Téma: Touha vidět syna - neví že jsem jeho otec, váhám zda mu to říct

Dobrý den,

obracím se na vás s problémem, nad kterým poslední dobou stále častěji uvažuji a chtěl bych znát váš názor a případně i radu.

Před zhruba třinácti lety jsem chodil s holkou a při sexu jsme se dostatečně nechránili. Samozřejmě to bylo jen otázkou času a zhruba po třičtvrtě roce otěhotněla. Nevadilo nám to a oba jsme se na miminko těšili. Bohužel se ale stalo pár věcí, které náš vztah zkomplikovaly a bylo jasné, že nám to nevydrží. Rozhodla se, že mě neuvede jako otce do RL a jelikož jsme byli oba mladí, souhlasil jsem. Podmínkou bylo, že ji i dítě nechám na pokoji bez jakýchkoliv nároků, což jsem dodržel a doposud bezvýhradně dodržuji, i když tak dvakrát třikrát do roka si na ni a na syna vzpomenu, většinou když při nějaké debatě příjde řeč na děti a rodinu. Celkem v poklidu jsme se rozešli a ještě zhruba jeden rok po porodu jsme se velmi sporadicky vídali, syna jsem si vždycky na chviličku pochoval, s matkou jsme si popovídali o běžných věcech, ale po tom roce se přestěhovala, našla si partnera a v podstatě od té doby o nich nemám žádnou informaci ani jsem je neviděl. Nyní k tomu, co mě trápí.

V poslední době stále častěji myslím na to, jak se můj syn má, jak asi vypadá a celkově na věci ohledně něj. S tím souvisí i to, že jakmile dovrší 18 let (nyní mu bude 12), tak bych jej velmi rád vyhledal a promluvil si s ním. Chci poznat, co je za člověka, jaké má koníčky a zájmy a prostě jaký měl a má život. Nejsem si ale jist jestli je to dobrý nápad. A když už bych jej přece jen vyhledal, tak jestli mu mám říct pravdu, že jsem jeho otec a nebo raději ne. Jestli mi třeba nebude jen stačit vědomí, že se má dobře. Přece jen je to můj první a prozatím jediný syn a zdědil po naší rodině geny, které jsou (nechci se vychloubat, uvádím jen pro úplnost) na docela slušné úrovni jak mentálně tak fyzicky. Netuším, jaké by to pro něj mělo následky, jestli by to vzal v pohodě a nebo naopak, jestli by se nenaštval a nezměnilo by ho to. A nebo, pokud by mu to matka sama neřekla o čemž pochybuji, tak aby nezavrhnul matku, protože mu lhala. Samozřejmě že za šest let se může mnoho věcí změnit a třeba to uvidím úplně jinak, ale momentálně mě tohle docela ubíjí, neboť se poslední rok potýkám s nezanedbatelnými zdravotními problémy a člověk přemýšlí o všem možném. Pokud by měl zůstat mým jediným synem, strašně moc bych si přál, aby poznal mě, svého pravého otce, jakkoliv to zní sobecky. Ale odrazují mě ty možné následky, které by z toho mohly vzniknout. Znovu opakuji, že jsme se dohodli na výše uvedeném řešení oba, nevykašlal jsem se na ni a i z její strany to bylo naprosto dobrovolné rozhodnutí.

Takže abych to shrnul - myslíte, že bych měl syna kontaktovat a říct mu že jsem jeho otec? Nebo ho kontaktovat, ale představit se třeba jako kamarád někoho z okolí, vyzjistit jak je na tom, jaké má vztahy s rodinou a říct to třeba až pak? A nebo bych na to raději měl úplně zapomenout a smířit se s vědomím, že už jako miminko byl nádherný, a že z něj vyroste úspěšný mladý muž a neriskovat, že to pokazím protože nevím, jaké měl dětství, co si prožil apod. ? A nebo ho jen vyhledat, podívat se jak vypadá, ale nekontaktovat jej? Prosím, když na to budete reagovat, uveďte i důvody a nebo vysvětlení vaší odpovědi, abych si to dokázal přebrat i z vašeho pohledu.

Omlouvám se za délku, ale chtěl jsem vše popsat co nejlépe a hlavně opravdu vystihnout to, jak se věci mají. Předem mockrát děkuji za jakoukoliv i negativní odpověď a přeji všem pěkné dny a minimum životních trápení.

S pozdravem

Petr