Téma: Bolest z odcizení rodiny pokračuje - syn je zpracovaný od své nevěsty

Znám Tě z tohoto webu už dlouhou dobu a vím, že jsi hodný člověk. Je mi to moc líto, Pavli.

Avi, děkuju za milá slova. Člověku už moc roků nezbývá,  vždy jsem chtěla mít velkou a pěknou rodinu. Jenže je to jen moje přání, musím se s tím smířit. Třeba mně čeká něco jiného až na druhém břehu. Dětství za "en ono" a teď to samé na stáří. Ještě, že mám dědu, ale kdyby mi jednou odešel, tak nemá cenu žít. Pavla

Pavli, místo bouchání dveřmi by to asi chtělo tam zajít a promluvit si. Nepůsobí to na mě tak, že by byl syn "zpracovaný", spíš to vidím na jeho nezodpovědnost a bezohlednost vůči Vám, rodičům.

On byl s dětmi doma, myslím, že to tedy bylo na něm, aby Vám dal vědět o situaci.

Baru, už se stalo, byla jsem vylekaná a v představách všechno možné. Podle mně je zpracovaný, jinak by řekl, že se omlouvá, nebo něco na vysvětlenou, ale nic, a od víkendu ticho, jako když nejsme. Volala jsem, že jsem chtěla poradit s internetem a popřát vnučce. Ten hlas byl odměřený a slova úřední. Takový nebýval.

Každý dění má svůj důvod. Může být třeba i vymyšlený a nebo se někdo může cítit ukřivděný. Je těžký toto vše nějak rozumě posoudit. Je jasný, že máš starosti o vnučku (kdo by neměl), ale chce hledat příčinu proč toto všechno vzniklo. Nikdy nelze říct, že vina za takovou situaci je jenom na jedný straně. Zeptat se je nejlepší řešení. Pak lze teprve nad tím udělat rozhřešení.

Vidíš Hříbečku, chce to rozum, jenže v takové situaci se emoce tlačí do předu. Když máme na starosti děti, cítím za ně i zodpovědnost, proto jsem byla ve stresu, nevěděla jsem, co se stalo. Seběhlo se to nějak rychle. Prostě, mohli napsat SMS a nespoléhat jeden druhého, že nám zavolá, pak nezavolal ani jeden.  Snad to chce čas, je to jako na houpačce, chvíli to klape v klidu a pak je to zase vzhůru nohama.  Už ty změny tak nezvládáme. Jsem ráda, že jste mi dopřáli sluchu a napsali své pohledy na věc, musím si z nich vybrat. Pavla

Chápu Pavli, nechceš si připustit, že by syn … přesto to vidím pořád stejně.

Mila Pavli, precetla jsem si nekolik tvych prispevku a uplne me to bere za srdce. Ty a tvuj muz jste jako babicka s dedeckem z pohadky, ale vase rodina to bohuzel vidi jinyma ocima. Mam jednu kamaradku, a ta proziva neco podobneho, i kdyz ne tak extremne. Mladi je vyuzivaji na hlidani, kdy se jim to zachce a babicka s dedou musi byt po ruce kdykoliv, jako by nemeli narok na svuj zivot!

