Téma: Smrt blízkého člověka - jak se s tím vyrovnat?

Text uživatele:   Chce to čas. Někde jsem četla, že normální je se s tím vyrovnávat tak půl roku. Pokud smutek a tesknota  přetrvávají, je dobré navštívit psychologa. Je to věčný koloběh tohoto světa. Pokud umře starší člověk, tak se to dá pochopit. Hůře se srovnáváme se ztrátou mladších lidí a dětí...

Text uživatele: 

Vyrovnat se s takovouto situací je těžší než se zdá, nikdo nemůže stanovit co je normální či obvyklé, záleží na každém z nás. Já sama jsem se za svůj život musela vyrovnávat s mnoha těžkými životními situacemi a loňský rok toho byl ukázkovým příkladem. Před třičtvrtě rokem, v den mých narozenin mi umřel kamarád, bylo mu 26 let, měl autonehodu, za kterou nemohl, ale  zemřel na místě. Týden po té mi umřel táta pod mýma vlastníma rukama. Před 2 měsíci mi umřel další kamarád, byl to pro mne opravdu blízký člověk, jediný kdo mě rozesmál, když se stalo to s tátou... Dá se říci že po půl roce se člověk začíná vracet do koloběhu denního života. Dá se tomu napomoci třeba tím, že se naplno vrhnete do práce, nebo do něčeho co Vás baví, ale ani po půl roce ta bolest nepřejde. Je to jenom o tom se snažit ty vzpomínky vnímat ne jako to co se děje a bolí vás to, ale jako to co vám připomíná to dobré, nebo to zlé a toho se vyvarovat. Mně například od té doby pořád běhají hlavou tátovy rady a,, hlášky¨ a je paradox, že až časem člověk přijde na to, jak důležité byly a jakou pravdu ten člověk měl. Dřív jsem dokonce byla na tátu naštvaná, že odtud navždy odešel, ale např. zkrze jeho rady vím, že je tady pořád se mnou. Není to tak, že své blízké už nikdy neuvidíte, vidíte je pořád, když se vám zdá sen, když si prostě jen vzpomenete, nebo když se podíváte na fotky.  

Text uživatele: 

jsem 8měsícu vdova, strašně se mi stýska. bydlím už sama, děti maji své rodiny. Jsem v důchodě, cítim se nepotřebná, jsem celé dny sama. děti jsou zaneprázněný, akorát volají,, sem tam někdo příjde na návštěvu.

Text uživatele: 

  To je smutné že jste přišla o manžela. Těžko se vcítím do Vašeho trápení, ale nepodléhejte tomu moc dlouho. Snažte se žít a pomalu se vracet do běžného života. Můžete chodit sem, přispět radou, názorem. Držte se, myslím na Vás.

Text uživatele: 

vdova, je mi také 60, dědečka mám, ale kolikrát mluvíme, co potom. Taky nám bude smutno. Myslím, že nejhorší je ta zima, až bude pěkně půjdeš ven, někam na výlet a do přírody. Máš nějakou přítelkyni? Bylo by dobré nebýt tolik sama.

Text uživatele: 

také prožívám nejhorší poslední 3 rok po sobě. V červenci roku 2010 jsem přišla o taťku, po 3 měsících o tetu, v červenci 2011 o milovanou babičku a letos v lednu o druhou babičku, je toho už i na mě trošku moc ale snažím se tomu moc nepoddávat ale někdy je to fakt těžké. Souhlasím s Rosalia že ty jejich hlášky, rady.. jsou tady stále s námi a často vzpomínáme.Nejhorší období bylo, když umřel táta, to jsem sama nevěděla co se sebou, stalo se to v den kdy mi začala dovolená, bylo to nejhorších 14 dní v životě, naštěstí moc pomohli přátelé a za to jsem jim moc vděčná, cca půl roku jsem měla pocit, že na mě taťka s tetou koukají a že mě sledují, pak jsem náhle ty pocity přestala mívat a pochopila jsem, že to nejhorší mám za sebou, to jsem ovšem ještě nevěděla co si na nás osud přichystal.Stále na všechny vzpomínám a z vlastní zkušenosti mohu opravdu říct, že se s tím každý musí poprat sám za sebe a čas je všelék i když na ty lidičky nepřestanete myslet, ta bolest se jakoby otupí a zvyknete si, že už tady s námi fyzicky nejsou ale jsou s námi duchem.

Text uživatele: 

Ahoj. Možná Ti pomůže toto:  

• Jak se vyrovnat s těžkou životní situací.