Téma: Závidím všem jejich pestré životy - jsem znuděná a věčně zavřená doma s šílenými bratry a babičkou

Ahoj,

je mně 22 a mám prostě nudný život, mám pocit, že jsem nic nezažila. Jsem introvert, mám dvě kamarádky, ale je to takové kamarádství, jakože si někdy něco napíšem, občas někam zajdem, řeknem si, co je nového a to je tak vše.

Mám přítele, máme skoro 8 měsíců vztah na dálku 400 km. Je to můj druhý vztah, druhý na dálku a jestli se brzo nepřestěhuju, brzo se zblázním, už mě to bez něj nebaví, i když ten vztah není ideální. Jen si tam musím najít práci a zatím se nějak nedaří. Tady mám taky jenom brigádu, už dlouho, navíc v poslední době mě tam už moc nepotřebují.

Kdyby se mně nepodařilo najít si někoho tak daleko, mohla jsem chodit nornálně do práce, aspoň něco by mě zabavilo. Bydlím u rodičů, teda u mamky, v bytě s 18 letým bratrem a dalšíma dvěma sourozencema, kterým jsou 1 a 3 roky. Musím je hlídat a oba jsou zlobivý jak něco, strašně to ze mě vysává energii, i přítel, který chodí hlídat jednu holčičku, které jsou 4, říká, že ti dva jsou moc, mají až moc energie, jeden by se z nich zbláznil.

Taky ve vedlejším bytě bydlí babička, takže pořád kontroluje, vyptává se a já nejsem člověk, který by měl potřebu říkat každému každou blbost, co se mu stane.

Když už mám klid a nikdo po mně nic nechce, čtu si, nebo dřív jsem četla, teď už mě ani to tolik nebaví. No, takže tak to u mě vypadá, když k tomu ještě přičtu pocity, že nic neumí, jsem neschopná a tak, opravdu to není nic moc.

Občas si říkám, že by bylo lepší, kdybych nebyla, protože vlastně jenom přežívám a nemám skoro z ničeho radost. Příteli to samozřejmě vadí, ale komu jinému se mám svěřit. Nemám žádné sny, něco, za čím bych si opravdu šla. Jo, chtěla bych cestovat, ale nemám s kým, peněz taky moc není, ale něco by se našlo. Já jsem vlastně pořád doma, v tomto blbém městě, chodila jsem sem na základku i na střední, do práce taky sem, kdybych neměla přítele tak daleko, nepodívala bych se nikam. Všichni si někam jezdí, já byla za celý svůj život párkrát na dovolené na slovensku, 2x u moře, na vánočních trzích ve Vídni a se školou v Paříži a v Londýně, už docela dávno.

Někomu by to možná stačilo, ale já bych toho chtěla tolik vidět, je tolik krásných míst a já jsem pořád u nás v tom blbém malém městě na moravě, šíleně mě to ubíjí a pak mám svoje stavy, blbé nálady, kterýma každého štvu.

Prostě je to nuda nuda a zase nuda. Všechno mě tu jen štve, nejradši bych někam vypadla, opravdu doufám, že si najdu práci u přítele a brzo se tam odstěhuju, jak máme v plánu, ať mám aspoň nějakou změnu a jsem v jiném prostředí.

Tento víkend byl u mě, jel domů přes Prahu, kde jsem taky dlouho nebyla, navíc tam měl s někým sraz, trošku mu závidím, když jsem zase zavřená doma. No nic, asi jsou to pro někoho blbosti, ale já se cítím opravdu blbě a nevím, co s tím, pokud by vůbec něco šlo, když bych stále bydlela tady, asi se nezlepší vůbec nic.

Jestli mi napíšete nějakou radu nebo připomínku, budu ráda, ale stejně jsem se hlavně potřebovala vypsat, už se to nedá.