Problem je asi v tom, ze sveho syna a sve vnoucky prilis milujete a snazite se jim usnadnit zivot na ukor vlastniho zdravi a pohodli. Takhle to ale nejde!! Je hezke, ze jim pomahate, ale jak sama vidis, nikam to nevede!! Vy by jste si s muzem meli uzivat sveho zivota a vnoucata by mela byt jenom zpestrenim, ne kazdodenni starosti. Vztahy se snachou asi zustanou chladne, s tim nic nenadelas.
Na tvem miste bych se pokusila o nejake reseni - treba druzinu na tri dny v tydnu a zbytek hlidani, nebo druzinu a hlidani jen obcas anebo at si snacha skutecne hleda zamestnani se zkracenou pracovni dobou. Ale to si musi vyresit mladi. Nezapominej, ze to nejsou vase deti! Je hezke, ze jim chcete pomoci, ale myslim si, ze pokud budete takhle pokracovat, nikdo nepochopi, kolik usili a namahy vas to stoji. Nevdek vladne svetem!!
Jsi velice mily a citlivy clovek, a prave takovi lide v zivote trpi nejvic. Maji v sobe hodne lasky ale na druhe strane velice hluboce pocituji krivdu a vyciti nelasku!
Cestu si asi budes muset najit sama, jen se trochu zamysli z jineho pohledu. Mozna ti skutecne pomuze psycholog. Nedovedu si ale predstavit, ze kdyz spatne chodis, bys k nemu dojizdela treba pul roku. Moje rada je: mej se rada a mej rada sveho muze!! Vy dva jste na prvnim miste!! Vy jste se brali z lasky, vy jste splodily dve deti z lasky. a ted jim dejte prostor, at si svuj zivot zaridi po svem. Vy muzete jenom prihlizet a kdyz se vam bude chtit, muzete i nekdy vypomoct!!

Lištičko milá,  asi jsem se měla opanovat a nebouchnout dveřma. Jen jsme byli ve školce a vnouček nikde, až podle prezentace mně ujistili, že tam nebyl.  Učitelky se střídají a viděla jsem, že jsou taky nejisté, což mi na klidu nepřidalo. Pak jsme jeli do družiny a mezitím jsem měla hovor s nevěstou, že jsou obě děti doma. Je toho na nás hodně, člověk už hůř vidí a slyší a snažíme zachovat tempo, ale je to s vypětím sil. Měli jsme ten den zbytečně honičku, abych vše stihla. Kdybych věděla, že budeme mít volno, tak bych nevařila, my se jen něčím odbudeme, však bychom hlady nebyli, ale odpočali bysme si. Lištičko, toto si mladý člověk neuvědomuje, že v určitém věku to nejde, jako dřív. My ty děti milujeme, já je ráda hlídám, povídáme si, děti malují, hrají si,  jsou hodné.  Nás zmáhá to ježdění sem tam, a věci okolo. Tento týden máme tři dny volno, až ve čtvrtek a v pátek. Tak si zase můžu udělat svoji domácnost, kdyby nebylo auto, tak je to nepředstavitelné. Snad to ještě pár let vydržíme, než děti odrostou. O prázdniny, jsem říkala druhé babce, zda by nás jednou za měsíc vystřídala a pobyla pár dní. No nevyjde nám vstříc. Při tom jsou v paneláku, žadná práce kolem baráku ani kolem zahrady. Prostě žijeme naprosto odlišné životy. Ráda bych nevěstě nějak vysvětlila, že je dobré, když rodina drží pohromadě, sama to doma neviděla, tak za to snad ani nemůže.  Někdy mi to přijde, že nám druhá babka závidí, že jsme s dědou tolik roků, že všechno děláme spolu. Já už fakt nevím. Jsem ráda, že jsem to ze sebe dostala, neumím takové věci sama zpracovat uvnitř sebe. Prostě je to tak, mám pocit křivdy. Někdy také potřebuju pochovat, obejmout, a vědět, že mně má syn rád. To by mi dalo zase sílu. Pavla

Pavli.  

Hrozně smutný psaní. Lituji tě, nechtěl bych být v Tvojí kůži a ani bych nechtěl aby to tak bylo u nás. Mám 4 vnučky a jsem rád, že vztahy nejsou tak vypjaté jako u Tebe. Držím Ti palce aby se to zlepšilo.

Hříbečku, to ti moc přeju. Vždyť člověk žije pro ty mrňata, mají v sobě tolik energie a radosti ze života, že člověk s nimi pookřeje. Pavla

Pavli, ale to je presne to, co pisi. Vy by jste si meli urcit, kdy budete hlidat, vy vite, na kolik mate silu! A slusne by bylo, kdyby s vami syn komunikoval. Jinak od vas nemuze ocekavat vstricnost! Mam ten pocit, ze vas ted chteji potrestat. Ale za co? A proc by jste si to meli nechat libit? Jen taky trochu vystrcte ruzky a ukazte mladym, kde jsou jiste hranice!! Oni nemohou jenom prijimat, musi taky hrat podle pravidel.
A ze jsi jednou praskla dvermi? No a? Dala jsi pruchod svym emocim!! Oni se taky projevuji a ne zrovna vhodne.
Tak si z toho nedelej hlavu, za tri dny se to ulezi. Dejte s muzem hlavy dohromady a domluvte se, jak dalece chcete takhle vypomahat.
Asi ti to nepomuze, ale muzu te ujistit, ze generacni problemy jsou skoro v kazde rodine.
Preji ti dobrou noc a hlavne pozitivni sny!!

