Téma: Jsem zrůda -to si o sobě myslím

A proc jsi dosel zrovna k tomuto zaveru?

Asi bych měl napsat víc, nějak jsem napsal jen výkřik a raději jsem utekl od PC.

Nějak jsem se zamotal do myšlenek a najednou se mi udělalo až fyzicky nevolno. Vždy jsem věděl, že vypadám jako zrůda, ale nějak jsem si říkal, že na tom zase tolik nezáleží. Nemyslel jsem si, že jsem špatný člověk.

No a dneska (30.01.2018) jsem se tak zamyslel nad myšlenkami a najednou mi došlo, že jsou strašně ošklivé. Že vlastně jsem zakomplexovaný slaboch, který všude a ve všem vidí jen zlo. Prostě vadný, nenávistný, tak si říkám, co tu vlastně dělám.  

Nemyslám to tak, že bych snad někomu chtěl ublížit, to ne. Nemyslím si ani, že bych to dokázal. Moc agresivitu v sobě nemám, vždy tyhle pocity obracím směrem dovnitř.  

Jen mě to zamrzelo, zklamalo, úplně je mi z toho špatně.  

Prober to se svým psychologem (nebo psycholožkou - nepamatuji si, koho navštěvuješ, zda ženu či muže) …

Na nenávisti a sebenenávisti se dá zapracovat… není to jednoduché, ale jde to!

Navštěvuji muže. Jenže mám pocit, že mu přestávám věřit, tak jako ostatním. Skoro si až myslím, že mi lže. Nebo možná jen neříká celou pravdu, těžko říct.  

Zkrátka nedokážu vyhodnotit rozdíly mezi tím, co mi tvrdí a tím, co vidím všude okolo sebe.

Nile tocis se porad dokola a vystoupit z toho nechces. Žádná zrůda nejsi, jen víc přemýšlí s a vidíš nás svet tak jak je. To je hříšný. Hele já tady fakt nechci vystupovat jako nabozensky fanatik a  nechci ti vnucovat cirkev. Ale jen vim, ze odpovědi na své otázky najdeš v Bibli. Psala jsem ti to už minulé. A ty jsi psal, ze mas k tomu odpor. Což se snažit ten odpor překonat? Co se k tomu postavit, ze si prectes něco o Nekom, kdo dokonale odpovídá tvým představám o krásném světě? Kdo učil, jak se v životě chovat a dosáhnout vnitřního štěstí a rovnováhy? Kdo byl nás nejlepší kamarád, co nikdy nezradil a položil za nás život? Takového kamaráda nechces?

A co Sřelenka? Nebo je to už minulost? Omlouvám se, jestli jsi o tom něco napsal někde, nečetla jsem všecko.

Omlouvám se, ale nechápu… ?

Kolegyně z práce.

Jasně, ono mě pak večer napadlo, že myslíte jí. Pracuji teď jinde, už od jara minulého roku, takže se nevídáme. Tak jako tak, řekla mi, že má zájem o někoho jiného. To bylo asi měsíc před mým odchodem, někdy na začátku roku 2017.

A upřímně řečeno teď na vztahy nemám ani pomyšlení. Jsem teď ve fázi, kdy ve všem vidím jen lhaní, manipulaci, snahu vyhrát nad tím druhým. Stejnou měrou od žen i od mužů, v tomhle rozdíly nedělám.

Alespoň trochu pozitivní je, že si ríkám, že by mi vztah stejně k ničemu nebyl. S mým přístupem je to celkem snadné… jsem nakonec i rád, že když přijdu domů, tak po mně nikdo nic nechce, nikdo na mě nemluví. Vystačím si sám.

Pro NilClasse: psal jsi, jak je zivot v prirode kruty a jak se nemuzes divat na ta zvirata, co se porad zabijeji, na bezcitne lidi atd. Mas pravdu. Ale vsechno tohle ma i druhou stranku. V souvislosti s tim si vybavuji jednu navstevu maleho divadla. Nevim sice uz, co tam hrali, ale na tu  navstevu nezapomenu. Prisla tam totiz skupina asi 12 ti postizenych mongoloidnich lidi. Od chvile, co prisli, se cele publikum soustredilo jenom na ne. Byla to nadhera! Vsichni se drzeli za ruce, pomahali si z kabatu, pomahali si vzajemne hledat mista k sezeni, kluci prinesli holkam piti. Behem prestavky neustale udrzovali vsichni kontakt alespon ocima. Ucinkujicim na scene to taky neuslo a ke konci predstaveni zasli mezi divaky a jednoho z tech mongoloidnich nechal neco rict, pohladil ho a zatleskal mu. V tom okamziku se stal hrdinou. Vsichni ostatni mu tleskali, hladili ho, fotili si ho a pak, opet vsichni ruku v ruce opustili sal. Publikum si celou dobu povidalo ne o tom predstaveni, ale o te krase, jak se k sobe tito, pro nas nemocni, krasne chovali.

