Téma: Manžel mě i dceři doma poroučí a to mi vadí

 Po tolika letech se chlap a hlavně jeho přístup nezmění. Podle mého jste celý život ohýbala hřbet, aby jste na konci zjistila, že už nemůžete. Poradit Vám neumím, jediné co mohu, tak říct co bych udělala já.   Osobně bych přešla do protiútoku. Hodně štěstí a pevné nervy.

Julie, děkuju.Vystihla jste to naprosto dokonale. Anoje to tak. cítím se že nemůžu a i vím, že ho nezměním.Spíš to bude s lety horší.

Taky jsem myslela na to jít do protiútoku. Včera jsem si říkala, příště až on něco nedojí, tak oplatit stejnou mincí. Říct mu... Dojez to!   To bych přímo neudělala, ale mám na to chuť!

Je to pravda musím jít do protiútoku.Jsem zvědavá jak to vše dopadne.

  Ono jde taky o to, že lety bude nesnesitelnější a protivnější. Holky Vám odejdou a budete na něho sama. Taky nejsem zastáncem fůrií a hysterek, ale udělat občas tajfun taky musím a funguje to, sice jen na čásek, ale zas nejsem vdaná tolik co vy. Nejsem zvědavá mít potom doma ubrblaného senilu.

 Šmankote, proč Ti vykám, jsem o dva roky mladší.....    Ale seřvat, na tom si trvám. Nejlepší sebeobrana je útok.

Píšete že se manžel vůči Vám chová jako by řídil firmu. Řekněte mu to a ještě mu připomente že dobrý šéf který je spokojený s prací zaměstnance, umí také jeho snahu ocenit. Věřím že Vy svou roly při výchově a v rodině zvládáte dobře, tak mu to jen tak na okraj připomente.

Obávám se toho nejhoršího a to, co se stane, až se děvčata odstěhují a ty s ním zůstaneš sama. Koho potom bude řídit?

Stane se z něj despota který bude bazírovat nad malichernostma a zničí do posledního kousku to, co zůstalo z vašeho manželství.

Asi je na čase se ozvat, jak radí julie. Ale po dvaceti letech soužití jsi zřejmě už ohla hřbet a půjde to těžko. Každopádně to zkus. Bude se divit, bude mu to hodně nepříjemné, ale pokusila bych se o to na tvém místě.

Myslím si, že ve 38 jste ještě mladá žena a můžete zažít plno pěkného, na Vašem místě bych se s ním nejspíš rozvedla. I když chápu, že se to takto snadno řekne, ale myslím, jsem přesvědčena, že byste si za čas říkala:,, Díky Bohu, že jsem k tomu sebrala sílu... "

Starší dcera je dospělá, a podle toho, co píšete, by to nejspíš také ocenila. Té mladší bych se to snažila vysvětlit s tím, že se může s otcem kdykoliv stýkat...

Předpokládám tedy, že by to dopadlo dobře a soud by ji svěřil Vám...

I když si umím představit, že manžel by Vás nejspíš ve své firmě už nechtěl a Vy byste si musela hledat nové místo... Ale tím si prochází mnoho lidé dnes a denně a snad by se to zvládlo.

Moc Vám držím palce, ať už se rozhodnete jakkoliv!

Prostě  neustupuj a nauč se říkat "No a co! "

Já Tě zdravím  Přečetla jsem si pozorně Tvé bolístky. Vztahy jsou skutečně velmi složité, ale složité je děláme My sami.... Nevím, jak Tě mám oslovovat, nemáš žádné jméno, přezdívku? Pro začátek bych řekla jediné: /neber prosím mé sdělení jako nějakou urážku Tvé osoby, to nemám v úmyslu, jen Ti napíši skutečnost/ Chybu jsi udělala Ty. Tím, že jsi "vedení", generálování rodiny nechala na manželovi. Na tohle jste od začátku dva. Není možné, aby jeden táhl otěže více a druhý se přizpůsobil. Musí zde fungovat vyváženost, jinak po čase dochází k frustracím, jako to nyní nastalo u Vás. Tvůj manžel podvědomě vycítil, že jsi  to ve větším měřítku nechala na něm a podvědomě začal táhnout "vůz" manželství za Vás oba. Takže základu problému asi rozumím. Dále píšeš, že máte rozdílné názory na výchovu. Není mi jasné- to jsi zjistila teprve nyní po dvaceti letech, nebo se tyto rozdíly objevily již v počátcích.    .. Než jste se vzali, jistě jste se dobře poznali a tyto témata probrali předem, aby jste zjistili, zda se k sobě vůbec hodíte. Rozdílný názor na výchovu je nejrušivější prvek v manželství vůbec. A trpí tím samozřejmě hlavně děti. Jestliže je Tvůj manžel vůdčí typ, pak k sobě potřebuje ženu, která je silná a zároveň ho ihned v začátku usměrní, což jsi Ty, alespoň dle toho, co jsi napsala neudělala. Nevím- rozumíš, co se Ti snažím říct?