Milá Lištičko, i když se domluvíme na dnu volna, stane se, že do toho něco vleze a mladí nestíhají, tak nastupujeme zase na řadu. Lištičko, vypadá to, že jsme trestáni kolem narozenin, svátků a Vánoc, pak se to nějak zklidní a já můžu klidněji vydechnout. Nechci tady psát všechny události, už jsou za námi v minulosti.  Musím opatrně z rozmyslem, nějak mladým vše podat, aby si nemysleli, že je to snad naschvál. Tys to dobře vystihla, je to tím, že se k věci můžeš postavit objektivně, já jsem do situace vtažena a nemám ten pohled z venku a pak mně to semele. Ale moc ti děkuju za tvoje slova, pomáhá mně to. Pavla 

O prázdniny, jsem říkala druhé babce, zda by nás jednou za měsíc vystřídala a pobyla pár dní. No nevyjde nám vstříc.

Zcela bez urážky! Pavlo angažuješ se víc než je zdrávo a přebíráš zcela dobrovolně povinnosti rodičů a za to žádný vděk čekat nemůžeš.

Ty si své děti vychovala a teď je řada na nich. Tvoje věta, jíž v úvodu cituji mluví za vše. Proč by ses Ty měla domlouvat s maminkou nevěsty o tom kdo bude hlídat jejich děti?

Kromě toho ona vám… tedy Tobě a Tvému muži nemá proč vycházet vstříc, nejsou to ani Tvoje děti ani její. Ty děti mají své rodiče a to dospělé rodiče kteří jsou za ně zodpovědni.

Ty s mužem můžete vnoučata občas pohlídat, když se vám to bude hodit, ale rozhodně nemáte povinnost.

Pokud tohle nepochopíš, těžko se něco změní a bohužel. zrovna u Tebe to říkám velmi nerada. viníš nesprávného člověka, Tvoje nevěsta nemůže za to, že Ty si neumíš stanovit hranice a říct NE.

Každý si dovolí jen tolik, co mu dovolíš Ty sama.

Veselko, jsem ráda za každý pohled na věc. Je ale pravda to, že i když mi radíte určit si pravidla, já nevím, jak to udělat, jak takový hovor uskutečnit, prostě to neumím. Děda mi říká kolikrát, ať hážu za hlavu některé věci, ale říkám mu, že bych chtěla, ale nevím jak. Jsou věci, které neumím zpracovat, neviděla jsem to, nenaučila jsem se to a teď si s tím nevím rady. Z každého příspěvku vybírám to, čemu rozumím, co chápu, co umím uvést do praxe. Od každého pochopím něco jiného, i když možná radíte podobně. Snažím se. Pavla

