Téma: Důchodkyni v obchodě chybělo 15 Kč a já jsem jí je nedala

Naprosté osobní selhání je odmítnutí pomoci zraněnému, z něhož uniká život. Tvůj zážitek ze samošky vidím v lepších barvách

No, já to vidím tak, že jsem byla přesvěčená o tom, co CHCI udělat, ale přesto jsem to neudělala, proto jsem sama sebe zklamala. Ne proto, že by se to ode mě čekalo nebo tak...

No, já nevím, ale pokud by mne to trápilo až natolik, že bych se s tím musela svěřit třeba zde, tak bych příště nedočkavě vyhlížela podobnou situaci, a zachovala se jinak. Je faktem, že deset, patnáct korun není zase až tak moc, ale na stranu druhou si polož otázku, na kolik Tě Tvé samaritánství vyjde za měsíc. Píšeš, že se Ti to stává často... To já zase vidím chodit po městě jednu docela mladou ženskou, spíše pohlednou, ale asi sakra blbou, protože ta žebrá před Penny a všude jinde o desetikorunu a navíc si nepamatuje lidi. Já si lidi pamatuji a ji obzvláště, protože jsem jí jednou na "špek" skočila. Tenkrát neměla na vlak. Od té doby ke mně přistoupila mnohonásobně a mnohonásobně jsem jí řekla, co si myslím. Nestačilo jí to, oklepala se jako pes a za nějakou dobu na mne vyrukovala znovu. To už jsem jí řekla že ji znám, a aby si mne řádně prohlédla a konečně si mne zapamatovala. V klidu stáhla "ocas mezi nohy" a šla kručet k jinému blbci....

Děkuji za názor. Stalo se mi to párkrát, ne, že by se to stávalo často, a není to vždycky o penězích. Já penšžně nepřispívám téměř na nic, u čeho nevidím naprostou transparentnost financí, což není skoro nikde, takže to nedělám. Takže rozhodně nejsem ten typ, co dává peníze každýmu, co si řekne(většinou tomu, kdo si řekne, tím spíš ne). Když odbočím, naprosto nesouhlasím s vybíráním peněz na dobročinné účely třeba v metru, protože ty lidi, kdo to ybírají, dostávají plat, takže de facto jdou ty peníze mimo jiné i najejich plat a stím nesouhlasím. Takže opravdu víc než tak 50Kč měsíčně by to 100% nebylo, aspoň u mě ne. Rozhodně nejsem žádnej samaritán, ale rozdávat lásku a takovýhle minipomoci nic nestojí. Jde jen o to, abych věděla, že to smysl má, a tohle jistě mělo.

Ak máš potrebu pomáhať, nerozmýšľala si nad  : http://www.dobryandel.cz/ ?   Ja pravidelne prispievam tu na Slovensku a páči sa mi úroveň informácií o nakladaní s peniazmi. Vždy vidím, komu moje peniaze trošku pomohli a môžem si dokonca pozrieť výročné správy a čísla o hospodárení neziskovej organizácie.

Raz dávnejšie som si prečítal "drobnú" knižku od zakladateľa tejto organizácie a veľmi sa mi páči jeho filozofia. Verím, že konečne vznikla normálna charitatívna organizácia, tým pouličným ani ja nedôverujem.

Viac o tej knižke sa dá nájsť (aj stiahnuť) tu : Cesta manažéra z pekla alebo Ako robiť charitu úspešne a so srdcom

Zrovna tak se můžeš sama sebe ptát, proč to nevyřešila pokladní.... (pokud tam stará paní teda chodí pravidelně) Ale můžeš to taky brát tak, že by mohla paní odmítnout, což si myslím, že by stejně nejspíš udělala, pokud Tě nezná.

No jasně, ale mně jse spíš o ten smysl, že chci něco udělat, ale místo toho prostě jen koukám, jak se situace vyvíjí beze mě... Co kdyby se mi stalo něco podobnýho třeba u nějaký podstatnější věci? Kdybych koukala na zraněnýho a nepohla se, abch mu pomohla?

Nechci z toho dělat aféru, jen mě to napadlo, že je to prostě divný...

Jinak co bychom to měli za svět, kdybychom si říkali, že tohle měl udělat někdo jinej, a když to neudělal, je to jeho chyba a mě se to netýká? Zvlášť, když ta pomoc většinou v podstatě nic nestojí...

