Téma: Žádostí o ruku od partnera nepřichází - jak ho popohnat k tomuto činu?

Já si myslím, že jsi v situaci, kdy není času nazbyt. Takže moje rada: vykašlat se na nějaké tanečky a partnera postavit před hotovou věc!   V 8. týdnu jste to měli mít dávno za sebou! V partnerství by snad nemělo být NIC TRAPNÉ!

"On se usměje". asi něco tají

On se spíš jen vymlouvá, není první ani poslední.

Osobně bych o svatbu, ke které musím muže tlačit, nestála.

Samozřejmostí je, že dítě by mělo mé příjmení.

Přijde mi divné, že s tím nepřišel on sám? Spolehlivý romantik, který podmiňuje svatbu těhotenstvím a teď se jen usmějě?

V takovém případě přece nemůže být nic trapného o tom začít mluvit, ne?

Přijde mi divné, že mu do toho ještě mluví rodina. To bych se raději do sňatku moc nehrnula.

1. ak by chcel, už by si ťa vzal, menej by sľuboval, viac by konal

2. vo vzťahu by ti nemalo byť trápne povedať partnerovi niečo narovinu

3. čo to je za nezmysel brať sa až keď čakáme? !

Tak abych to doplnila, je teď 3 týdny služebně pryč, takže se teprve o víkendu vrátí. Ale skypovali jsme si. Svatbu chtěl už dřív, ptal se mně, co si o tom myslím. Jenže já jsem se chtěla vdávat jedině až budu těhotná proto, že kdyby mi nešlo otěhotnět, bylo by mu jednou líto, že nemá vlastní děti. Znám přesně podobný případ, a kamarádka se podruhé rozváděla, protože spolu mít děti nemohli  a já nechtěla skončit stejně.

Jestli jsi měla obavy, že by mu mohlo jednou být líto, pak půjde zřejmě o mladšího partnera, ne? Pokud je to tak, pak bych to riziko spíš viděla v tom věku, než v něčem jiném. Ale to si jen tak já uvažuju …

Tohle doplnění je ale docela zásadní a Tvůj původní dotaz to obrací naruby.

Takže partner až takový trouba není. Svatbu chtěl, Tys ji zastavila a teď je mimo dosah.

V takové případě TRPĚLIVOST. Pokud dojde za týden, tak to už je jedno a 2 týdny minimálně bych čekal.

A pokud to nepřijde do dvou týdnů, tak bych se ho narovinu zeptal. Není potřeba nikam tlačit. Prostě se zeptat, případně lidsky říct, že Tě to trápí. Je to chlap, ne žena! Nevidí za vším jinakosti a komplikace.

Když se  chlap ptá na to, co si žena myslí  o svatbě, neznamená to, že svatbu chce a plánuje. Takových věcí jsem už od kamarádek slyšela.

Podmiňování svatby a vůbec soužití dítětem /z jakékoliv strany/ asi není nejšťastnějším způsobem, vztah by měl stát i na jiých věcech, než na dítěti. I bez dětí se dá žít.

A rozvody se přece nevyhýbají ani manželům s dětmi. Tam je to nejčastější. Sázka do loterie je to tak jako tak, nikdy člověk nemůže vědět, že to na 100 pro vyjde.

Trochu mi to připomíná jeden z největších omylů žen, tzv. zachraňování vztahu dítětem. A dítě samotné by měl člověk prostě chtít a nebrat ho, jako prostředek, to je nefér i vůči němu.

Ja si myslim, ze kdyz je romantik, nechce te zadat o ruku pres Skype!! Myslim, ze se dockas po jeho navratu a kdyby nahodou ne, musis ho nejak sikovne popostrcit. Treba se zeptej, jake bude mit miminko prijmeni a uz se rozvine hovor spravnym smerem. Chlapum se musi veci rikat na rovinu, oni je sami nevytusi. Jelikoz se nikdy nezenil, nevi, jake jsou treba pripravy.

Tohle je ta nejlepší varianta. Dej pak vědět, jak to dopadlo

1) Svatba je důležitý životní krok. Nechápu, co by bylo trapné na tom o ní společně mluvit či začít rozhovor. Kromě svatby zažijete ještě x důležitých životních situací, kroků a rozhodnutí, o kterých bude nutné mluvit, jenže bez komunikace a vzájemné komunikace to ale nepůjde, ta je základem.