Mila Pavli, Veselka ti to napsala dobre, plne s ni souhlasim.
Napisu ti pribeh me kamaradky: Ma jednoho zenateho syna, snachu, ktera je velice opatrna na praci a dvouletou vnucku. Mladi  bydli v sousedstvi. Kdyz se mala narodila, babicka automaticky prevzala prani a zehleni, vareni atd. Ted jsou male dva roky, babicka s dedou jsou neustale v pohotovosti, aby mohli prijit hlidat, kdy se to mladym zachce. Krome hlidani je samozrejme jidlo min. 2x v tydnu. Kdyz babicka pred nekolika tydny onemocnela a byla vyrazena z provozu, nikdo na ni nebral ohled. Naopak, dostala hlidani i kdyz nemohla chodit. Ona uz si nejak poradi!! Ale kdyz na dva dny onemocni nevesta, vyzvani alarm vsemi smery!!
Pavli, co bys na to rekla, kdyz to vidis z tveho pohledu? Co bys te babicce poradila?
Pisi ti to proto, aby se ti otevrely oci a aby ses zamyslela nad tim, jestli vsechno delas spravne.
Jak Veselka pise: ty deti maji sve rodice! Uz te taky nekdy napadlo, ze jim treba svoji pomoci prilis zasahujete do zivota? Ze to snacha treba ani nechce? Co si takhle sednout a promluvit si s ni z oci do oci? Myslim, ze to by byla ta nejspravnejsi cesta. Treba se dozvis veci, ktere ani netusis.
Mozna ti to, co tady ctes, pripada dost krute. Ver ale, ze lide, co to napsali, to s tebou mysli opravdu jenom dobre! Budu na tebe myslet a v duchu ti dodavat energii!

Ahoj Lištičko, to bych si mohla s tvou kamarádkou podat ruce. Lištičko, u mně se někde stala chyba, když jsem byla malá. V děcáku jsme byli, to ještě brácha nechodil do školy. Měli jsme jednu skříňku a já od mala měla stále nějakou odpovědnost, které jiné děti v rodinách nemají. Bylo to dětství na plnění povelů a já se naučila starat se, snažit se, dělat, co síly stačí. Když brácha studoval VŠ a v tu dobu ho opustila žena a nechala mu na krku 3 leté dítě, tak jsme o víkend malého hlídali,  brácha přivezl tašku prádla, které jsem vyprala, vyžehlila, pospravila, navařila a dělala klukovi mámu, protože v týdnu byl v celotýdenní školce, dokud brácha nedostudoval. Pak jsem měla 10 let tátu, kterého jsme doopatrovali, když zůstal sám. Já jsem prostě taková a čekám takové jednání od druhých a ono to nefunguje a já to nechápu, nebo to těžko nesu, nebo se s tím nemůžu smířit, nebo co? Já už nevím. Nevím, jak se mám změnit, když jsem tak žila celý život. Ach jo, Lištičko, tak to se mnou je. Asi mám už přeprogramovaný mozek. Já jsem, jak panáček na drátku, když je potřeba pomáhám, jedině až budu na smrtelné posteli, tak se to nepůjde. Vypadá to, z toho, co mi píšete, že je chyba ve mně, ale co s tím?   Nevím si rady, mám pocit křivdy, vidím, že síly odcházejí a přestávám být plnohodnotný člověk, který už nestíhá a nezvládá to, co dříve. Pavla  

Ach jo, Pavli, nejradeji bych te na nekolik minut vzala do naruci a obejmula!! Ty jsi proste clovek, ktery patri do nebe!! Tady na Zemi se ti s tvymi vlastnostmi tezko zije. Clovek vychazi z toho, ze ostatni mysli jako on sam, ale opak je pravdou.
Ty jsi proste naprogramovana na pomoc lidem a myslim si, ze ani psycholog ti nepomuze.
Ja jsem zazila neco podobneho, ale ne to takovych extremu. Taky mam v sobe potrebu pomahat lidem. Ale pote, co jsem byla v tomhle smeru zneuzivana a lidi tu pomoc zacali brat jako naprostou samozrejmost, jsem se zabrzdila. Zjistila jsem, ze tu energii budu radeji vydavat na sebe a svuj zivot, sve blizke. Kdyz totiz zjistis, ze pri podani pomocne ruky by te lidi uplne vycucly, musis dat zpatecku!!
Pavli, preji ti, aby se to u vas nejak urovnalo. Hlavne se neboj si o tom promluvit se synem a snachou. Mozna to bude jednodussi, nez si myslis, ale taky je mozne, ze dostanes pekne studenou sprchu.
Budu ti drzet palce