Tyhle situace nemůžeš srovnávat. V obchodě Tvoje podvědomí necítilo totéž, co by bylo v jiné situaci. Tam se v Tobě spíš ozvalo sociální cítění.

Nemůžeš na sebe být tak tvrdá a cítit povinnost pomáhat vždy a všude... Nežiješ na tomto světě sama a musíš také něco nechat na ostatní... Jsi na dobré cestě, přemýšlíš nad tím a třeba pomůžeš v daleko krizovější situaci, páč na to budeš v tu chvíli již vnitřně připravená... To neznamená, že jsi špatný člověk...  

Dobrý večer i Vám,

Nejdříve k popsané situaci. Neznám Vás, ale myslím, že kdyby byly okolnosti jiné, reagovala byste jinak. Možná jste čekala na nějaký větší náznak od paní, že o pomoc stojí. Například kdyby se zeptala pokladní, zda jí peníze může donést později, ... a ona lhostejně odmítla, ...

Když jsem v podobné situaci a zvažuju pomoci neznámé osobě, často mám spoustu protichůdných myšlenek: od mě se to netýká, není to otázka přežití, měla bys pomoci, 15 korun není moc a bude ti dobře, Chce vůbec moji pomoc? Neponížím ji tím, že jí nabídnu peníze? Co když opravdu potřebuje pomoci, jen neví, jak si o ní říci? .... a bohužel i takové Pomůžu, ukážu dobré srdce a vymstí se mi to, protože je zde kolem spoustu podvodníků, kteří lidské dobroty zneužívají.   Nemyslím si, že lhostejní jsou jen necitliví lidé, u jiných je to jen způsob, jak se chránit.

Uvedu svůj příklad. Nedávno jsem jela noční tramvají, v zadní části seděl muž a kolem něho 3 mladíci - "fanoušci Sparty" posilněni alkoholem, mohlo jim být kolem 18 let. Jeden z nich se nad sedícího může naklonil a začal mu křičet do ucha hlášky: My jsme Sparta a ty jsi nic. Kopnul mu do sedátka, ... V celé tramvaji se nikdo neozval, neotočil. A ani já   Někdo by mohl napsat, že je to logické, co bych zmohla, ... Jenže jsem si poté říkala, třeba kdyby jsi se ozvala, nezůstala bys sama, někdo by se přidal. Vzpomeň si, jak jsi byla ráda, když se tě jednou takto zastali. Nikde není psáno, že k násilí dojde.   Přesto jsem se rozhodla na základě strachu a vlastního pohodlí.

A často než se rozhodnete, jak zareagovat, je pozdě.

Říkám si, že když nebudu mít odvahu reagovat ani v drobnějších konfliktech, nenajdu ji ani v těch náročnějších. Prostě se naučím nereagovat.

Věřte, že pocit lidského selhání mívám často také. Možná právě proto, že se na takové věci budete ptát a přemýšlet o nich, poznáte kdy je potřeba pomoci a kdy ne.

Přeji hezký den

 Musíš to přebít jiným dobrým skutkem. A ten který přijde bude jistě důležitější jak 15 Kč babičce. Máš dobré srdce a prozřetelnost Ti posílá znamení.

já bych to tak tragicky neviděla, věřím tomu že kdyby šlo o pomoc zraněnému že by jsi nad tím nepřemýšlela ajednala by jsi. já si taky myslela že bych nedokázala dát první pomoc a stalo se že mi v obchodě zkolaboval zákazník, dostal ještě epileptický záchvat.. musela jsem mu vytáhnout zapadlý jazyk, jinak by se udusil a kolegyně volala záchranku.. nevím jak to s ním dopadlo, byl to bezdomovec ale pravidelný zákazník, slušný, vždy pozdravil a poděkoval, smutné bylo že si chodil k nám do obchodu na okenu, možná jsem mu zachránila život, až po odjezdu sanitky jsem se rozklepala a došlo mi co se vůbec stalo.. ale pomohla jsem aniž bych nad tím přemýšlela, tak nějak automaticky... myslím že když jde do tuhého, že člověk dokáže věci, o kterých si myslí že by nezvládl..