Co dál? Pokud chceš zabojovat, budeš muset vymazat z jeho paměti leta života, kdy jsi mu dovolila šéfovat i doma. Nesouhlasím s Tvým včerejším přízpěvkem 12. 06h- přejít do protiútoku stylem přilévat do ohně benzín. Je to dětinské a povede to jen k hádkám. Domov je přístav, oáza klidu, když zavře dveře firmy, musí přehodit výhybku a to on zatím nedokáže. Pro začátek- má v kanceláři na stole fotografii celé Vaší rodiny, kde jste všichni veselí? Ne? Tak mu ji tam rozhodně dej. Totéž udělej doma ve všech místnostech i na toaletu bych dala vždy po jedné takové fotce. Udělej to. Na jeho "pracovní" stůl doma mu dej obálku s toutéž fotkou se vzkazem, že v práci ho respektuješ jako šéfa, ale doma šéfa nechceš,  chybí Ti jako manžel, přítel a partner, že ho miluješ a chceš ho zpátky.  

Dále- on potřebuje vypnout, je toho na něj moc. Víkend ve dvou někde na horách propojen masážemi, pár dnů u moře pryč od všedních starostí.....

Dala jsem Ti návod k prvnímu kroku k nápravě podle mého nejlepšího svědomí. Co bude dál říci nedokážu, to záleží, jak bude manžel na věci, které uděláš reagovat a jak se k nim postaví. Tak se třeba ještě ozvi. Ještě Ti možná také poradí někdo jiný a i já budu tento případ sledovat.  

Bojuj holka, nevzdávej to, jsi silná, vem nyní svůj osud do svých rukou.  

"Marně", myslím si, že sis tuto situaci neuvědomovala do té doby, než vyrostla a dospěla starší dcera, která tuto situaci začala vnímat a z jejích reakcí si to uvědomuješ také. Ale děti dospějí, odejdou do světa a život si zařídí podle sebe. Manžel dělá vše, jak myslí, že nejlépe umí, nepřipouští si, že přenáší návyky z práce domů. S tou fotkou je to výborný nápad, co ti radí indiánka. Vůbec bych to nenapsala lépe a naprosto s jejími radami ztotožním. Dvacet let společného života se nehází jen tak za hlavu při nějaké nesrovnalosti. Hledejte společnou cestu, udržujte dětem domov, ať se mají kam vracet.

Děkuji Pavli . Také souhlasím s tím, co jsi napsala, především s větou, že její manžel dělá vše, jak nejlépe umí a zatím si některé věci neuvědomuje. Bude to jistě těžká cesta k nápravě, ale každý problém má nějaké řešení. Před problémy se neutíká, je nutné se jim postavit čelem.  

Přeji hezký sluníčkový den 

Něco je u vás v rodině nezdravého. Možná že ho jednou všechny opustíte (i Vy) a pak teprve začne přemýšlet co bylo špatně. Ale to už bude pozdě.

Zastávám názor, že je život moc krátký na to, aby se prožil s člověkem, se kterým nejsem šťastný/šťastná. Ale na druhou stranu vím, že to není tak jednoduché. No je to na Vás....

Indiánko a všichni, kdo jste přispěli Vám moc děkuji.Nejsem zaregistrovaná a pod mým jménem nešlo psát, tak Marně... Kombinace Marie a část příjmení Ně..

Indiánko děkuju, máš naprostou pravdu, že jaký si to uděláš, takovýá to máš.... souhlasím, že to já jsem tohle chování umožnila. Dá se říczt, že mě to začalo  víc popouzet tím jak holky vyrostly. Starší je 18 let a je to člověk, který už má svůj názor, tak ho i řekne nahlas nebo se brání. Vyjadřuje se k nějaké věci a manžel jí často smete s tím, že nemá pravdu nebo její názor je blbej! že se nemá co vyjadřovat atd. Týká se to normálních věcí, není to nic k čemu by něměla právo se vyjádřit.