Lištičko, nějak tvým slovům rozumím, ale ne rozumem, jen citem, srdcem. Tvá slova chápu, jsou mi blízká, blízká mému nitru. I když jdu nakupovat a vidím zboží, že by spadlo, nebo je nakřivo, tak to srovnám, bylo by mi líto, kdyby se to zničilo, když jedeme autem a je na cestě kámen, či klacek, dáme to stranou. Když vidím pejska, či kočku nebo slípku, tak zastavíme, aby se jim něco nestalo. A našim mrňatům bych dala první poslední. Je to tak krásné, když jde malá ze školy a utíká s otevřenou náručí, obejme mně a řekne "babičko, já tě mám ráda". To je jako nebeská hudba, jde to od srdíčka a my to těm dětem říkáme několikrát denně, že je máme rádi, pohladím je, pochválím je, a vidím, jak jsou spokojené. Lištičko moc ti děkuju za tvoje slova. Pavla

Pavli, uz jsem ti jednou psala, ze moje maminka byla v podobne situaci, proto ti tak rozumim. Maminka v detstvi nedostala lasku. Hledala ji cely zivot, ale nikdo ji ji nedokazal vynahradit, i kdyz jsme se vsichni snazili co nejvic.
Proto vim, ze ty ke svemu zivotu potrebujes lasku, nabiji te energii. Vnoucata jsou schopna ti ji dat, dospeli ale ne,  oni ti nemohou  rozumet, proto zazivas tolik zklamani. Tak miluj sva vnoucata, ale zaroven nezapominej na sebe a sveho muze!
Preji ti hodne lasky!!!

Milá Lištičko, bydlíš tak daleko a při tom seš mně tak blízko. Pavla

Milá Pavlo, musím ti říct, že vím, co prožíváš, ale na druhou stranu, jsou někteří na tom ještě hůř, nechci tím znevažovat tvoje trápení, to vůbec ne, ale chci ti jen otevřít oči. Před 5ti lety jsem onemocněla nemocí se kterou si nikdo neví rady, byla jsem na tom psychicky velmi zle, drželo mě při životě jen to, že se mi má narodit můj první vnuk. Když se narodil, byl to krásný chlapeček a já se těšila, že mám zase pro co žít. Nikdo z nás netušil, že něco není v pořádku. Moje nemoc mě trápila čím dál tím víc, dovedla mě až na psychické dno a já musela být hospitalizovaná na 6 týdnů na psychiatrii. V té době se přišlo na to, že můj vnuk je velice vážně nemocen, že se narodil jako jedenácté dítě v republice, že má Glykogenozu IIIa. Bylo mu v té době 9 měsíců. Řeknu to hodně zjednodušeně, Je to opak cukrovky, tedy nedostatek cukru, což mu způsobuje těžké hypoglikemie, kdy se dostává do silných křečí, v té chvíli doslova bojuje o život. Bohužel není na to lék. Díky této nemoci je všechno špatně, chlapeček má zvětšená játra, slezinu, má nemocné srsrdíčko, v necelých dvou letech přišel o všechny zoubky. Asi tě napadá, proč ti všechno píšu, mělo to totiž i jiné stinné stránky, jeho maminka a tatínek (náš syn) přestali s námi komunikovat a zanevřeli na všechny kolem, protože se prali s jeho nemocí. Takže jsme malého nemohli vůbec vídat, trvalo to hodně dlouho. Bylo období, že chvíli to už vypadalo, že jsme k sobě cestu našli, pak zase bylo všechno špatně a tak to jde celých pět let. Momentálně teď s námi komunikují a malého jsme parkrát i měli na hlídání, moc jsme si to užili. Buď ráda, že jsou tvoje vnoučátka zdravé a že občas vázne komunikace se synem? To se jistě spraví a všechno se vysvětlí, moc ti to přeji s pozdravem Mirabel. Hezké vánoční svátky a co nejvíce porozumění s rodinou

"mirabel", omlouvám se své slabosti, že se těžko srovnávám s danou situací. A chtěla bych tě povzbudit. Sama se sebou máš zdravotní problémy a vím, že bys své uzdravení vyměnila za vnoučkovo.  Máme to na tom světě trápení. Chápu tu bolest, co všichni prožíváte, obzvláště máma s tátou, jsou mladí a potřebují povzbuzení, pochopení od těch nejbližších. Mirabel jen se můžu za Vás pomodlit, aby jste tu bolest dokázali snést. Pavla

