Téma: Cítím se skvěle v rodině mého kamaráda, má rodina pro mě začíná být cizí

Ahoj, docela tě chápu. Něco takového jsem měla dřív, ale už drahnou dobu nemám, jej a jak to chybí!

Takže za prvé: buď rád, že vůbec existují lidi, mezi kterými se cítíš tak dobře. Vychutnávej si to a jednou to předej dál.

Za druhé: tvá rodina se nezmění o 180 stupňů, ale rozhodně je možné, že to bude krapet lepší. Buď prostě samo, časem, postupným stárnutím/vyspíváním atp. Nebo nějaké události vás třeba víc spojí, sblíží, prolomí - tuším, že se ne moc kvalitní - komunikaci.

Můžeš však zkusit být iniciativní i ty, řekni od srdce a hlavně na rovinu, jak se ti to jeví. Mnohdy se lidi k sobě chovají blbě, ale nevědomky a vůbec neví, že něco dělají špatně. Možná to neví ani tvá rodina a nedoví se to, dokud jim to srozumitelnou formou nesdělíš.  

Můžeš nad tím zkusit popřemýšlet a zkus hledat pozitiva i na těch svých pokrevních blízkých, a i když ti mezi nimi není tak příjemně, ber to prostě tak, jak to je. A stejně tak ber i ty členy - prostě jsou takový, jsou z jinýho těsta a ty zase z jiného. Na tom není nic špatného, tak to bohužel chodí a setkáš se s tím ještě nesčetněkrát.

Věz, že se to časem fakt možná zlepší a pokud náhodou ne, budeš mít aspoň krásný zážitky s rodinou tvého kamaráda a co víc, sám budeš schopen vytvářet takové vztahy s ostatními.

Ahoj a děkuji za reakci,

jsem rád, že nejsem jediný komu to taky tak někdy připadalo, nebo to cítil stejně jako já.

Vím, že v budoucnu chci vytvořit rodinu, kde chci mít právě takové vztahy, které znám od rodiny mého kamaráda.

Ovšm co se týče mé iniciativy, tak se držím při zemi, jsem strašně empatycký a často si představuji následky svého možného jednání jenom v tom nejhorším, co ž je docela zvláštní, jelikož jsem neskutečej optimista.

Možná to má i něco dočinění s tím, že se  nejspíš stydím nebo bojím s někým v mé rodině vůbec bavit o svých pocitech a dojmech, někdy si myslím, že spíš bydlím s,, kovovými mozky,,

Každopádně díky své osobnosti se snažím ze všeho těžit jenom to nejlepší, ale jak jsem již psal, musím k tomu mít vhodné prostředí. Tzn: má totálně roztříštěná rodina asi není to pravé Proto utíkám do světa, rád cestuji a hledám všechno co mě dělá štastným a posouvá mě dál a já se pak snažím rozdávat svou radost i štěstí dalším v mém okolí, akorát je docela smutné, že právě RODINA není mým odrazovým můstkem

Rozumím tvým obavám a katastrofickým scénářům - pokud můžu čerpat ze své zkušenosti, tak jsem to taky měla, pak jsem to zkusila a ono to vyšlo. Ty nejkatastrofičtější scénáře mají většinou asi nejmenší pravděpobnost, že se splní. Ale, je tu jedno ale. Hodně právě záleží na zřetelnosti, srozumitelnosti toho, co chceš říct. Spíš stručně, než mega obsáhle, jasně, rázně, důrazně a hlavně suveréně. Když bys jen zapípal "mami, no víš, já bych ti chtěl asi něco říct, no, ehmmm. ,,, " dal bys najevo svou skoro slabost, submisivitu a právě to, že nechceš, aby se to toho druhého dotklo. Jenže ten druhý tvůj dobrý úmysl neprohlédne - on ti totiž nevidí do hlavy - takže to nejspíš nepochopí a ucítí z toho jen slabost. Těžko to pak bude vnímat, natož aby nad tím dumal a jednal podle toho.

Toto nech na jindy, jen nad tím pomalu zkus přemýšlet a uvidíš, třeba časem k něčemu, a hlavně k odvaze, dojdeš

Nojo, bodejť by ses hrnul k otevření se, když to tvá rodina tak nemá, sama to nedělá, chápu, ostýcháš se. Ale! Ráda bych  ti řekla, že i když mají pokrfejsi, neznamená to, že nic neprožívají. Jen to řeší uvnitř sebe a nevypouštějí to a už vůbec ne před tebou. Nemusí to být vysloveně necitlivý lidi, jen všechno řeší v sobě, po tichu a je to pro ně tak normální, že těžko mohou vidět, že ty bys naopak uvítal vzájemnou otevřenost.

Ano, škoda to je a veliká, ale na tvé úniky jsou naprosto přirozným a logickým vyústěním. Není třeba se za to stydět, chápu, že by bylo fajn to mít doma, ale sám víš, že to tak není a hned nebude - pozitivem by mohla být alespoň ta naděje na zlepšení do budoucna. Jinak můžeš obecně zkusit navazovat víc komunikaci, takovou tu povšechnou, nemyslím tím hned se svěřit a očekávat najednou vřelou reakci, ale iniciovat víc aspoň běžné hovory. Mohl by to být začátek.

Jo a k těm ohledům k ostatním a špatným scénářům: zkuš pomalu přijmout to, že i když někdy budeš ráznější, nebo třeba něco odmítneš, zachováš se neobvykle "zle", nemusíš mít hned výčitky. Ony to ty protistrany totiž většinou překvapivě v pohodě přežijí. Nemáš zodpovědnost za jejich prožívání. Je jen na nich, jak naloží s tvými reakcemi.  

A jak se na to dívá tvá rodina? Pokud jim to nevadí, tak je vše o. k. a nemusíš se tím trápit.