Téma: Rodina - pomoc v nouzi a kořeny života

Ano, Tvá témata ukazovala na něco, co si člověk až tak běžně neuvědomuje, ale nad čím jsi nás, kdo Tě už trochu známe, přiměl zapřemýšlet. V rodině teď řešíme věc, která dokázala ukázat prstem, jak na tom vzájemně vlastně jsme. Jsem ráda, že můj úsudek se ukázal jako správný a že do budoucna můžeme vzájemně počítat s oporou. Nemá to tak každý a já si toho vážím. Teď tu napíšu něco, co vypadá, že jako by s tématem nesouvisí. Kdysi jsem tady dávala téma, jestli je lepší manželství, nebo život na tzv. psí knížku. A ve věci, o které teď píšu, se ukázalo, že jediný, kdo v naší věci zůstal "stát opodál", je právě partner (ne manžel) jedné z mých sester. Je to náhoda? Proto říkám, že v této době RODINA znamená mnoho. A mít pár dobrých přátel, je k nezaplacení.

Medvěde, líbí se mi to téma, protože vede k zamyšlení. Jak člověk zraje, tak přehodnocuje po celý život. Poznává, co je důležité a co méně. Když je člověk mladý, myslí si, že změní svět, postupem ten svět změní člověka, jeho uvažování a jednání. U nás se tomu lidé budou znovu učit, ale jinde ve světě tyto kořeny trvají a jsou tak vedeny děti od malička a rodina si pomáhá. Mohu říci, že mám nejbližší rodinu, kde se máme rádi a pomáháme si. Je to manžel, děti a jejich protějšky. Děti k tomu také pomalu došly, jak přibývalo starostí a zodpovědnosti, přibylo i rozumu a uvědomění si, co rodina znamená. Dnes, když je člověk odkázaný v hodně věcech sám na sebe je podpora rodiny hodně důležitá a rodina dává i smysl života. Přála bych každému ten pocit sounáležitosti.

Je zajímavé, jak člověk v období, kdy není zrovna v pohodě a začínají vylézat na povrh věci se kterými v době pohody, kdy se daří ani nezaobírá a najednou zjišťujeme, že jenom naši nejbližší jsou ti, kterým se můžeme svěřit, vypovídat se, poradit se, a proto by udržování vztahů v rodině, mělo být prioritní a na prvním místě ve výchově dětí, ve vztazích sourozenců, rodičů samozřejmě obou partnerů. A kdo má tohle zázemí, podporu svých nejbližších-je bohatší, než kdejaký milionář.

U nás v rodině se tomu říká SOS a jméno toho, kdo je v nějakém období, kdy si neví rady, či ztratí práci a to jede jako na drátkách. Sejdeme se a řešíme a přemýšlíme a pomáháme jak slovem, tak i financemi a nestalo se, že bychom si lhali navzájem, prostě když průšvih tak řešit a okamžitě. Víkend nevíkend- první sobota a nestalo se, že by někdo odřekl.

Takže Medvěde, krásné téma, a v této hektické době naprosto nutné. Člověk nikdy neví, co ho potká a dobré období nikdy netrvá věčně, vždy je na životní cestě každého z nás nějaký kamínek, ne-li šutr, který je potřeba rychle odstranit a jen dobré zázemí rodiny tohle může vyřešit.

Když jsem potřeboval, nepomohli mi i když mohli (vyjma maminky, ale ta má omezené možnosti) - pomohli mi "cizí" lidi. Když jsem se zvedl (pracovně), tak najednou mi chtěli pomoct a poradit. To jsem už bral jako drzost. A hodně mě mrzí, že to jsou nejbližší. Proto jsem už roky před nima trošku tajemný.  Ale to nám nestojí v cestě navštěvování apod. Jen když dojde na téma pomoc apod. , tak to radši obracím list.

Ale máme se rádi! Jen vím, že se musím postarat sám o sebe.

Mitso, mluvíš mi z duše. Ach, jak tohle já znám....

Pro mne je to dost těžko uchopitelné téma, rodina a kořeny vidím v prarodičích. Vzhledem k věku bych si nedovolila je jakkoliv zatěžovat. I pojem rodina je dost široký, když uvážím počet tet, strýců, bratranců a sestřenic. To samé a možná víc má i můj muž, což je také rodina.....   Jinak nejbližší rodina funguje skvěle, nevadí mi pomoct. Mám radost z každého nového děťátka v rodině, raději chodím na křtiny jak na pohřby, ale i ty prožíváme hromadně i s širším okruhem přízně. Já nějak nepochopila na co se vlastně ptáš...... Taky asi záleží o co jde, že. Jestli je to problém, nebo problémek.