Pavlo, moc děkuji, také tobě přeji co nejvice hezkých chvil se svou rodinou a hlavně ať jsou všichni zdrávi, je to opravdu v životě to nejdůležitější, ostatní se určitě časem srovná, moc ti to přeji, s pozdravem Mirabel

Milá Pavli,

moc chápu tvoje pocity. Často se taky trápím, protože mě mrzí, jak je to na světě někdy smutně zařízené. Že jsou lidé, kteří prostě neumí milovat. Nebo že se zbytečně hádají. Někdy kvůli tomu bávým vzteklá. Poslední dobou mívám takové výbuchy vzteku, za které se pak stydím. Naštěstí mám přítele, který mě chápe a se kterým se dokážu obejmout a odpustit si, protože ani on není bez chyby. Mám i takové rodiče - chápající.

Moje mamka má taky problémy říkat ne (stejně jako, já a stejně jako ty). Ale už se to trochu naučila. A musím říct, že od té doby si jí nějak víc vážím. Protože cítím, že zná svou cenu.

Moc mě mrzí, že se takhle trápíš, ale klíč k tomu problému máš sama v sobě. Už ti to tu sposta lidí psalo. Zkus se naučit, že můžeš odmítnout, pokud tě druhý o něco žádá. Víš, nejsi jediný člověk, který to může vyřešit a kdybys odmítla, nestane se nic špatného. Aby člověk mohl být vděčný za pomoc, musí znát její cenu. Pokud ale pomoc přichází automaticky a bez přerušení, může se stát, že ten, kterému je pomáháno otupí a je nevděčný. Navíc dál se pak může stát, že jej ta pomoc začne snad i otravovat.

Myslím si, že pokud bys řekla: "Nezlob se, ale příští týden můžu jen v pondělí." anebo "Teď nemůžu vůbec, protože mi optavdu není dobře. A přestože bych chtěla, tak tento týden na hlídání opravdu nestačím." tak se nic nestane. Vždyť přeci když nebudete odpočívat, zničíte se a nebude hlídat už vůbec. To by měl být syn schopný pochopit. A pokud ne a bude to brát jako křivdu či naschvál, je to skutečně jeho problém a jeho boj.

Pavli, netrap se. A žijte s manželem v radosti, kterou si můžete navzájem dávat. A taky láska vnoučat vám určitě dodá energii. Nesmíte se ale nechat takhle vysávat.

Nečetla jsi náhodou knihu Chatrč? Mně pomohla uvědomit si spoustu věcí. Je to silný příběh o odpuštění. Je tak krásně napsaná, že mi dodala moc síly. I když je to tedy velmi smutný příběh otce, který přišel o maličkou dcerku, když zachraňoval své dvě další děti. A právě v tomhle příběhu se učí odpouštět - především sám sobě a také muži, který to jeho dceři udělal.

Posílám Ti obrovské objetí! Držte se a neboj, však sluníčko vždycky vysvitne. Jen jej nesmíme zastrašit svými chmurami!

