Téma: Nechovám se spontánně v projevech k příteli

CHce to postupně, ne se na něj rovnou vrhat, ale začít dotykem a pomalu zratíš zábrany

Vidim ze nie som jedina,kto nedokaze robit veci,ktore su pre inych uplne normalne prejavy lasky alebo pocitov vobec. a smutne na tom je,ze s tym clovek bojuje,ale aj ked to uz vyzera dobre,pride situacia,ktora ma vrati uplne na zaciatok a mozem sa znova zacat presviecat,ze ten clovek,ktory je vedla mna je to njalepsie co ma stretlo a nemam dovod mu takto odopierat to,co urcite postrada ,aj ked mi to nevyhadzuje na oci,viem,ze mu to chyba. chce byt oporou a predsa nemoze,pretoze nevie co ma robit a ja mu to nedokazem povedat. Neviem,co by som bez neho robila...chapavejsieho a trpezlivejsieho chlapa by som uz len tazko hladala. a za to mu dakujem,aj ked mu ani to  povedat nedokazem

Neboj, za pár měsíců nebo let to překonáš. Jde o otrkání se.

Avatárku,někomu opravdu pomůže jak píšeš za pár měsíců,let se otrkat ale také je to o tom v jakých podmínkách,rodinách vyrůstáme.Mám ten samí problém a po letech jsem našla příčinu proč tomu tak je.Byli jsme vychovávany sice s láskou ale máma ani táta nás (mě a ségru) od malička neučili citovému projevu,nejsme zvyklí si dávat pusy byť na tvář,to se děje jen na svátky,narozeniny,Vánoce.Nepamatuji si ani kdy nás chovali na klíně.Navzájem víme že se máme rádi ale nikdy jsme si to neříkali.Kromě citového projevu si myslím,že nás vychovali jak nejlépe uměli.No a nejspíš tento blok si mnozí z nás neseme do dospělosti a pak máme problémy ve vztazích udělat něco spontáně.Mám dlouholetého přítele a dodnes mi dělá velký problém ho vzít třeba za ruku,nebo ho pohladit.Musí mě tzv.navést sám a stejně pak mám pocit že něco dělám špatně a že je to něco co není normální,přitom vím že je to naprosto v pořádku.On je v tom vztahu ten hnací motor a začíná mi vadit,že sama nedokážu udělat prostě nic.Přitom na okolí v partě,v práci působím sebevědomě a nikdo mi nevěří že ve vztahu s ním jsem úplně jiná.