Jak jsem říkala, často jsem kdysi mlčela, abych nenabourávala autoritu.Pak jsem zjistila, že je to chyba. V dospělosti pak dcery řeknou, že kolikrát byl táta nespravedlivý a máma mlčela, že se nezastala. Samozřejmě se zastanu pokud je to správné. Pokud má manžel pravdu a dcera si výtku zaslouží, tak s ním souhlasím. Máma to asi vždycky má jinak. Dcery budou vždy moje děti. Jejich táta můj manžel navždy být nemusí.

S fotografiemi je to vynikající nápad. Tohle mě nenapadlo. Máme ale stejné smýšlení. Také uvažuju takto v těchto příkladech.Co mu je milé, když jsme všichni šťastní. veselí a v pohodě. Nebo když je doma zbytečně, ale opravdu zbytečně dusno.Jasný, že problémy taky jsou a budou.

Také nechci zahodit 20 let života, ničit rodinu.Dcery vědí jaký taťka je.Ta starší je rozumná a často mi říká. Neřeš to, znáš taťku, víš jakej je.... Docela to obdivuju, že to takhle bere.

Ale jak říkáte je potřeba se postavit čelem k problémům. O víkendu během návštěvy rodičů při prohlížení fotek manžel prudí a peskuje tak, že pokazil celou pohodu. V té chvíli mi také došla trpělivost a ozvala jsem se, že mě to nebaví... Mám také ráda klid a ne když se na sebe mračíme a konflikty nevyhledávám. Už se ale ozvu a řeknu mu názor tak, jak vám tady. Nechci a neumím dělat ty naschvály a přilívat ten oheň. Ale zjistila jsem, že vždycky musím říct nahlas svůj názor, nesouhlas.Manželovi se pak jakoby snad rozsvítí, zase se na chvíli zklidní, je v pohodě a fungujeme dál. Já jsem pak ráda, že je zase vše v normálu.

Na relaxaci a oživení manželství pracuji už celé roky, divadlo, kino nebo nějaký víkend.To má manžel také rád.

Také jsem zvědavá, jak to bude dál.Uvědomuju si i to, jaké to může být až holky odejdou.Manžel není tyran nebo despota, není zlý člověk. Určitě nás má moc rád a o rodinu by nechtěl přijít.Podle mě si to neuvědomuje, že doma generáluje. Vím, že ho nepředělám, ale musím se vždy asi ozvat, aby se zamyslel.

díky moc!!!

Budu informovat.

 Majinko, já mám velkou radost a určitě i ostatní, že jsi napsala ještě víc informací . V souvislosti s tím, co jsem si teď přečetla mne osobně napadlo ještě několik věcí. Ale počkám, jestli napíšeš jak se to vyvíjí a těším se, že snad se nějak ledy hnuly. Já se nerada dívám, jak se lidi trápí a vlastně mnohdy kvůli věcem, které si sami a kolikrát zbytečně zkomplikovali. Pak trpí ve vztahu a unikají jim ty skutečné,   krásné okamžiky, kvůli kterým se skutečně vyplatí žít.  

Měj se zatím strašně krásně, držím palce a posílám růžičku pro štěstí

Indiánko, až teď jsem narazila na tvůj příspěvek a růžičku. Moc jsi mě potěšila!!! I tím, ž čekáš na další vývoj. Dnes jsem tu právě proto, že hledám znovu pomoc a radu. Pročítala jsem si některé příspěvky, například o manželovi cholerikovi.... Chování tohoto manžela je takřka jako přez kopírák.