Ahoj, milý Voslíku, děkuju za dopisek. Co naděláme, někdo má srdce zatvrzelé, jiný je vnímavý, musíme se s tím smířit. Voslíku já jsem si vzala příklad z mojí babičky. Byla nevlastní.  Vzala si dědu, coby vdovce s dvěma dětma, které vychovala. Vlastní nikdy neměla. Když se naši rozvedli, mohla nás vypustit z hlavy, ale neudělala to. Byla to vždy naše babička. Byla dost stará a přesto stále projevovala o nás o vnoučata zájem. Když zemřela byla to pro mně hrozná rána, protože jí jsem se svěřovala, vždy mně vyslechla, povzbudila. V životě neřekla o mámě špatného slova, byla pro mně příkladem. nedělala to z plezíru, ale proto, že byla člověk a měla srdce. Já budu tam, kde je mně třeba. Před chvílí jsem měla hovor se synem, že jsou zítra dlouho v práci, tak říkám, co se chce po nás? No, jestli vyzvedneme děti, tak říkám, že ano. Tím hovor skončil, žádné prosím, žádné děkuji, protože ho nevěsta sleduje, co mi říká. Já jsem rodič, já musím mít rozum a snažit se to přejít. Žádné povídání, to by vedlo k hádkám,  mrňata by tím trpěla. Já jsem ráda, že se můžu přijít tady vyplakat, a že mně vždy někdo podrží nad vodou. Radikální řešení není, to by dopadlo špatně. Buď dostane rozum, nebo bude pod nedobrým vlivem. Voslíku četla jsem si o tvém strýčkovi, o dědovi, jak oni pomáhali lidem, jak k vůli tomu trpěli, ale byli to příkladní muži. Zbývá nám pár let života a kdybychom neměli ty mrňata, už by neměl život smysl. Nezměníme nikoho. Já jsem ráda, že tady jsou lidi, kteří mně pochopí a vyslechnou a někdo je na tom ještě hůř. Voslíku, a děti moje děkuji všem za to, že jste. Pavla 

Vše si znovu pročítám, všem děkuju za rady, nad vším přemýšlím. A vím jedno, že každý jsme jiný, i kdybych se na hlavu stavěla, tak druhého nezměním, každý jsme nějaký a každý se mění v životě podle toho, co prožije, podle svých zkušeností, protože ty jsou nepřenosné. Já si uvědomuju, že ve svém věku bych měla být tolerantní k chybám druhých, i když jsou někdy opravdu nepochopitelné. Vím, že smysl života je druhým dělat dobro a neoplácet špatné, špatným. Druhý na to musí přijít v životě sám a buďto na to přijde nebo ne, to neovlivním.   Povídat si můžu s druhým jak chci, když nepochopí a neporozumí, o co mi jde, tak takové povídání se mine výsledkem a ještě může zanechat úplně jiný dojem, než jsem měla v úmyslu. Došla jsem ještě k jednomu poznání, že lidé méně zkušení, nebo méně moudří, mívají o sobě vysoké mínění, nedokáží se tolik přizpůsobit a nedochází jim, pokud druhému ubližují. Pokud někomu nejsem sympatická, nebo mi druhý neporozumí, pokud nejsme na jednu notu, pokud jsme žili úplně odlišným způsobem života, pokud máme odlišný žebříček hodnot, těžko dojde k nějaké harmonii. Jsem tady pro děti a vždycky budu, pokud mi to zdraví dovolí. Dětství mají jen jedno a chci aby na babičku a dědu měli ty nejhezčí vzpomínky. Musím se opanovat a ovládnout, abych dětem o rodičích neříkala nic nehezkého, přesto, že se chovají málo vstřícně, abych je vždy podporovala v lásce k rodině. Je spousta věcí, které chci děti naučit, hodně věcí jim vyprávět, zodpovídat jejich zvídavé otázky, vždy je pohladit, pochválit a mít je ráda, jedině tak se to také naučí a doufám, že to v nich zůstane. Možná ve mně někdo vidí hodnou babičku, možná ve mně někdo vidí něco jiného. Ale já ze svého nejlepšího svědomí, ze svých životních zkušeností chci dělat dobré věci a pokud uvidím, že něco druhému vadí, tak to nedělat, aby byl zachovaný klid a pokoj. Věřím, že jen láska je poutem jednoty, že odpouštět by se mělo a tak to chci dělat, abych jednou s čistým svědomím odešla z tohoto světa. Pavla

