod zem, ze srdce bych rád a vysledek po třech letech velký kulový.