Je toho na mě už nějak moc, kapka ke kapcve, vysává mě to bere energii a nevím kudy kam. Mám kamarádku, která bydlí daleko, ale odben si píšeme, můžu se jí svěřit a ona vždy poradí, podpoří. Je to ale stále dokola. Vždycky jako naděje na nový začátek, jsem v pohodě čekám, že to bude dobrý, komunikace, pojedeme dál vše půjde. Za pár dní, frekvence se zkracuje, je zase problém. Stejné věci stále dokola, pedanství, spíš bych to už nazvala buzerace. Vždy řeknu svůj názor, své pocity. S manželem je těžká diskuse, obrací věci proti mě, vytrhává věty z kontextu, překrucuje, řeší můj tón hlasu, gesta. Nikam to nevede. Několikrát už jsem mu napsala z těchto důvodů dopis (email), kde jsem mu všechny své pocity popsala, vše co cítím z čeho jsem smutná, nešťastná i s tím že hrozí, že když to takhle půjde dál, že náš vztah skončí. Napsala jsem ať nám doma přestane šéfovat, že budeme všichni šťastný a spokojený. Před 14 dny byl s mladší dcerou na horách, starší má zranění, takže my jsme byly doma. Byly pryč 4 dny, říkala jsem si, že nám odloučení všem prospěje. A opravdu už jsem s na něj zase těšila. Pohoda dlouho nevydržela, možná 2 dny a od té doby se dá říct, že stres, dusno, jeho naprosto zbytečné generálování, kdy se zbytečně celý večer a následující dny. Jsem silná, prodělala jsem těžkou nemoc a operaci před 3 lety, ale už mě to srazilo na kolena, brečím, cítím hrozný stres a nevím co mám dělat. Možná byste nad tím mávly rukou a já v jiný době taky, nebo bych nereagovala, ale je toho už moc, tak mě to zdeptá. Příklady jsem psala v předchozím článku, jsou to stále podobné věci. Vypadá to jako prkotiny, ale minulý týden jsme po klidné věčeři když jsme se sešli celá rodinka, pohoda klid. Pak když uklízím nádobí do myčky, tak na lince zůstal ležet papírek od trojúhelníčku sýra, který snědla dcera. Já ho sebrala ze stolu, dala na linku s tím, že ho pak dám do koše, který je na chodbě. Manžel stál u mě a pedantsky ukazoval na ten papírek a ptal se, kdo ho tam nechal ( ležel tam pár minut). Po tom všem, po podobných scénkách, které jsou furt dokola jsem se zoufale chytla za hlavu, stav na omdlení, slzy v očích, beznaděj řekla, že jsem tam ten papírek nechala já.... O co mu jde? Proč to řeší? Je to důležitý? Už ví, že mě to vadí, už mě to ničí, tak proč neprojde, nechá to být a máme krásný večer. Zoufale jsem odešla do ložnice a zalezla pod deku. On pak ještě něco hlasitě řešil s dcerou, ta také brečela. Pak jsem se neudržela jsem klidný člověk, ale přišla jsem a všechny jeho věci, které se mu válí po parapetech na oknech jsem začala dávat na hromadu, ať si to on taky uklidí.

Žádný nepořádek doma není, chystám teplý večeře a pak tohle... Když bych chtěla dělat dusno, tak si důvody také najdu, začnu vyklízet šuplíky... Ale proč???

Včera se situace opakovala. Starší dcera prožívá velký úspěch, kterým žije ona, já a všichni jí gratulují. Mela rozhovor v rádiu. Než dorazil manžel večer domů, tak jsme byly nadšené, radostné. Já se na něj zase těšila, měli jsme jít ke známým, tak jsem se těšila, že se pobavíme. Připravovala jsem věčeři. Manžel přišel z práce, ještě neodložil kufřík, Dcera se zeptala, jestli slyšel ten rozhovor v rádiu. řekl, že ano, ale první co řekl, že teda nechce zase něco říkat, ale že jsme zase nezavřeli dveře do ložnice na chodbičku ( bývá tam otevřená ventilačka-Ale včera nebyla), že pak  prý topíme pánubohu do oken. celou dobu byly zavřené, pak tam byla mladší dcera, snad 5 minut před jeho příchodem. Nemůžu furt chodit a kontrolovat.... Takže jakoby mě opařil.... Místo zájmu, jak jsme se měli celý den, co holky? Co bude dobrého?? Cokoliv, přivítání, pusa, tak první věta Výtka!!! Takže znovu a dokola stres. Vysvětlovala jsem mu to, co cítím. Co je pro něj priorita?  Že ví, že mi to vadí, tak proč si to nenechá na později, nejdříve se přivítá.... Pak by to třeba vyznělo i líp a měli bychom normální klidný večer. Dávala jsem mu příklad, kdy by to bylo opačně. Těšil by se na mě a já po příchodu bych prví začla peskovat. Nechápe to a diskuse pak stejně nikam nevede. Na návštěvu šli, přátelé nás čekali, tak by to bylo neslušný.
Je toho na mě moc. Stokrát nic umořilo vola. Nevím co dělat, jak se chovat. Říkám si jít třeba do poradny, ale jakobych něměla sílu to někomu celé vyprávět.   Tadyjsem se Vám rozepsala, snad to nevadí, že je to dlouhé, ale krátce by to asi nešlo popsat. Odpověděli jste mi, poradili. Ono ze mě zase spadne, ale momentálně nevím co dál, strašně mě to vysiluje. A manžela si přestávám čím dál víc vážit a milovat ho.