Ahoj, chápu, co tím myslíš... chtěla by jsi být víc rozhodná v těchto okamžicích. Cítíš, že bys ráda pomohla, ale než si v hlavě přebereš všechna pro a proti, tak je pozdě.... znám to. Jsem taky takový člověk, co rád pomůže a hned je mi každého líto apod.... v mládí jsem byla větší "trdlo" a jak někdo potřeboval pomoc, hned jsem se nabízela a byla šťastná, že můžu pomoc poskytnout. Pak jsem párkrát potřebovala pomoc já a ejhle... zrovna nebyl nikdo, kdo by pomohl.... postupně jsem se stávala více odtažitější díky těmto zkušenostem. Ne, že bych byla z kamene a bylo mi všechno jedno... ať se každý stará sám o sebe... to ne, pořád je mi líto starších lidí, nebo když se někdo někomu vysmívá, nebo někoho někdo odmítne a já vidím, že je mu to líto.... Stejně jdu a nabídnu pomoc ať ve formě fyzické, nebo psychické (pomůžu staré paní s taškou, nebo se shýbnu, když jí něco upadne... , vyslechnu kamarádku s problémem, podpořím kolegu v práci, který se snažil zbytečně.... atd. ) V tvém případě bych to taky neviděla tak černě, tohle neznamená, že jsi necita, jen že jsi nerozhodná a zřejmě se něčeho obáváš... možná ti to bylo hloupé, nebo jsi čekala, jestli se nenabídne někdo jiný... anebo tě to napadlo až když už paní odcházela bez brambor. Není na tom vážně nic divného, taky jsem někdy taková... že se nemůžu rozhoupat ve správnou dobu i když vím, že by to bylo správné... člověk si pak říká, ježíš to jsem trdlo, měla jsem udělat to a to... Dobrý je, že se nad tím zamýšlíš... myslím, že díky tomu se příště zachováš jinak a zareaguješ rychleji.... a budeš ze sebe mít dobrý pocit.

Jo, to je přesně ono ani ne tak, že si probírám pro a proti, ale spíš - má to smysl, bude si toho ten člověk vážit? To je spíš tak hlavní otázka A já právě vůbec nejsem ta, co je celá hin z toho nekomu finančně pomoct... teda, hrozně ráda pomůžu, ale právě jen fyzicky a psychicky, na finance si dávám velkej pozor. Tohle bylo spíš velmi vyjímečné, jen prostě mě to najednou oslovilo, když jsem tam tu paní viděla, jak počítá ty drobný... Prostě ten pohled a pak jak jen sklopila oči a omluvila se... Bylo to fakt vyjimečná situace, bylo to něco jinýho, no...

na Silvestra se potácel z hospody totálně zduněný chlápek.... mladas říká, že ho odvede, všichni mu říkali prd na něj, on se dopotácí, já mlčela, když už jsme byli skoro doma říkám mladýmu- jdem pro něj, odvedem ho co když zmrzne... super - táhli jsme ho nekoněčně dlouhou cestu, jedinej kdo zmrznul jsem byla já, alr ten pocit za to stál tak mi vždycky tohle nedojde hned, a myslím, že se odpocitu viny oprostíštím, že příště už zareaguješ a bude a zase nemůžeme být dokonalí vždy a pořád a všude, pomúžeš jinému a jindy

No, jestli tě potěší že jsou i horší případi než ty, tak já se po přečtení tvého příběhu nemůžu zbavit výčitek svědomí že jsem tam nebyla abych pomohla aspoň já Ačkoliv vím že je to blbost... Já mám odjakživa takovej pocit že musím spasit celej svět, skoro pokaždý pak na to taky dojedu, obědvám suché rohlíky a "přátelé" mi dluží tisíce... Ale stejně znovu a znovu pomůžu, i když se mě to třeba vůbec netýká. Stačí že si mi někdo postěžuje, a já už vymýšlím, jak bych mu jenom mohla pomoct... Nasávám do sebe starosti ostatních a nestíhám řešit vlastní. A jenom doufám, že z toho prostě jednou "vyrostu"

Dobré je, že nad tím přemýšlíš a že víš co dělat. Teď ještě udělat ten krůček a příště se doslova rozhoupat k činu a pomoci. Asi Tě brzí taková ta myšlenka "co by si řekli ostatní, kdybych něco udělala", ale myslím si, že když to uděláš jednou, tak už s tím příště problém mít nebudeš. Chybí Ti jen ten malý krůček a trošku sebevědomí.

Z toho původního názvu tématu (Neschopnost pomoci druhému - zklamala jsem sama sebe) jsem myslel, že šlo o něco fakt závažného - např. že někdo potřeboval resuscitaci a Ty jsi utekla. Toto ještě není tak hrůzostrašný Paní to jistě psychicky přežila a příště si vezme víc peněz (i když u důchodců to může být problém - to chápu).