V pohodě, téma bylo myšleno obecně... Abychom se zamysleli a možná pochopili...

Medvěde, v pohodě to je, ale nevěřím, že Tvoje téma bylo položeno obecně. Pokud ano, jsem zklamananá. V tom případě jen hledáš jak zaujmout. A to bych zrovna do Tebe neřekla. Pakliže tomu tak je, přehodnotím svůj názor na Tebe...

Na to máš samozřejmě právo, abys kdykoliv v životě přehodnotila názor na kohokoliv...

Dag, Ty jsi vůbec nic nepochopila...

Dany, asi ne. To se mi stává dost často. Budu mít asi nějaký problém. Co však se mnou? Taky se mi chce účastnit se debaty a říci co mám na srdci svobodně. Třeba chápu některé situace a otázky jinak, než většina. Třeba přemýšlím víc, než je nutné, protože pak docházím k jinému mínění, nevím. Ale už to tak se mnou je, bylo a bude...

Každý jsme nějaký. Neexistuje žádná šablona na to, jak má jednotlivé individium vnímat druhé...

Ale Dag, já respektuji právo na názor a diskusi každého včetně osobnosti každého, pokud je to v přijatelných mezích. Můj upřímný svobodný názor je, že se prostě občas, někdy častěji unáhlíš. Já si prostě myslím, že Medvěd svá témata myslí upřímně, je jedno jestli osobně nebo obecně a vůbec nehledá způsob, jak zaujmout - nemá to zapotřebí. Naopak je považuji za moudrá a užitečná k zamyšlení.  

Dany, to, co nazýváš unáhleností, je spontánnost. To ovšem připouštím. Ano, jsem taková. Mám chvíle, kdy se kontroluji více, ale pak to není upřimné, je v tom vypočítavost a chci se zalíbit. A to mne zase tak moc nebaví, i když bych to klidně dokázala. Vím velice dobře, že jsem už mezi Vámi zařazená do tak zvaných "prudičů", ale to je přece ta svoboda myšlení. V mých příspěvcích nejsou vulgarity, vyjadřuji se skutečně podle vnitřního cítění. I já mám ráda medvědovy otázky, proto mne trochu naštvalo, že nakonec napsal, že jeho otázka vlastně nic neznamenala, že je všechno v poho, že to bylo jen tak, "plácnutí klackem do vody". Ale to už bych se zase dostala hlouběji, a asi to nemá smysl. Takže klidně v poho, nic se neděje a jedeme dál.... Teď jsem se kontrolovala.

Nerada se do toho míchám, ale souhlasím s Dany a dokonce si myslím, že když použila slovo - unáhlenost, bylo to proto, aby její příspěvek vyzněl smířlivě. Jinak by se to totiž dalo nazvat i neomaleností. Sebekontrola je jistě na místě, Dag.... určitě v tom nikdo neuvidí, jak Ty píšeš - vypočítavost.

Máš svůj názor, a pocity. To neovlivníš. Nebudu Tebe a ani nikoho jiného přesvědčovat o svých vlastních pocitech a hlavně je nebudu nikomu vnucovat jako společenský "must". Úplně v klidu uznávám Váš postoj a přístup k životu, nebo otázkám, které pokládají stovky různých lidí. Nic se nesnažím vyvracet, jenom napíši ten svůj názor. Je to moje myšlení, moje vnímání. Třeba je podle Vás divné, nebo nepochopitelné, ale to přece nic neznamená. Mám prostě někdy jiný názor. Nikomu tím přece neubližuji, leda tak sama sobě a své "popularitě" mezi Vámi. A co Ty víš, třeba má někdo ten samý pocit jako já, ale nevyjádří se, neboť je moudřejší mne. Mlčí a myslí si své....

Také mnohdy mlčím. Věř mi to. Jinak pro mne je vše v pohodě, chápu solidárnost a myslím si, že je to docela fajn, že se vzájemně umíte postavit za toho druhého.

Co se mne týče, zůstanu jaká jsem a snad mi dovolíte, abych třeba někdy něco viděla, či cítila nějak jinak.

Jinak k tomu slůvku "neomalenost", jak jsi se vyjádřila, že by mohlo býti spíše na místě slova "unáhlenost", tak k tomu nemám co bych dodala.

Souhlasím.   Často I mě napadlo něco v souvislosti s větou  - A co Ty víš, třeba má někdo ten samý pocit jako já, ale nevyjádří se, neboť je moudřejší mne. Mlčí a myslí si své.... - jen nevím, jestli to nazvat moudrostí.   Ale to už by bylo na jiné téma (které bych určitě taky nenazvala solidaritou).