Právě teď přinesl květinu mě, ale i kolegyním k MDŽ. Je to hezké, ale...

Je to těžký, nemám vůbec kam jít, nemám jinou práci.....

Děkuju, že jste četli tenhle román a budu se moc těšit na nárory, Indiánko, těším se

Ahoj Majinko. Předně Ti chci taky popřát k tomu našemu dnešnímu svátku.... Jsem ráda, že jses ozvala a určitě to potěšilo nejen mne, ale každého, kdo Ti tady odpovídal. Je hezké, že se sem někdy některý pisatel vrátí, napíše, jak se situace vyvíjí... Vidím ale, že u vás manželata se zatím nic nezměnilo

Tvé psaní, ikdyž se trápíš, mne něčím, co nedovedu přesně specifikovat svým způsobem pobavilo. Je na tom něco milého...

No ale teď k věci: říká se, ikdyž to není vždy pravidlem, že když je problém, vina většinou bývá na obou stranách. Mám pocit, že vy dva zkrátka vidíte váš problém každý z toho svého pohledu. Ty z toho ženského- citového a Tvůj manžel z toho mužského- praktického. Oba si tvrdošíjně stojíte za tou svou pravdou a nehnete se z místa a řešení je někde uprostřed. Vidím, že Ty máš silnou tendenci omlouvat své dcery a brát je tzv pod křídla. Jsi matka, jistě. Nicméně, tady Tě musím, byť nerada trošku spravedlivě ztípnout kvůli jedné věci . Tvé dcery jsou už velké, jedna je dokonce dospělá, druhá 13ti letá slečna, která by měla mít dost rozumu na to, aby věděla, že nechávat papírek od sýra na stole může možná 3leté dítě. V žádném případě neuškodí, když se to ve svém věku naučí sama, ty nejsi žádná uklizečka, není to Tvá povinnost Maji tohle dělat za ni. Přiznej barvu, že tohle si své dcery naučila Ty skutečností, že od malička za ně vše uklízíš, nedojedené dojíš.... Je mi líto, ale zodpovědnost za tyto věco musí vzít holky na sebe, rozumu na to opravdu mají dost.

Dále: otevřené dveře z ložnice... No, tak pokud z ní uniká teplo, tak ať se je prostě holky naučí zavírat, ruce jim neupadnou. Prostě tyto věci jim jednou pro vždy vtluč do hlavy.

No a teď Tvůj drahoušek : nevím, těžko se situace posuzuje pouze z psaného projevu. Už jsem Ti psala, že jsi udělala chybu hned ze začátku, kdy jsi mu dovolila šéfovat a teď se to bude napravovat těžko... Uznej, že mám pravdu. Je možné, že toto své chování si manžel nese z domu, kdy ještě bydlel s rodiči a má jisté návyky, které si zkrátka nese celý život. Patrně u nich doma to takto bylo zvykem... nemá třeba nějaké problémy se svou matkou, rozumí si se svými rodiči? Píšeš, že je cholerik- to bývají většinou muži, kteří své city a frustrace "dusí" v sobě a pak to většinou vybuchne tam, kde si může dovolit vypustit páru, tedy doma.

Maji, jak to máte s milováním? Promiň, že se ptám, ale nedostatek sexu manželovi taky nepřidá. Chápu, že když máte rozepře, jde to těžko, ale milování uvolňuje veškeré bloky a uklidňuje, je to velmi důležitá součást života. Má ten Tvůj mazlík nějakého koníčka, chodí s kamarády na pivko, nebo tak... A co ty, jak jsi na tom s mimodomovskými aktivitami.... Polož si tyhle otázky. Podle mého názoru byste měli jen vy dva sami jet na nějaký víkendový pobyt!! Masáže, klídek, pohoda... Bez dcer.

Pro začátek se tedy zkuste nějak domluvit na jistém kompromisu, krátká rodinná porada, kde budou i dcery. Ony budou více uklízet po sobě a manžel ubere v pedantování. Ať manžel vypíše na papír, co vše mu doma vadí a zkuste každý trochu ubrat ze své tvrdohlavosti a být více tolerantní.