Chci tim jenom rict, ze i pri te tvrde realite zivota, si clovek muze najit okamziky, pro ktere stoji za to zit a radovat se.
Vsechno je vlastne otazka pohledu, kterym se na svet divas.
Ty jsi pracovne hodne vytizeny a nechas se neustale vycerpavat dal. Mel by sis najit neco, co ti tohle vycerpani vykompenzuje. Jednoduse receno, mel by sis najit radost!!

To je hezké! A moc!

Já malé radosti mám, jen jich je žalostně málo. Na víc nezbývá čas A těch pár chvil týdně, kdy jsem veselý mi prostě nestačí, nemyslím si, že pro ně stojí za to žít. Jenže pud sebezáchovy je strašně silný, docela si připadám jako v kleci.  

Já rozumím tomu, že jde jen o úhel pohledu, ale opravdu jej neumím změnit. Pracuji na tom s terapeutem, jenže ten nový pohled zkrátka nikdy neobstojí ve střetnutí s realitou.

Nile, jak si myslíš, že to s radostmi a maličkostmi mají ostatní lidé v běžném životě? Myslíš si, že jsou na tom jinak než ty?

A k tvému posledním odstavci - já už jsem si mnohokrát ve svém životě říkala, že NIKDY. A překvapilo mne, že rčení "nikdy neříkej nikdy" je vážně pravdivé.

Chtela bych se te zeptat, od kdy tenhle pocit mas? Jaky jsi byl treba kdyz ti bylo o 10 let min?

Neni to jenom tvoje povolani, ktere te tak vycerpava?   

Myslím, že před deseti lety jsem na tom byl mnohem hůř, co se týká kvality života a mnohem lépe, co se týká myšlenek.

Žil jsem si studentský život, kouřil jsem, chodil do hospody, nemyslel jsem na budoucnost, nesportoval jsem…

Zase jsem ale měl pocit, že na všechno mám spoustu času, že to hezké v životě mě teprve čeká. Vůbec mě nenapadlo, že bezstarostné dětství dávno skončilo.  

Nemyslím si, že mě vyčerpává práce, spíš naopak - je to moje jistota, mám tam pár přátel, chodím tam rád. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych práci neměl.

Vyčerpává mě vědomí, že cokoliv udělám není dost dobré - nebo alespoň že by to mohlo být lepší. Proto mám problém dělat věci jen pro zábavu. Třeba včera (03.02.2018) jsme s dětmi skládali origami zvířátka, to bylo hezké. Jedno se povedlo i mně, chvilku jsem měl radost… no a samozřejmě mě okamžitě napadla myšlenka, že ve 32 letech bych měl řídit a budovat firmu, ne si hrát s dětmi. Nebo studovat a udělat si inženýra, pracovat na projektu do práce… protože papírová zvířátka nikoho nezajímají. Na ty se mě nikdy nikdo neptá, každý se zajímá jen o to, co mu můžu nabídnout, ne o to, co mě baví.

Aha, to vypadá na perfekciomistické rodinné prostředí, tam to tak bývá.  

Ovšem pokud jsou akceptovatelné jen nejlepší (a v podstatě nereálné), výkony, pokud je život založený na poměřovávání se, tak je to jen generátor nespokojenosti a sebenenávisti. Vzdycky je někdo lepší, stárnem, leccos se nedaří, hromada toho nevyjde a je tu spousta zklamání.

Ale to je normální, ovšem jak pro koho. Casem těm perfektním už nepomůže ani projekce  a vnímání nedostatků na okolí, to jsou ti rýpalové, nespokojemci ale i tyrani atd a nakonec, když už se nedá nic nikam projikovat, tak se hněv a zklamání obrátí vůči perfekcionistovi samému. Bohužel to vypadá na blížící se krizi.

Proste jsi ve veku, kdy bys mohl skaly lamat ale misto toho delas neco jineho. Ale proc ne, kdyz te to bavi? Nikdo te na ty skaly nenuti.
Myslim, ze o tom moc premyslis. Ja treba doucuju jednu 12letou slecnu anglictinu. Obe se takhle trapime uz 2 roky. Holka nema o jazyk absolutne zajem, nebavi ji to, ale na doucovani chodi, protoze jinak by prppadla. Nejvetsi radost ma, kdyz muze neco malovat, vystrihovat, upect pizzu nebo vanocni cukrovi, umyt okna! Tohle dite nebude nikdy studovat a anglictina je ji nejspis na nic. Ale v zivote bude asi stastna. Je pracovita a ma proste jine hodnoty. Kolikrat si rikam, ze jsem tu hodinu mohla venovat necemu jinemu, ale presto ji ucim, protoze ji nechci nechat ve stychu.
Myslim, ze ta prace s detmi te bavi, tak ji delej dal a nepremyslej o tom.

