Téma: Nevím zda ji miluji nebo jestli jde o silné přátelství a kamarádské pouto

Pokud se vkradaji pochybnosti, tak to asi zas tak velika laska nebude.
Ja osobne si myslim, ze na trvaly vztah jeste nejsi zraly. Ale  nevim, neznam te, muzu se mylit.
A co vlastne chcete resit? Chcete planovat spolecnou budoucnost? Holky maji v tomhle smeru dost jasno, zatimco kluci jsou nekdy postaveni pred hotovou vec.
Ja bych napred dostudovala a pak uvazovala o vaznem vztahu. Ale kazdy muzeme mit jine priority.

My jsme v podstatě úplně stejní, téměř ve všem. Začalo to tak, že budeme hrozně nezávislí a pohoda, no postupně jsme si museli přiznat že to nejde, že spolu prostě budeme regulerně chodit. Ale asi jsem se nedokázal z té nezávislosti vymanit. Teda, my jsme to prostě měli pořád tak nějak stejně, a najednou jsem já ten, který neví. Co se týče budoucnosti, je to taky zvláštní, oba rádi cestujeme a chtěli by jsme ještě vidět kus světa než se usadíme. Klidně spolu ale prostě nevim, budoucnost je tkaová nejasná, prostě do teď jsme spolu byli ve smyslu "teď je teď a nemá cenu řešit budoucnost". ale asi to jinak nejde. Nevím. Prostě mám problém s tou samotnou definicí lásky. Moc nevím co si pod tím mám představit. Jestli to co cítím a chci, je nebo není láska. Hrozně mě to trápí a nepřeju si nic jinýho než jí od srdce a upřímně říct že ji miluju. Ale nejdřív o tom musím přesvědčit sám sebe. Ale jestli je láska bezpodmíněčně něco, co člověk ví, tak co potom citím já?

Pro mě slovo miluji tě je takové zprofanované, nadužívané, zavazující, než např. slovo mám tě rád-které pro mě znamená víc. Ale jsem jiná generace a nebyla jsem vychovávaná tak abych dávala své city najevo, nepotřebovali jsme si říkat ty slovíčka, rodiče se se mnou nemazlili, nebyl na to asi čas nebo to neuměli, neobjímali jsme se a nelíbali-nějak jsme se za to styděli, ale já přesto věděla, že jsem milována. Sama si vzpomínám, jak jsem to slovo páčila od svého nynějšího manžela. Chtěla jsem to mít jak v romantickém filmu a chtěla jsem to slyšet. Nakonec to řekl ale pak udělal nějakou grimasu, čímž to celé shodil. Takže to stejně nebylo ono. V každé rodině je to jiné. Já bych se tím tak netrápila a nepřikládala tomu takovou důležitost. Možná je přítelkyně vyzrálejší, tak už to ví. A tobě by měla dopřát času až to docvakne i tobě. Určitě to dříve nebo později přijde. A než to přijde, tak si to spolu užívejte.

Pokud si ve vsem tak dobre vyhovujete a mate i spolecne cile, tak je to fantasticky. Nekdy je takove pratelstvi pro vztah dulezitejsi nez nejaka silena laska, ktera se stejne zmeni v partnerstvi. Myslim, ze v soucasne dobe nemate oba co resit. Studujete, chcete cestovat, tak nac se trapit tim, jestli je to ta velka prava laska? Nekdy se dokonce stava, ze clovek zjisti, ze nekoho miloval, az tehdy, kdyz ho ztrati. To ti samozrejme nepreju.
Treba potrebujes skutecne jeste trochu dozrat.
A sam si priznej, ze mas vlastne ve srovnani s jinymi, krasne starosti

Mohu se Vás zeptat, proč lpíte na odpovědi zda se jedná o přátelství, nebo jí milujete? Je zcela evidentní, že když dva lidé začnou žít ve společné domácnosti a fáze zamilovanosti odezní, z důvodu, že začnou řešit problémy všedního dne. Kde vzít finance na bydlení, poplatky, kde vzít finance za zajištění potřeb dětí atd. Pak zcela jistě nastává realita všedního dne. Následně se projeví to, zda váš vztah stojí na pevních základech a jste schopni a ochotni k obětem ze svého pohodlí a zda jste tolerantní a pozorní k potřebám toho druhého.

Jsem vdaná 37 let, tak mi můžete věřit že o rozdílu zamilovanosti a odpovědného partnerství již něco podstatného vím. Je krásné být zamilovaní a nevnímat svět kolem, ale zamilovanost se podle mě vždy (pokud má vztah vydržet) nutně mění v odpovědnost. Tak že vám z celého srdce přeji, že jste milován a nedumejte nad slovíčky, v životě se,, počítají,, hlavně činy!   Hodně štěstí.

Zdravím,

asi zde došlo k nedorozumění. Na tomhle lpí spíše ona a vypadá to na rozchod. Když došlo na lámání chleba, tak jsem po pravdě řekl že si nejsem jistý zda-li ji miluji, prostě co to mám v hlavě. Bohužel se to za poslední půl rok opakovalo již po třetí. Kdyby bylo na mě, tak nic neřeším, já jsem s ní šťastný a spokojený, jí to ale pořád vadí že jí to neříkám, tak jsme se v tom začli tak moc hnípat až je z toho téměř rozchod. Pro ní ta fráze asi znamená nějaké momentální vyjádření citů, pro mě to znamená, že s ní budu do konce života, zruším spoustu věcí které jsem chtěl v životě udělat (několik let na cestách, atd.) Ne že bych si nemyslel že je ta pravá, asi ji vážně i miluju, ale hrozně váhám se zahozením tolika věcí které bych mohl zažít. Tedy čím dál více si začínám myslet, že tohle je problém celého mého váhání, těžko říct. Bohužel ona se již nyní cítí tak ublížená tím "že já nevím jestli ji miluji" že to začíná čím dál víc vypadat na úplný konec…