Barčo, však já to také nespojovala. Je to jiný odstavec.

Víš, Dag, řeknu Ti to asi takhle. Skutečně jsem to myslela tak, jak píše Barča, aby můj příspěvek vyzněl smířlivě. A to proto, že já našla tyhle stránky v době, kdy mi bylo opravdu těžko. Ovdověla jsem. Za pár dní to bude rok a upřímně se přiznávám, že mi není lehko ani teď, nebo opět. Tehdy mi všichni zde bez rozdílu moc pomohli. Za což jsem každému vděčná. Také se mi stalo, že jsem někdy reagovala více emotivně a stala se i nějaká nedorozumění, neshody atd.  Některé se podařilo vyříkat, některé ne. Ale čím jsem tu déle, čtu pozorně témata a příspěvky stálých i nových uživatelů a snažím se si z nich něco vzít + poznávám více osobnosti zmíněných. Nepřispívám často, ale učíme se celý život, já mám lidi ráda a neškatulkuju na prudiče či neprudiče. Snažím se být objektivní, když se mi líbí příspěvek i od Julie nebo Indiánky, taky je označím souhlasným smajlíkem... Chtěla jsem tím vším říci, že si nemyslím, že by zde bylo nějaké uzavřené společenství držících při sobě, ale že je tu i přesto všechno co bylo nebo nebylo fajn, ale je to i o tom se trochu lépe poznat a pochopit se. Někomu to trvá déle, někomu krátce, ale já si myslím, že už mám jasno. Chtěla bych tu být se všemi ostatními bez rozdílu dál a v dobrém, tedy za sebe bych si to přála. A jak jsem Ti psala už v jiném tématu, že když nemám náladu tak neodpovídám, tak za tím si stojím. Proč by to měli odnášet ostatní. Proto jsem na Tebe vícekrát v tomto směru reagovala. Medvědovi se tímto omlouvám, že se v jeho tématu tahle diskuse rozvinula. Už v této diskusi prosím Dag nepokračujme, co jsme chtěly, jsme si řekly. Dál je to na každém z nás.  

Méďo, podle mě dost záleží na tom, zda bereš rodinu jako slovo z výkladového slovníku nebo rodinu, která opravdu rodinou je. Pochopila jsem, že ty jsi pomoc našel a máš to štěstí na druhý případ "rodiny". Pro mě rodina tento význam ztratila po rozvodu našich... a trvalo mi dlouhých bolestivých 10 let, než jsem si několikrát doslova rozbila ústa, když jsem marně a naivně čekala na pomocnou ruku od "rodiny"... která ale nikdy nepřišla. Pomalu mi dochází, že jsem na tomto světě sama a moje rodina je jenom skupina osob s podobnou genetickou informací. Zas se mi deoru slzy do očí, ale znovu a znovu mě o tom přesvědčují.

    Nejsou to jen trvalé a deprimující konflikty s mámou, které se dostávají do brutálních dimenzí (posledně mě nazvala dementem a hrozila mi soudem apod. ), ale celkový přístup příbuzných, vzdálenost, která nás od sebe všechny dělí. Nevím, čím jsem se jim odcizila, ale už není v mé moci to napravit. A přestávám mít chuť. Trhá mi to srdce, ale zjistila jsem, že při odloučení se, to bude bolet jen jednou a pomalu se to zahojí. Ne úplně, ale zahojí. Zatímco při každé mé snaze s rodinou vyjít se znovu a znovu spálím a jizev by tak bylo daleko víc.

   Vím, že si to jednou budu vyčítat. Vzpomínky na rodinu jako rodinu mám a jsou krásné. Jenže život jde dál a ty časy už jsou pryč. Chybí mi to. Chybí mi vědomí, že tu pro mě někdo je, že na mě někomu záleží, že mám rodinu, která za mě bude bojovat a i dýchat, když by to bylo třeba. Vím, že je zlá doba a že nikdo nemá nic jisté. O to víc si ale myslím, že by měly vyniknout a zesílit mezilidské vztahy.

     Asi je semnou něco špatně. Rodina se mě v podstatě zřekla a přátelé nemám. Kamarády jo, ale přítele, kterému bych řekla všechno a o kterém vím, že by pro mě udělal první poslední-stejně jako já pro něj-mám jen jednoho a taky dost daleko.