Rozumím, podobně se vyjadřuje i můj terapeut. Je pravda, že mezi dětmi jsem spokojený, z části i protože nemam čas přemýšlet A když je mi smutno, tak myslím na hry s nimi, na výlety, na letní tábor…

Někdy si říkám, že myšlení je svým způsobem prokletí.

Ale dost, venku je hezký den. Díky a hezkou neděli.

Listicko a dobře děláš, kéž by takových lidi, jako jsi ty, bylo vice!   

Dekuji za uznani, to potesi.

Už Ti odpovím bez servítků.

Blbost, Ty nejsi zrůda, ale jsi tvrdohlavý jak mezek, kdy s Tvojí tvrdohlavostí se nepodařilo ještě nikomu pohnout, ani nám, a ani odborníkovi, a co vůbec není dobré = začínáš o svém odborníkovi pochybovat, máš pocit, že Ti lže.

Co je nejhorší, že pochybuješ sám o sobě. Buď musí být vše na 100%, jinak nic neexistuje.  

Kolem nás je všechno špatně, samé zlo, bolest, trápení atd. = A co příroda a její rozmanitosti a krásy, každý den vycházející Slunce atd. , to není nic?  

 "Od pondělí do neděle nonstop program, prostě 16 hodin činnosti."= Jasně jsem Ti před časem na toto psala, že z tohoto zápřahu se dříve či později zhroutíš nebo zkolabuješ atd. Nic jsi si z toho nevzal.

"… jsme s dětmi skládali origami zvířátka, to bylo hezké. Jedno se povedlo i mně, chvilku jsem měl radost… no a samozřejmě mě okamžitě napadla myšlenka, že ve 32 letech bych měl řídit a budovat firmu, ne si hrát s dětmi. Nebo studovat a udělat si inženýra, pracovat na projektu do práce… protože papírová zvířátka nikoho nezajímají." = Ne? A co ty děti, které budou rády na to vzpomínat? To není nic?

A umíš si představit, kdyby všichni uvažovali jako Ty, jak by to asi vypadalo? Copak každý musí být inženýr a pracovat na projektu do práce, řídit firmu atd. ? Kdo by dělal jiné profese, i ty nižší či nejnižší, na kterých ve výsledku stojí i ty nejvyšší? Přece všechny profese od uklizečky až po prezidenta jsou na sobě vzájemně závislé, kdy dohromady tvoří jeden celek, který tvoří jednotlivé články, bez nichž by ten celek nemohl fungovat. To je taky nic?

Jak, že nemají být rodiče na Tebe za co pyšní? Myslíš, že každý rodič podřebuje nebo může být na své dítě pyšný pouze podle počtu titulů ze studií? Že třeba nemohou být na své dítě pyšní pro jeho osobnost, jakým je člověkem, jaké má hodnoty atd. ?

Co rodiče nemocných dětí, myslíš, že je zajímá, jestli budou mít někdy v životě nějaký titul? Ne, nezajímá. Je totiž zajímá a ke štěstí jim stačí, že jejich nemocné dítě, byť má těžší život, přesto žije a jednou za čas udělá nový pomyslný či doslovný krůček.

Dále, nemálo lidí se stěhuje z velkoměst blíže k přírodě, vrací se k životu v souladu s přírodou, a živí se např. tím, co dovedou vlastníma rukama. Nepotřebují k životu tituly, jsou na sebe pyšní za to, co dokáží. A proč ne. Myslíš, že všichni budou rádi vzpomínat pouze na ty s titulama? Ani omylem.

A tak bych mohla pokračovat sáhodlouze dál.

Chlape, prober se…

Naprosto souhlasím s Dany. Dám ti takový tip: já si při každé práci namlouvám, že je tou nejdůležitější na světě, a tak se snažím ji dělat co nejpoctivěji. A je jedno, zda to bylo balení produktů, zda je to úklid, nebo kompletování v tiskárně.

Proč by nemohlo být origami tou nejpodstatnější prací na světě? Jak píše Dany, uděláš dětem radost a za to to přeci stojí!

Též nechápu, proč ti jde o tituly a výkon. Mluvíš jak otrávenej pan velkopodnikatel. Kolik takových je. Mně je mnohem sympatičtější někdo, kdo dává svůj čas dětem, než nějakej podělanej podnikatel, co se honí za mamonem.