Téma: Pozitivní pohled na život - popovídání mi zlepšilo náladu
Včera ráno, venku pošmourno a já se vydala do nemocnice na opakované předoperační vyšetření. Centrální příjem, kolem sedí spousta lidí, zahleděných do svých bolístek, před každými dveřmi desítky lidí čekajících na výzvu. To na náladě nepřidá. Sedla jsem si vedle už starší, šedivé paní, sem tam sykající bolestí nad nataženou nohou. Vytáhla jsem z kabelky mobil, vypla jsem ho a v tu chvíli mě paní oslovila. Daly jsme se do řeči, každá se vypovídala ze svého a přišla řeč na život. Během chvíle jsme se smály a bavily, jako někde v kavárně. To už jsem ale začala pozorovat, že i další se mezi sebou rozpovídali. Když volali moje jméno s číslem dveří, ani se mi nechtělo zvednout. Škoda, že po vyjití už byla ona paní pryč, ani jsme se nestihly rozloučit. Vyšla jsem ven a i když se zrovna rozpršelo, můj den už měl svoje sluníčko....Taky se Vám stává, že potkáte obyčejného člověka a prozáří Vám celý den, byť sebechmurnější?
Reakce čtenářů
Tak ty ordinace jsou depresivní pro každého. Já jsem o prázdninách byla na urologii jednomu příbuznému pro recept. Pan doktor je specialista na prostatu, takže celá čekárna, asi 10 chlapů. Po mě se došontal asi devadesátiletý děda, fest nahluchlej. A taky jsme si povídali a smáli se, častokrát si na něj vzpomenu.
Jak se říká, není škaredý den, to jen naše myšlenky z něj je udělají. U mě platí to, že když ráno potkám pitomce, dokáže mi zkazit náladu na dvě hodiny, ale když natrefíš na " sluníčko" , máš postáráno do večera.
Jo jo, Barčo, přesně vím, o čem mluvíš, taky mám takové situace ráda, čas od času mě potkají.
V dopravních porstředcích, v obchodech nebo třeba právě takhle v čekárně u lékaře.
Zrovna včera mě třeba potěšilo vlídné jednání naší nové pošťačky, která mi v uplynulých měsících několikrát nesla něco doporučeně. Včera jsem ji potkala při vycházení z domu, říkala, že dnes pro mě nic nemá, ale že včera něco donesla, načež jsem říkala, že mi to doma předali. Bylo milé, že si mě pamatuje a tak celkově takové vlídné setkání plné úsměvu.
Nebo když jsem jela na jednu ze státnic, v tramvaji se se mnou dal do řeči takový starý pán, připomínal kouzelného dědečka hříbečka. Na konci našeho setkání mi popřál šťastný den. Možná i to přispělo ke zvládnutí zkoušky.
Nebo před pár dny v pojišťovně, kam jsem jako každý podzim nesla potvrzení o studiu, mě paní pochválila, že to nesu, že to prý málo lidí včas dodá. A její poslední věta byla: ,,Jste úžasná a ať se Vám tam daří..."
To pak člověku prozáří kus dne, takový pěkný okamžik spojený s úsměvem někoho, byť i úplně cizího 
Jsem pro. Jen tak dál. Když jsem byla já na předoperačním vyšetření, ozvalo se: "Další oběť, prosím." No, nebrala jsem to vůbec tragicky. Naopak. Spíš by mě vyděsil vciťující se neurotický operatér...
. U starší generace to tak bývalo, že jsme si pomáhali. I když jsou i "udavači". Od roku 2000 cca je to samý můj prostor a lokty. Člověk se bojí oslovit cizího člověka. Málem jak v Americe.
Jasně, v životě jsou lidé, kteří nás nabíjí energií a které vídáme rádi a naopak S tím souvisí asi i skutečnost, že šestým smyslem vždy vycítíme, jestli se i ten druhý s námi cítí dobře nebo ne.
Jsem rád, že jsi měla takový hezký zážitek
Jo a ještě nám napiš kdo je na té fotce ta prošedivělá paní a kdo jsi Ty 
