Téma: Po rozchodu chce být se znovu mnou - jeho matka manipulátorka se do nás ale plete, mám obavy

Jo, tohle jsou lidi, co neví, co chcou… nebo si jen neuvědomí, co mají, dokud o to nepřijdou. To, že se k němu nechceš vrátit, byť je v tvém srdíčku je naprosto normální a pochopitelný - ublížil ti jednou, proč by to neudělal podruhé. V podstatě tě tím zradil, ztratil tvou důvěru.

Otázkou je, jestli si ten člověk uvědomil, co způsobil, jestli je ochoten to odčinit, aby si opět tvou důvěru získat. Pokud ano, je dobrý uvědomit si, jestli jsi mu ochotná odpustit (ne zapomenout). Až teprve potom lze začít uvažovat o návratu.  

Podobnou situaci jsem nedávno prožíval já. Partnerka mi po čtvr roce, kdy nám to úplně neklapalo, řekla, že mě vidí jen jako kamaráda. Tak jsem se s ní takřka hned rozešel. Potom mě přemluvila o další šanci… a snažit se a budovat mezi námi něco vydržela sotva pár týdnů, pak se to vrátilo do starých kolejí… pokud chceš, celej příběh jsem rozebíral tady:  

https://www.mojestarosti.cz/poradna/vztahy-manzelstvi-rodina/rozchod/snaha-o-zlepseni-vztahu-z-me-strany-vedla-k-me-litosti-a-rozchodu-od-ni.html

Jo, je to dost podobné, ale otázkou zůstává, jak z toho ven. Mám v krku knedlík a nejraděj bych do toho kopla. Vracet se k němu nechci.

Jediný co ti můžu poradit, je čas. Chce to hodně času. A aby ti ten čas rychleji utíkal a tys na něj pořád nemyslela, je dobrý věnovat se sobě, svým koníčkům, podnikat něco s kamarády atd. Já jsem nějaký čtyři měsíce po rozchodu, ale pořád mi to není jedno. Když si na ex vzpomenu, jsem na ní neskutečně naštvanej, když se mi vybaví nějaká hezká vzpomínka (a že jich za těch let taky nebylo málo), dere se na mě nostalgie. Ale ty stavy už nejsou nijak častý a vidím den ode dne, že se to zlepšuje. Od věci taky není, když se se svým trápením a pocity někomu svěříš. Možná ti právě oni dokážou otevřít oči a uvědomit si naprosto nový skutečnosti, co ti vůbec nepřišly na mysl .

I kdyby ses k němu vrátila, tak už by ten vztah nebyl takový, jako dřív, protože bys mu už nevěřila. Každou chvilku bys čekala, kdy ti to udělá znovu. Důvěra je základní kámen každého vztahu a jak se poruší, tak už je to na nic. Přeji hodně sil.  

Jo pravda a právě proto to nechci. Jen se cítím a je mi hrozně.

Já jsem člověk, co je ochotnej dát i tu druhou šanci… proto bych to výsostně nezatracoval. Ale jak jsem psal je to o tom, jestli si dokážeš představit, že mu odpustíš a on si dokáže u tebe opět vybudovat důvěru.  

Problém je ten, že já jsem ex "odpustil" - neměl jsem potřebu vmetat jí do ksichtu, že mi řekla, že mě vidí jako kamaráda. Ale při jakýmkoliv neopodstatněným "prudérním" chování z její strany mi hned blikla takhle myšlenka. Ze začátku to na mě působilo jako stimul "snažení", ale pak jsem vyhořel a naprosto rezignoval. Ona se (prej) začala snažit cca tři dny před rozchodem, ale to už bylo jako když po kolejích jede odbržděnej vlak… nijak ho už nezastavíš (a já už tu snahu ani nevnímal).

Jinak právě čtu knihu s názvem Partneři a rozchody od  Jeronýma Klimeše… hezky tam z psychologickýcho (a přesto srozumitelnýho) hlediska objasňuje chování partnerů před rozchodem, po rozchodu… myšlenky, co se derou do hlavy a radí, jak se s nima vypořádat.  

U mě to je teď tak, že když jsem někde, kde nejsem sám, jsem už pár týdnů naprosto v pohodě. Ale většinu času trávím zavřenej na pokoji (píšu diplomku) a to mě dostává do hrozných psychických stavů, kdy se cítím hrozně "sám". A v těhle stavech se mi začíná vracet vztah s ex a mám tendence s ní vézt "monology". Jakmile si na ní vzpomenu, začínám si v duchu rekapitulovat všechno špatný, co mi provedla. I na tohle tam najdeš rady, jak na tom pracovat a jak s tím zatočit.  

To je ten, který Tě nechal kvůli Tvému lehkému postižení, jak jsi psala minule?

Ano Dany

A proč sis vlastně s jeho matkou psala?

Protože jsem si myslela že nám to vydrží a chtěla jsem vycházet za dobře i s ní.