Téma: Jak dlouho vydržíte být naštvaní na jiného člověka?

Já se většinou nezlobím skoro na nikoho, když mi někdo naštve, tak si chvilku zanadávám a víc nic.... ale pokud mi někdo naštve (něco mi provede) docela dlouho si to pak pamatuju i když to neřeším.

Zjistila jsem totiž, že na lidi co mám ráda se vlastně nejde zlobit a na takové ty vysírky (viz Tvoje švagrová) se nemá cenu zlobit a stojí mi to zbytečně nervy a přemýšlení... u takých lidí je lepší dělat, že nic podle hesla: 

Dobrá nálada nevyřeší moje problémy, ale dokáže na*rat tolik lidí, že stojí za to si jí udržet!

To se lehko řekne, ale těžko udělá. Hádka se týkala exekuce - byl by nám kvůli nim zabavený majetek. Švagr si nasekal dluhy, krade a ona o tom nechce nic vědět.

.. tak jedině v klidu "utlouct" argumentama a důkazama, ale ani tak není jisté, že to pochopí

Srážka s blbcem je nejhorší.

Záleží na situaci, když mě někdo ublíží, tak na to nedokážu zapomenout, ale jednou jsem se pohádala se sestrou, nebyla to moje vina a trvala jsem si na tom, že dokud se mě neomluví, tak se nemáme o čem bavit, no po týdnu se nakonec omluvila a bylo to, ale opravdu záleží o co jde, taky jsme se i chytli se sestrou kvůli prkotině a nebavily jsme se spolu a ani jedna nechtěla ustoupit, no nakonec jsme se vždycky nějak usmířily, ale já nemám ráda konflikty, takže když vím, že by to mohlo skončit hádkou nebo tak, tak radši mlčím, protože nemám ráda pak dusnou atmosféru.

    Naštvání mě přejde docela brzy, ale dost dlouho si držím odstup. Situaci nezávidím, je to fakt na mrtvici....

Asi záleží o koho jde. Pokud jde o nejbližší, pak se snažím nic v sobě neživit a nešířit kolem sebe dusno. Pokud jde o cizí lidi, pak zas jde o to, jak moc cizí mi jsou. U někoho to člověka mrzí, to jsou ti, o kom nepochybuju, že nejde o zlý úmysl. Pak jsou ještě tací, co si rádi na něco hrají, lžou a intrikují... a od těch vzejde sotva co dobrého a tak to i beru a přestanu je "znát". Jestli jsem někoho takového potkala? Ano, .... ale není to tak, že bych je nenáviděla, jen je prostě nechci znát, nechci si zbytečně přidělávat problémy a vím, že v opačném případě by to nic jiného nepřineslo.

Jak kdy a jak na koho...  

No já tedy tak lehko nevystydnu. I u cizích a intrikujících a pomlouvačných lidí mě to mrzí a chtě nechtě o tom dál přamýšlím a trápím se a zaplétám se a vím, že dělám blbost a ubližuju sama sobě, protože dotyční nejen nevědí co činí, ale v podstatě se chtěli zbavit něčeho, a proto tak činí /třeba zodpovědnosti, třeba starostí atd. / Jsem cholerik křížený s melancholikem, takže ulpívám. Okolí si navíc takříkajíc promítá své chyby do druhého a miluje pocit falešné nadvlády atd. Lidi jsou prostě naprosto neobjektivní a nejvíc ti co si myslí, že jsou "v právu... ". No nicméně jsem zjistila, že čím méně o podobné srážce mluvím, tím kratší rozlada v mém srdci. Z mé ukázky vidíš, že nejen ty se trápíš druhejma. Před exekucí se braň všemi prostředky. Napiš na dveře jasné jméno jen své osoby - křestní i příjmení. To prý pomáhá.