Téma: Babička mě podvedla - cítím křivdu, nevím jestli jí mám jít na pohřeb

Na co se ptáš? Chceš schválení tam nejít? Tak tam nejdi, na to nepotřebuješ, aby Ti to někdo schvaloval.

Účast na smutečním obřadu je vyjádřením úcty a poslední rozloučení se zemřelým.

Jestli jde o příbuzného nebo ne, stejně tak to komu zemřelý zanechal majetek, je nedůležité. To důležité je úcta k němu.

Pokud úctu necítíš, tak co bys tam dělal.

Víc k tomu nemám, co říct.

Můžeš na obřad s kyticí a po něm odejít.

Víme, jak to chodí s různými tetičkami a strejčky, když jde o majetek. A staří lidé se často nechají snadno obloudit. Nic babičce nezazlívej, konec konců, nakládala s majetkem, na kterém ses nepodílel. Víš jak se to říká - lehce nabyl, lehce pozbyl.

I na tomto je hodně pravdy. Život je hodně pestrý a zákony pod psa

Já nechápu, jakým právem si nárokuješ majetek své babičky, když jsi se na něm nepodílel a nakonec ti byla ukradená - nenavštěvovals ji.  

Být na ní naštvaný? Za co?  

Zas tak tvrdá bych na něj nebyla, k podvodu tu opravdu došlo. A taky tu píše, že ani vysvětlení se mu nedostalo. Že cítil hořkost a přestal se s babičkou a tetou stýkat je pochopitelné. Na druhou stranu šlo o majetek, na kterém se nijak nepodílel, proto by se měl nad tím povznést.

Spíš bych za tím cítila onu tetičku, tam nejspíš skutečně k podvodu a manipulaci došlo, spravedlivé to není.

Nebyl to majetek babičky, ale dědy, který měl přejít na otce tazatele. Není se za co stydět.

Máš pravdu pouze podle citace zákona o dědictví, ale je ten zákon spravedlivý vůči té babičce? Nezapoměl tak nějak zákon na tu babičku, která se starala o domov toho dědy? Jsme lidé, kteří se umí logicky rozhodnout nebo hamižníci, kterým musí být vše upravováno zákony? Jaké ale jsou ty zákony? Pro koho? Kdopak je asi tvoří - ti, kteří myslí na své babičky nebo ti, kteří myslí hlavně na sebe?

Babička udělala jen jednu chybu - neměla nic slibovat. Ale pochybuji, že by tato babička uměla vnukovi vysvětlit, že morální lidské právo na majetek dědy nemá, dokud je ona naživu. Může si s majetkem nakládat po svém. Jen jí v tom brání zákony, které nebyly tvořeny spravedlivě pro každého. Zvlášť ne pro nepotřebné staré lidi - to je trend dnešního života - viz PŘEMLUV BÁBU.

Všichni to pochopí až budou staří. Pokud budou mít majetek, příbuzní jim budou mazat med kolem huby.

Pokud roztrousí zprávu, že všechen majetek prodali a peníze utratili - příbuzní budou  nezvěstní včetně dětí.

Žádný zákon není stoprocetní, slíbila mu to, hotovo.

Řeším v současnosti pozůstalost po manželovi a tak mě v současné situaci napadá, že je zákon o dědictví méně demokratický než jiné problémy, kterým byla větší svoboda rozhodování dána. Porovnej si to - třeba to bude k tvému rozhodnutí užitečné.