Tvůj manžel by měl pít čaj na žlučník, nebo užívat Bachovy kapky, které jsou určeny na uklidnění. Nevím, jak dalece by se k tomuto kroku dal přemluvit, to je druhá věc. Ostatně jistě znáš nějakého léčitele, nebo bylinkářství, tam se většinou tyto kapky prodávají. Přes internet lze také objednat. Nebo zkrátka jiné bylinné kapky na uklidnění, které mu bez jeho vědomí můžeš přidávat do čaje, nebo jiné tekutiny, ani si toho nevšimne.

Ty si v lékárně kup ampule z žen- šenu a mateří kašičky, stojí cca 95kč. Uvidíš, jak se Ti uleví. Dodá Ti to energii, uklidní, teď to potřebuješ.

Jinak- opravdu by nebylo od věci zajít si k psychologovi, nebo za manželským poradcem. Nemusíš s manželem, klidně sama, určitě se dovíš něco nového, jak na to... Ale pozor- dobrým. Je třeba se ptát, shánět informace, protože, tak jako je dobrý pekař a špatný pekař, je i dobrý poradce a špatný.

Až mne bolí ruka . Maji, ode mne zatím tolik, pokud mne ještě něco napadne, tak určitě písnu. Zatím se drž, třeba Ti někdo ještě poradí a třeba ještě lépe, nebo jinak než já.

Zatím držím palce, klidně se ozvi, jak Vám to jde

Indiánko, moc děkuju. I ostatním. Je to pro mě moc vělká pomoc!!! Moc si vážím toho, že mi věnujete svůj čas čtením i psaním.

Zkusím snad odpovědět nějak stručně. Je toho hodně na co odpovědět a reagovat. Ale hlavně, Indiálnko. Musím souhlasit se vším cos napsala, ne na 100, ale snad 120%!!!

Přesně jakobys nás znala léta. Mě i manžela i hlavně to jak se cítím. Naprosto souhlasím ve všem, že je vina na obou stranách, že jsem si to za ta léta způsobila sama a i to, že já to beru citově. S dcerama je to také pravda, že se jich zastávám, že je bráním a že se budu muset i já trochu změnit.

Včera se mi totiž stalo a ne poprvé, že pro dobrotu na žebrotu. že se to obrátí proti mě. Já dcery nijak neovlivňuju co si myslet, nebo aby byly na straně jednoho z nás. Vidím, že to vidí a vnímá, nepomlouvám tátu a když máme s mužem dohady tak bez dcer. Včera vzal manžel dceru ze školy a promluvali si o problémech, spíš mezi sebou. Já včera na tom nebyla moc dobře, odpoledně jsem ležela a neměla sílu na nic. Dcery lpějí na rodině, nejsou zvyklé na tiché domácnosti a hádky, bojí se aby se rodina nezozpadla. Tak jsem se od nich včera doslechla něco ve smyslu, že já se urážím ( po manželově chování) a tím je pak problém..... Dohady, jakoby žabomyší války.... Takže to že dcery obhajuji se obrátí proti mě. Jak říkáš, že je to úsměvné, taky nevím jestli se tomu smát, je to tak. Zvenčí jsou to prkotiny, ale po kapkách pohár přeteče a já svou psychiku neovlivním. Nějak se to nahromadilo. A co by mě dříve nechalo klidnou, mě teď rozhodí. Jsou to city, pocity. Říkám si že se budu cítit tak, že než manžel dorazí z práce, tak oběhnu dům, jestli je všude zavřeno, jestli se někde něco neválí?? Nebo řeknu dcerám ať vše zkontrolují a dají do pořádku??
Takže zjištění, když jsem to dusila v sobě, mlčela tak byl klid. Rodina jakoby v pohodě??
Indiánko, moc děkuju i za typy na kapsle, přesně to bych potřebovala, opravdu! Nemám s tím zkušennosti, neznala jsem nic takového. Tak koupím.

S milovánám přesně jak píšeš, nejde to!! Atmosféra nanic pořád dokola.

V manželově rodině z domova přesně -mamka generál co musí mít vše hned teď. Uvědomuju si to až teď. Tatínek zase mynžela nikdy nepodpořil, nepochválil, neocenil a jakoby s ním spíš soupeřil. Manžel z tohy byl nešťastný a smutný  a já mu to dávám za příklad, aby on takový vztah neměl s dcerou.
Bydlíme vedle jeho rodičů a máme hezký vztah. Oni léta žijí spolu, ale jakoby každý sám. Každý své peníze. Mamka sama na dovolené... Nikdy jsem to takhle nechtěla, aby to bylo u nás!!!