2) Píšeš, že: "Svatba po porodu ze strany rodiny ženicha moc nepřipadá v úvahu."

Proč? Co s tím má rodina přítele společného? Pokud se budete brát, budete se brát Vy dva, čili je pouze Vaše věc kdy, co a jak. Nebo v tom hraje roli nějaké přesvědčení, víra atd. ze strany jeho rodiny?

3) Podmínění svatby otěhotněním též nepovažuji za šťastný krok. Otázka je, co si o tom a o případné svatbě od té doby přítel myslí. Pokud je takový romantik, jak píšeš, mohlo ho to trochu vnitřně rozladit, a proto se momentálně jen usmívá a nečiní. I tento úhel pohledu je možný.  

4) Nepíšeš, kolik je příteli let, jak jste spolu dlouho atd.  

5) Co s tím? No, jak již bylo napsáno, nechala bych po služebce přítele vydechnout a když nic, tak bych začala rozhovor, tj. komunikaci sama s ohledem na bod č. 1. Pokud něco ve vztahu chceš, musíš umět a nebát se o tom mluvit, a nečekat na to, co si partner sám domyslí či nedomyslí. To by totiž mohl být do budoucna velký problém = spoléhat se na to, co někomu dojde nebo nedojde s tím, že pak by mohlo takto zůstat mezi Vámi mnoho nevyřčeného a z toho vzniknout spousta nedorozumění nejen o svatbě, neboť, jak jsem psala, i jiné životní situace, kroky a rozhodnutí Vás čekají.

Partner je o 7 let mladší a rodinu by moc chtěl. Sice tvrdí, že by si mně vzal i bez dítěte, ale já sama za naplnění rodiny pořídit si dítě považuji. Partnerství úmyslně  bez dětí respektuji, ale nestotožňuji se s tímto názorem (něco jiného je, pokud tomu brání zdravotní stav apod.).   Jinak je z nábožensky založené rodiny a tam se se svatbou počítá "což mi vyhovuje". Také nejsem fanda vztahů "na psí knížku". Je to samozřejmě naše věc, ale na rodinách nám oběma záleží. Moji rodiče nejsou nábožensky založení, ale svatbu schvalují. Příští týden s přítelem promluvím a každopádně dám vědět, jak to dopadlo. Děkuji všem za čas.

Vážení, tak jak to u nás dopadlo. O víkendu mi můj partner řekl, že by si mně rád vzal a ze svatby rovnou odjel na týdenní pobyt třeba někam na jih Evropy a že by chtěl, abychom si to náramně spolu (klidně i s miminkem) užili. Takže jsme se  "domluvili" na svatbu v létě, našetříme trošku víc peněz do té doby a nebudeme to do porodu hrotit. Původně jsem byla překvapená (hlavně, že klidně počká až po porodu, i když jeho rodina to jistě ráda neuvidí), ale že to má celé už komplet naplánované. Jsem klidná. Jediné, co mi vadí, že budu mít o porodu "přítele" a né "manžela", ale možná to není podstatné. U druhého porodu svých dětí z prvního manželství jsem měla u porodu "manžela" a on jel pak rovnou ze sálu ke své milence. Takže asi nebudu lpět tolik na svatbě, ale na kvalitě vztahu.

Super, díky za zprávu!  

Jenom takové malé pozorování … od muže … asi by chtělo naučit se držet ty emoce alespoň trochu na uzdě a nepanikařit tak často a tak hodně, protože když čtu Tvé příspěvky, nějak mi nabíhá husí kůže z hysterčění  … (viz ten kontrast mezi tvým původním dotazem a mou první rekcí, teď umocněno tím, že už zase Ti něco vadí…)

My muži máme takový zásobníček. Do toho zásobníčku si děláme zásobičku, ale jednoho dne, až se ten zásobníček naplní …

Neber to nijak špatně, popisuji jen své prvotní pocity z toho co čtu … v reálu můžeš celkem fajn…  

QAdama, děkuji za názor. Přiznám se, že mám sklony trochu  spíš k panikařenía o to víc teď, když jsem těhotná, to mně to chytá fest Díky za připomínku nezávislého čtenáře, zkusím na tom zapracovat