S manželem jsme léta šetřili na vše, co máme i na údržbu toho majetku. Nejsme bohatí, z toho všeho co stojí za řeč je chalupa po mé babičce, kterou nám darovala než zemřela. Její rekonstrukce byla finančně náročná, takže dodnes má vážné nedostatky. Přesto není její tržní cena zanedbatelná. Žádné z dětí se však nikdy nepodílelo na žádné z náročných prací při jejích opravách. Dodnes chalupu ale používáme všichni. Navíc jsme všichni předem dohodnuti, že po naší smrti připadne jen jednomu ze synů, protože ostatní zájem nemají se o ní dále starat. Chtěli jsme převod učinit v příhodnou chvíli ještě před naší smrtí. Ostatní děti jsou srozuměni i s tím, že je nebude tento náš syn ani finančně odškodňovat, protože by neměl na ty opravy vážných nedostatků v její konstrukci. Možná ale bude problém s potomkem manžela z prvního manželství, který se s námi nestýká - ale o to mi tady nyní nejde. Rádi bychom každému z dětí něco zanechali, protože se k nám nechovali ani špatně, ale ani vždy dobře prostě jako všechny děti ovlivněné stavem dnešní společnosti, která nám dost kazí naši vlastní výchovu Dodnes jsme hodně pomáhali s manželem mi jim. Manžel náhle onemocněl a do tří týdnů zemřel.

Při pročítání zákona o dědictví mi přijde nejen nelogické, ale i nespravedlivé, že vlastně nemůžeme s manželem naložit se SVÝM MAJETKEM podle svých úvah. Nic jsme neukradli a na vše si sami léta vlastní prací vydělávali. Není podle mne výchovné, že nemohou rodiče z dědictví bez vážných důvodů vyjmout vlastní děti a ony i bez zásluh dostanou něco cennějšího zadarmo. Zdá se mi, že zákon dělali politici hlavně kvůli sobě - při jejich morálce bych se vůbec nedivila, že by jim rodiče nic po své smrti nenechali.

Romumné a dobře vychované děti si přece musí sami uvědomit, že rodičů majetek jim morálně nepatří ani po jejich smrti - pokud si to rodiče sami výslovně přáli. Nikdo z příbuzných by neměl mít na ničí majetek právo, pokud by to tak neurčovala jejich závěť nebo kdyby si to nepřál jeden z žijících rodičů. Dětem a příbuzným by mohl připadnout majetek jen v případě, kdyby oba byli mrtví a nezanechali žádnou závěť. Ale žije-li ještě jeden z nich, měl by mít právo naložit se společným majetkem z manželství podle svého uvážení. Co je komu do společně nabytého majetku manželů, dokud jeden z nich žije? Kde mají náhle, většinou v pozdějším věku, vzít ti přeživší peníze na vyplacení všech dědiců - dokonce i těch, které nemají rádi? Proč by za svého života nemohli cokoli darovat komukoli ze svého vlastnictví? Je to stejné, jako kupovat vánoční dárky těm, které máme rádi a zakazovali by nám to ti, které rádi nemáme.

Ale závěr k tvému případu, pokud je do posledního písmene pravdivě napsán. Babičce bych v tom případě na pohřeb nešla právě proto, že jsem se s ní a jejími příbuznými léta nestýkala. Nevneslo by to do toho smutečního obřadu patřičnou atmosféru pro ty, kteří ji měli rádi. Zažila jsem to na vlastní kůži na pohřbu manžela, když se ho z jízlivé zvědavosti zůčastnili i ti, kteří tam podle mne neměli co dělat a nikdo je ani se zasláním parte na pohřeb nezval. Pokud by tě tížilo to, že babička měla nepsané morální právo s majetkem manžela čili svým majetkem naložit podle svých úvah, dones jí někdy o samotě bez příbuzných kytici na hrob a odpusť jí to, že ti neměla alespoň nic slibovat a slib nedodržet - to byla její jediná chyba. Mrtvému je třeba odpustit, aby se to netáhlo tvým životem. Kdyby byla nesmrtelná i s dědou - dodnes by ses bez jejich majetku musel obejít. Měli by i morální právo darovat za svého života svůj majetek komukoli stejně tak jako jim žádný zákon nezakazuje ho prodat a všechny peníze utratit. Nejen české zákony si pradoxně a směšně protiřečí tak, aby to přineslo výhody hlavně těm, kteří je tvoří. Poznáš to sám, až budeš v hodně vysokém věku nebo vážně onemocníš. Možná budeš mít i starost, aby vlastní děti nenechali tvou ženu jednou na ulici až budou třeba exekučně na ní vymáhat svůj podíl na dědictví a ty jí tajně nenecháš někde nějakou větší částku, aby je mohla vyplatit. Přesto ti přeji jednou hezký podzim života.