Ten víkend s manželem už mám předplacený, stačí dohodnout termín. Vždy se na to těším, pak přijde studená sprcha a je po chuti, ale úplně na všechno Mám pak chuť ten poukaz někomu věnovat.

Zájmy máme, já s dcerma zumbu a manžel začal chodit do hudebky.

Pouto je velké, jsem s ním od 17ti let. Manžel je o 10 let starší. Připadá mi to jakoby až teď byl vidět ten věkový rozdíl, který mi nikdy nepřišel.

To, že mám chuť se schovat, utéct je taky přesné!! Ne před problémy, to ne.
Myslím, že jsem celkem zdravě sebevědomá nebo jak to nazvat, ale jak říkáte budu muset na sobě zapracovat. Na té větší dominanci. Děkuju moc za tipy, poohlédnu se po té kineziologii, taky jsem slyšela chválu.

Indiánko i ostatní děkuju moc. moc mi to pomohlo!!!!!!! Je to teď krize jako pra... e

Ikdyž často nevím kudykam, tak věřím, že to bude dobré

Budu psát, doufám lepší zprávy.. Díky

     Já to vidím tak, že jsi moc hodná a na všechny. Chce to být náročnější na okolí a možná trochu semtrika.

Ještě jedna věc- už se mi to nevlezlo do předchozího textu, asi to není nastaveno na tak dlouhé psaní

Mám z Tebe pocit, že máš tendenci, pokud dojde ke konfrontaci s manželem, schovat se do ulitky, "stočit do klubíčka" a vyplakat se o samotě, utéct.... Samozřejmě to tak nemusí být, ale pokud ano, pak bys podle mého názoru měla zapracovat na tom, aby se z Tebe stala silnější, dominantnější osobnost. Tento krok považuji za důležitý! Někdo se tak narodí, ale dá se to i naučit. Dobrý psycholog, nebo metoda zvaná kineziologie. Neboj, nejsou to žádné čáry máry, je to ověřená, neškodná metoda, která pomáhá lidem odbourávat různé bloky a lidé jsou pak více sami sebou. Znám osobně lidi, kterým pomohlo, jinak bych nedoporučovala. Sežeň si info na netu.

Záleží na Tobě Maji, zda prostě chceš na sobě zapracovat nebo ne. Přes to všechno, co nehezkého mezi Tebou a Tvým manželem je, se mi zdá, že mezi vámi je nějaké pouto a že se máte ještě rádi.

Marně, souhlasím plně s Indiánkou se vším až na tu kineziologii, mohla bys být na tom ještě hůř, jsou i negativní zkušenosti. Ale najít si psychologa, klidně se svěřit psychiatrovi, je to jen člověk a poradí ti, vyslechne tě. Myslím, že až by jednou děvčata odešly z domu a měly své rodinné zázemí a zůstanete spolu jen vy dva, tak to bude v klidu. Jste ještě hodně mladí a plní elánu a vidíte na sobě chyby. Já už jsem po 42 letech víc liknavá. Dědeček mi ověnčí židle v kuchyni svými oblečky a při tom neustále říkám, ať si je dá na své místo. Tak ráda bych měla na stole vázu a kytky, ale jsou tam stále noviny a na židlích prádlo. Kašlu na to. Dědečka nepředělám, já už se přemáhat nebudu, abych to stále uklízela, nechám to tam a je klid. Až v létě bude stále na zahradě a dělat něco okolo baráku, tak si to zase načančám. Marně,  tak zase napiš, co a jak. A trochu radosti a úsměvu, už přijde brzo jaro, kup si domů nějakou kytičku, rozkvetlou v kořenáči, udělá ti radost.  

Ahoj, musím ti říct, že si připadám, jakobys popisovala můj život, u nás je to v bledě modrém to samé. Jen s tím rozdílem, že mám dva kluky. Já sama se bráním celý život, manželovi oponuji, takže se dozvím na sebe i něco zlého a oškivého, co zabolí. Takže nevím, co poradit. Já svou rodinu miluji, ničit ji nechci, ale někdy je to moooooc těžké vydržet ten vztah.