   Jojo, až když je nejhůř si člověk uvědomí, co má a co ne. Hlavně co má jakou hodnotu a že ty největší "samozřejmosti" nejsou vůbec samozřejmé

Lucy, dovedu tě pochopit. Nemohu se k tomu všemu, co tady píšeš vyjadřovat, ale snad Ti pomůže to, když Ti řeknu, že by ses asi hodně divila, že to, co prožíváš Ty, je docela běžný jev. Je to strašně smutné a a já tomu také nevěřila a myslela si, že je to něco ojedinělého a neslýchaného. Pravda je jjiná. Ojedinělé jsou vztahy bezproblémové a plné lásky. Přeji Ti hodně síly do dalšího života. Jsi tak mladá... A hlavně si nikdy nic nevyčítej. Pokud však máš pocit, že by sis někdy mohla něco vyčítat, snaž se to řešit v době, kdy to ještě jde. Udělej pro to co je v Tvých silách. Pak si stačí už jen vybavovat všechno to, co jsi podnikla pro to, aby se něco změnilo k lepšímu. I když by bylo Tvé úsilí zbytečné, jednou Ti to pomůže. Vím o čem mluvím, sama něčím podobným procházím. je to jen s tím rozdílem, že Ty máš ještě možnost něco změnit, já už jsem na té druhé straně.  

Posledně na cestě z Brna jsem ve vlaku seděla s holčinou a její mamkou. Slečně bylo tak 15 a zrovna procházela tou fází puberty, kdy se člověk všemu směje a je vstřícný a milý... Celou cestu si povídaly a smály se spolu. Moc jsem jim to přála a vzpomněla si na několik chvil, které jsme podobně prožily i s mojí mámou. Ale teď už je všechno pryč.

   Dagmon, já bych to moc chtěla změnit, ale nevím jak. A bohužel mám spoustu starostí, včetně, řekla bych i existenčních (po stránce financí) a není čas řešit takové věci. A obzvlášť, když je snaha jednostranná. Už na mě útočí i děda a babička z máminy strany. To je vždycky taková podpásovka. Kdyby by něco podobného řekl kdokoliv jiný, vyrazila bych s ním dveře. Ale když je to příbuzný úplně mě omráčí, jak něco takového můžou říct... Nezbývá než zamáčknout slzu a rychle se rozloučit.

    Dag, děkuju za povzbuzení. Snad po zkouškách, až se aspoň škola na chvíli uklidní, se zase pokusím aspoň zneutralizovat vztahy. A budiž mi to ponaučením, jak rodina vypadat nemá. I když je to takový začarovaný kruh, když moje děti budou vyrůstat bez prarodičů...

Lucy, moje maminka mne opustila ve dvou letech. Nemohu tady vypisovat celý příběh, byla by to kniha, ale mohu Ti říci, že jsem celý život toužila po její lásce. Nechtěla mne a odvolávala se na vždy na nějakého manžela, který si nepřál, aby měla styk s dětmi. Byly jsme dvě. Obě z jiného manželství, dodnes nevím, jestli je má sestra živá, či mrtvá, měla rakovinu a já v té době žila ve Francii. Vrátila jsem se domů před šesti leti a hledala ji, ale nenašla. Moje maminka mi řekla, že s ní nechce mít nic společného a že se mnou o ní nechce ani mluvit. že jí prostě nezajímá. Abych maminku nerozčilovala, přistoupila jsem na ejí rozhodnutí. Víš, raději toho nechám, fakt by to bylo strašně dlouhé a i nesrozumitelné. Ale jedno Ti řeknu, prosila jsem svou maminku, aby se vzpamatovala, že stará a nemocná a že ji mám ráda, a že se bojím, že odejde, aniž bychom si porozuměly. Nepochopila to, nechtěla. Dozvídala jsem se od lidí, ak mne pomlouvá, jak divně o mně mluví. Jela jsem za ní a ptala se, proč to dělá, vysmála se mi do obličeje. Nebudu dál psát, nemá to smysl. Nejde to všechno vtěsnat do několika řádků a román tady psát nemíním. Jen jsem Ti chtěla říci, že Ti rozumím, ale měj na paměti, že jednou přijde čas, a nic už možné nebude. Moje maminka mi zemřela letošního března, jsem v hrozném psychickém stavu, snažím se tomu čelit, někdy mi to jde, jindy se propadám do hluboké beznaděje. Chtěla bych Tě toho uchránit, snaž se najít cestu, dokud je čas. I já se snažila, mně se to nepodařilo. Přeji Ti, abys to Ty dokázala.  

mám to tak jak to popsal Mitsca, bohužel, proto se ve své rodinně snažím o to, aby byla,, normální"nikdy jsem třeba nezažila smát se s rodiči, něčemu, čemukoliv, asi jen, když jsem byla malá jen, naštěstí jsem to nepodědila)