Domnívám se, že na pohřeb může přijít kdokoliv. Je to o tom člověku, že se chce se zemřelým rozloučit, vyjádřit mu úctu.   Nemusí snad čekat na pozvání od pozůstalých???????

To máš pravdu. I tací byli na pohřbu mého manžela. Bohužel tam přišli i ti, kteří chtěli jen atmosféru zkazit svým bujarým chováním a pobíháním od jednoho příbuzného k druhému, aby místo na smuteční hostinu, kterou měli s námi domluvenu, šli s nimi do luxusnějšího podniku. Tak co to je? Jen zlomyslnost skrytá za účast na pohřbu rádoby z úcty

Nečetla jsem všechny komentáře, takže jen za sebe: na majetek po svých rodičích či prarodičích nemáme nárok automaticky. Se svým majetkem si majitel může naložit dle své libosti. Je možné, že Tvoje teta babičku nějak obelhala či jinak přinutila k podpisu převodu svého domu, ale s tím Ty už nic nenaděláš.

Na Tvém místě bych na pohřeb šla, poklonila se před její rakví, položila květiny, vyjádřila úctu k babičce, vyjádřila soustrast s příbuznými. To je slušnost a Tvoje povinnost!

Nevím, jestli lidé stojí o to, aby jim na pohřeb šel někdo jen ze slušnosti a povinnosti. Já bych si to nepřála, kdybych o tom po smrti mohla tak docela rozhodovat. Škoda, že nám to ti mrtví již nemohou říci.

Na majetek po rodičích máme nárok automaticky, povinná je jedna čtvrtina majetku na jedno dítě, do určitého počtu potomků- tedy při dvou dětech 2x1\4 jako minimum, tedy pokud vím.

Martine, babicka te nepodvedla! Podvedla te spis tvoje teta! Ale veci jsou dany jak jsou a uz s tim nic neudelas. Z ucty k babicce bys na pohreb mel jit, polozit ji tam kyticku a odejit.
Asi te to neuklidni, ale stava se to v hodne pripadech. Jak jde o penize, lide se chovaji jako hyeny a neznaji bratra!!
Bavila jsem se s jednou sekretarkou u notare, a ta mi rekla, ze musi s tou praci skoncit, ze to psychicky neunese, ceho jsou lide schopni.

No já se divím co tu  Martin 123 řeší. Že ho jeho teta vyšplouchla. Každý víme jak to chodí.  Když chci něco získat tak se lísám a až to mám tak nikoho neznám. A to je i tento případ. Babička za nic nemůže, ale Tvoje teta, ta by zasloužila. Babičce jdi normálně na pohřeb, pokud si myslíš, že jsi ji měl aspoň trochu rád. Vzdáš jí poslední úctu a vzpomínku.

Hříbečku, já tedy pozadí těchto událostí neznám, ale to nikoho z vás nenapadlo, že si to třeba ta babička prostě jen rozmyslela?

Nechci nikomu sahat do svědomí, zvlášť, když nikdo z nás neví, jak to skutečně celé bylo, ale napadla mě jedna věc, vy/Ty si pravidelně kontrolujete katastr nemovitostí u majetku, který není váš/Tvůj?

Veselko máš pravdu. Nikdo neznáme pozadí, proč ten majetek má dnes v držení teta. Ale já vycházím ze své osobní zkušenosti. Proto i taková je moje odpověď a vycházel jsem i z informace, kterou tam Martin 123 dal.

Dle ústavy ČR mají potomci právo dědit po svých rodičích a prarodičích - to není nějaká odměna za zásluhy nebo nějaká podmínka, znamená to, že patříme k sobě i po mé smrti. Jen děti z dětských domovů tuto "dědičnou linii"asi nikdy neměli.

Převody za života stárnoucího člověka jsou uprostřed rodin bohužel časté. Vedla k tomu nesmyslná dědická daň a poplatek notářům, dnes (07.01.2016) si každý myslí, že bude před smrtí rozdělovat… z mého pohledu je to nevkusné… Pokud někdo převede dům a chce být spravedlivý, měl by navíc zanechat závěť.