Téma: Manžel se mnou neumí komunikovat - neumí být upřímný

Nezlob se na mě, ale jste spolu již 8 let,  věděla jsi, jaký partner je a očekáváš, že se kvůli tomu, že jste se před půl rokem vzali, něco z jeho strany, co Ti vadilo, změní? Jakože tak, teď jsme se vzali a mávnutím proutku bude všechno, co bylo 7,5 let jinak, se ze dne na den změní do ideálu? Na vzájemném vztahu se přeci pracuje od začátku bez ohledu na jeho stvrzení manželstvím, má-li být kvalitní.

Já vím, že to bylo hodně naivní, ale třeba před svatbou bylo hodně dlouhé období kdy se nic takového neřešilo, tak jsem si to tak nějak asi neuvědomila a navíc jsem už byla těhotná :-/ Ale zase je pravda, že nevím proč, jsem si to představovala, že svatba znamená, že to bude jiné, že třeba on sám si některé věci uvědomí, ale to bysme o tom právě asi museli spolu mluvit, což se nestalo. On prostě když nechce mluvit, tak nemluví, třeba řekne, že se mu to nechce řešit, nebo se k ničemu rozumnému nedobereme. Tomuhle rozumím, že je to špatně, spíš bych potřebovala pohled z venku - jestli má pravdu on nebo já. Je normální abych v takových situacích vystupovala sama za sebe, když se to týká nás obou, jen proto, že je to moje rodina???  

Tak teď už mi to dává smysl. , ale to už jsem byla těhotná=svatba…no co k tomu říct? Svatbu z povinnosti neuznávám tak nic, radši budu mlčet, moc pěkného bych neřekla.

Ale ona to nebyla svatba z povinnosti, možná to vyznělo nějak špatně, já ho pořád miluju, jen poslední dobou co nad naším vztahem přemýšlím, tak mě tohle štve a říkám si, jak to asi mám změnit a zlepšit. Já jsem už dlouho věděla, že takový je, ale jak jsem psala, delší dobu před svatbou jsme nic podobného nemuseli řešit, to jsem si jako měla říct: "No, v blízké době se máme brát, tak co kdybych si vzpomněla na všechno co mě na něm někdy štvalo a radši si ho nebrala"? ! ? Já bych tu chtěla poradit, jestli je to moc blbý, když po něm jako po svém muži chci, aby stál při mě, popřípadě jak mu to vysvětlit, to je vše.  

A neumí se Tě zastat jen ve Vaší rodině, nebo i jinak, celkově? Tu rodinu, to bych chápala. Ani já nejsem moc příznivcem se vměšovat do rodiny druhé strany.

Neee právě všude :-/ To jsme spolu už kolikrát řešili, já jsem mu dycky říkávala, že já bych se ho zastala v každé situaci, ať má pravdu nebo ne, už jen proto, že je to můj přítel/manžel abychom byli za jedno, ale on zase že přece se mě nebude zastávat když nemám pravdu nebo souhlasí s někým jiným, s kým třeba vedeme diskuzi. Tak ale ty peníze co nám mají moji rodiče vracet jsou v podstatě jen jeho, půjčil jim je když jsme nebyli manželé a já mu chci pomoct tím, že to nebude muset řešit sám, ale můžeme to s nima řešit spolu a nee já za něj a ty ostatní problémy se týkají toho, že s mými rodiči bydlíme v jednom doma a něco se nám nelíbí a tak bychom jim to chtěli říct, ale opět posílá jen mě, mě to prostě přijde srabský, když se to přímo týká nás obou, ať jsou to moji rodiče nebo ne.  

Naprosto Tě chápu, partner/ka se nás musí zastat VŽDY, i proti rodičům - jeho nebo našim, i když výjimky jistě jsou, ale tato to podle mě není.

I já to tak dělala, když třeba extchýňka něco mému manželovi vytkla - zastala jsem se ho nebo řeč převedla nějak jinam, ale neznamenalo to, že nebyly případy, kdy jsem s ní nesouhlasila, ale jemu jsem to řekla vždy AŽ DOMA. Uznal to snad vždy, ale musím říct, že to zas nebyly nějaké extrémní a veledůležité věci.

Souhlasím s Tebou i v tom, že když ty peníze půjčovali jemu, má se o to "hlásit" on, což bohužel souvisí i s tou jeho povahou (jestli to vůbec je povahou nebo spíš výchovou = příkladem rodičů? To budešale  vědět Ty), ptž prostě v životě není  jen pohodička bez trablů a  utíkat před řešením problémů nebo "ať nejsem já ten  špatný" je nesmysl a dělat to tak nelze. Problémům se nevyhneme útěkem, natož aby jsme je takto dokonce vyřešili.