Téma: Zamilovaný do zadané spolužačky na VŠ - trápí mě to

Ahoj,

studuju VŠ. V ročníku (a v oboru celkově) je nás do deseti lidí. V říjnu 2013, s námi začala chodit na jeden předmět nová holka. Už ve chvíli kdy jsem jí poprvé spatřil, jsem z ní nemohl spustit zrak. V dalším semestru s námi už chodila na všechny předměty. Nyní se naše skupina zmenšila. K mé velké radosti jsem se s tou dotyčnou holkou skamarádil. Oba totiž chodíme pravidelně na každou přednášku a snažíme se soustředit na výuku, zatímco ostatní často vynechávají, nebo jsou na Facebooku, tak my posloucháme vyučujícího. Takže teď sedíme pravidelně vedle sebe a často se bavíme spolu. Já jsem za ten skvělý vztah, který máme velmi vděčný. Ta holka je úžasná (a to bez přehánění), je chytrá, milá, hodná, ochotná, příjemná, kamrádská a také velmi atraktivní… Už dlouho vím, že se mi líbí. Rád si s ní povídám a vyhledávám její přítomnost (ale tak aby to nebylo nápadné).

Kvůli jízdním řádům musí do školy jezdit o něco dřív, a tak proto, abych já si s ní mohl ve škole těch 15 minut nerušeně povídat, tam také jezdím dřív. Řešíme spolu všechno, co se týká učení, navzájem si vyměňujeme poznámky, řešíme, co se učit na zkouškové a věci ohledně různých seminárních prací. Sama mi řekla, že ve škole věří jen mě. Teď se domlouváme, že zkusíme spolu pokračovat na další školu. Doufám, že to vyjde… samozřejmě hlavně proto, abych si nadále mohl užívat její společnost.

Problém je ten, že má přítele. Měl jsem příležitost ho vidět. Dva metry vysoký, atletická postava, věk 30 let a slušně placené zaměstnání. Z toho co jsem o něm od ní slyšel a když jsem viděl, jak se k sobě mají, jsem pochopil, že ho miluje. Nemůžu se jí divit. Já vím, že v tomhle jsem bez šance. Tudy cesta pro mě nevede. Samozřejmě mě to mrzí, a ten pocit, když sedí vedle mě, a to tak blízko, že bych jí mohl obejmout a přitom zároveň vím, že se to nikdy nestane je skličující. Zjistil jsem, že jí mám opravdu rád. Když musí odejít z přednášky dřív, tak lituju, že si s ní cestou na tramvaj nebudu moci povídat, když má zase zpoždění, tak neustále sleduju dveře, a říkám si, kde asi je a jestli se jí něco nestalo…

Občas si říkám, jestli tuší, že se mi líbí. Já sice se snažím pomáhat každému ve škole, kdo mě o to požádá (říkám si, jednou pomůžu já tobě, podruhé ty mě). Jí se ovšem snažím pomáhat mnohem víc, (zase se to ale snažím nepřehánět). Takže těžko říct, já se ale pokouším na sobě nedávat nic vědět. Když vím, že to nikdy nebude pokračovat, tak se aspoň snažím udržovat a prohlubovat náš kamarádský vztah.

Popravdě řečeno, s tím přítelem asi bude šťastná, docela jí to přeju, z pohledu toho, že jí mám rád, a chtěl bych, aby byla šťastná. I tak mě to občas žere, že já musím mít takový pech, že mám na dosah ruky, někoho tak skvělého, koho ale nikdy nebudu mít. Jsem ale hlavně rád, že jsem měl takové štěstí poznat tak skvělou holku.

Ani nečekám žádnou radu, vím, že tady se nic moc radit nedá. Spíš jen jsem se potřeboval někomu svěřit. A třeba někdo někdy řešil podobný problém…

Děkuju, pokud jste to dočetli až sem.