Milá Pavlínko, pokud bych snad následujícími řádky zranila, odpusť, mám Tě moc ráda, mockrát jsi mi pomohla a za to Ti děkuji. Nicméně zvaž tohle. Ty pomáháš svému synovi, jenže to by měl dělat on sám. Je rád, protože je to pohodlné, jenže možná on cítí, že tím, že ho chráníš, mu ubližuješ. On se sám před sebou necítí sebejistě, když nenese plnou zodpovědnost a neprokazuje svou schopnost řešit i těžké chvíle sám a postarat se plně o rodinu. Třeba by ti to ani neřekl, protože mu to částěčně vyhovuje, ale pak přijde svátek a on chce upevnit svou rodinu, intimitu já  + manželka + děti. Víš není to, že by Tě nechtěl a že by nebyla možná široká rodina, ale Ty prostě svou obětavostí narušuješ jeho hranice. Ty se ve skutečnosti umíš bránit. A myslím, že líp bys udělala kdyby jsi pracovala na svém zdraví. Například jsem na Tebe dnes myslela a říkala jsem si nesmím zapomenout napsat Pavle o dýchání do břicha, to jí pomůže i se zády i se zklidnit. http://www.cestyzdravi.cz/clanky/dychani

Milá Marki, vůbec mně nezraňuješ, nikdo z Vás, vždyť mi všichni píšete pěkně, ohleduplně a po pravdě. Já jsem si něco stačila uvědomit, z toho co jste mi napsali. Jen nemůžu nic lámat přes koleno, musím pomalu, vše přirozenou cestou a trpělivě a hlavně uvědoměle. Toto všechno se také nestalo během chvíle, ale postupně časem, po několik let. Možná cesta zpět bude rychlejší, protože můj cíl bude, myslet i na sebe, ale nebude to ze dne na den. Probírám si v hlavě moje dětství, moji rodinu, moji babičku a hledám nejvhodnější, a rozumnou cestu, podle příkladu, který jsem viděla, který nesl nějaké výsledky. Nemůžu hrát "ruletu", a nemůžu dělat něco proti moji přirozenosti, to by mi dlouho nevydrželo.

Marki večer léhám do postele a modlím se, někdo tomu říká meditace. Chci navodit klid aby přišel spánek a já načerpala novou sílu. Někde jsem už o tom dýchání četla, a tak si před spaním dýchám, to mám klid a můžu se soustředit. Moc ti děkuju za odkaz, protože nevím, jestli postupuju správně, kdýž dýchám před usnutím. Počtu si, a budu zase vědět něco víc.

Včera jsem se dívala na "Výměnu manželek", už to opakují, ale tam je jasně vidět, že se mnohdy strany nedohodnou,  protože žijí ze své podstaty jinak. Vím, že jsou to extrémy, ale takový je život a může se to objevit v rodinách. Já dnes ve svém věku také nahlížím na určité věci jinak, než když jsem byla mladá, to všechno nese s sebou život. Vím, že mi všichni chcete poradit a pomoct, jak nejlíp to jde, a já si zase musím z toho vybrat, co je mi blízké a co dokážu zvládnout. Když buáde někde zádrhel, zase přijdu, zase si pobrečím a zase mi poradíte, kde asi byla chyba a snad časem dojdu k cíli. Marki děkuju, Pavla.   

Pěkný sváteční večer. Věci se daly do pohybu. Modlila jsem se trpělivě, nebo meditovala, jak tomu kdo říká, po delší dobu a vytrvale. Pocítila jsem v srdci klid, nebyla tam křivda, jen klid. Před svátky jsme hlídali děti jen dva dny v týdnu, jinak s nimi byl syn, aniž bych cokoli říkala, držela jsem se zpět a věřila, že bude lépe. Den před svátky nás nevěsta osobně pozvala o svátky na návštěvu. O Štědrý večer jsem se dočkala něčeho, jako omluva a já ji přjala. Dnes jsme byli na návštěvě, přinesli dárky a pobyli, popovídali, podívali na fotečky dětí pod stromečkem a šli jsme domů. Kéž by to tak nadále vydrželo. Musím být trpělivá a na modlitbách, či meditacích, abych si udržela vnitřní klid s Boží pomocí.  Věřím, že všem nám něco došlo. Člověk se učí celý život a stále na sobě pracuje. Vzorová modlitba "Otče náš", nás učí, co je důležité: "Chléb vezdejší dej nám dnes, odpusť nám viny naše, jako i my odpouštíme a zbav nás od zlého. Amen." - Všem přeji pokoj v srdcích a klid, rozvahu, rozum a lásku do příštích dní ve vašich rodinách i se všemi lidmi. Pavla