Ráda bych si s vámi povykládala, jako bych to vše poznávala na vlastní kůži, Nenávidím svého manžela, ale nikdo to netuší... GlwE2

Holky našla jsem tyto stránky náhodou, ale je to jako číst o sobě. Já žiji v akutním stresu  už rok. Rady Indiánky byly také první, které mne napadly a snažila jsem se na nich pracovat. Protože výsledek se nedostavil a despota zůstává zakopán ve svých zásadách, začala jsem se upadat do depresí.   Na změně musí pracovat oba, jinak se nic nezmění. Manžel je přesvědčen o své neomylnosti  a já docházím k psychologovi a psychiatrovi.   Snažší by byl rozchod, ale máme rodinou firmu.... Nedovedu si představit budoucnost. Majko jak to pokračuje u Tebe_

Milá Marně, myslím že Váš vztah znám ze dvou stran. Moje mamka a taťka pracujou taky spolu a doma práce pokračuje. Tak nějak se stalo že táta je šéf jak v práci tak i doma. Nikdy jsem to jinak nezažila. Ohýbáme před ním hrb všichni. Je to cholerika a jakákoliv reakce či odpor jeho jednání jen zhoršuje, zasání se mamky("No jo ty abys nebyla při ní, já jsem jen klretén co nosí peníze! ") My jsme zase vychovaný že otec je autorita a tak se k němu musíme chovat i když se chová nesmyslně. Jediné co si myslím že by mu pomohlo je podle mě psycholog, byl jedináček a jen s maminkou a myslim že i s otcem měl problém. Samozřejmě vím, že ani moje mamka není bez chyby, ale myslim že nikdo si nezaslouží aby se na něj řvalo, ponižovalo a celkově aby žil v dusnu a ve strachu co"zase" proveld. A myslim že ten papírek ani otevřené dveře-nejsou důvod k dusnu. Kort pokud dcera měla významný den. Neříkám že ty jsi ta chudinka a  on grázl, vždy jsou na to dva.

No a můj druhý pohled... podobného chlapa jsem si vzala i já. Je o 5 let starší a pracuje, zatím co já jsem jen "na mateřské" a má tudíž pocit že má pravo mě asi seřvat když dělám něco špatně, neodpovím tak jak si představuje. pokud se ohradím nebo se pustím taktéž do hádky a křiku tak jsem brzy v koncích, umlátí mě nesmyslnýma argumentama, slovníma překličkama a já si připadám jak debil. Také nevím jak to budu řešit. Máme dvě malé děti, dům, hypotéku, plány, ... ale nevím jestli je to ten život který chci já a pro své děti. Co jim to dám za příklad?

Zase na druhou stranu já i mý sourozenci jsme slušně vychovaný já mám teda malé sebevědomí a bratr problém v chování k ženám. Kolikrátjsme mamce řekli že by by byl lepší rozvod. Dnes jí chápu.

Nevím co poradit. Možná jsme zhýčkané a možná ne...

Ahoj holky, prožívám úplně to stejné. Zamilovala jsem se do muže, který bydlel ode mě 90 km a chtěl partnerku, která s ním bude žít, která nebude chodit do práce, aby měla čas na něj a na sebe. Odešla jsem kvůli něho z práce a teď mě živí. Život se mi stal peklem - každou chvíli mi vyčítá detaily jako neumyté nádobí, kdy budu žehlit apod. Každý den mám rozmočené ruce z úklidu - jeho dům je opravdu velký, máme dvě kuchyně, několik ložnic s příslušenstvím, je tu opravdu co uklízet. Musím uklízet stále, protože do kterékoliv místnosti přijde musí být pořádek dle něho. Neustále mi něco vyčítá - co není uklizeno dle jeho gusta. Zajímají ho úplné maličkosti - např. se dívá do koše, co jsem vyhodila a potom má přednášku o tom, že by se to nemělo vyhazovat, nebo mi vyčítá jak škrábu brambory - prý nechávám hodně odpadu…apod. Připadám si jako jeho služka. Sex musí mít 2x denně, pokud není, tak slyším sprchu výčitek. Už mě to s ním vůbec nebaví, neustále si to vynucuje. Nevím co dělat. Chci od něj odejít a nevím kam  a za co žít. Nemám odvahu udělat tek krok a žít bez něj, protože nemám žádné své peníze. Žijeme na polosamotě. Přemluvil mě, abych prodala auto a peníze za něj si vzal s tím, že to bude kapesné na dovolenou. Byla jsem tak blbá, že jsem mu je nechala. On sám má tři auta, ale nechce mi je půjčovat. Mám dceru 19 let, která studuje na vysoké, potřebuji také pro ni peníze na studium. Zatím jí posílá peníze přítel. Jsem zoufalá, za chvíli má přijet domů a já mám žaludek až v krku.