Téma: Přestávám si vážit partnera - čekala jsem od něj víc

Dobrý den,

moc prosím o názor na moje partnerství.

Je mi 30 let a již 2 roky chodím s přítelem, který je o rok starší. Zezačátku mi imponoval jeho klid a optimismus. Poslední dobou mám čím dál více pocit, že se k sobě nehodíme.

Jsem hodně veselý aktivní člověk, mám plno přátel, zájmů a snů. které si toužím postupně splnit. Můj přítel je "spokojený" tak jak je, nemá žádné ambice (byť má VŠ vzdělání od ukončení studia dělá nekvalifikovanou práci), upřímně řečeno nemá prakticky žádné přátele a ani žádné hlubší zájmy.

Ke sportu ho vedu já (např. na sjezdovkách jsem s ním ještě nebyla, protože to neumí a nemá peníze na výbavu), lásku k hudbě a divadlu se mnou nesdílí, tak mu to necpu, na rozdíl ode mě prakticky nečte a nemá potřebu ani sledovat, co se děje kolem ve světe - sport, politika, kultura… např. dodnes neví jak se vlastně hraje fotbal.

Všechny dovolené vymýšlím a zařizuju já, každou aktivitu i program během víkendu také. Každou chvíli ho upozorňuju, aby použil deodorant, ostříhal si nehty nebo vyčistil zuby, z domova tyto návyky nemá. Chybí mi v něm partnerr do diskuze, všechno odkýve a nemá potřebu říkat svůj názor, často mám přesvědčení, že příliš líný si nějaký vůbec vytvořit nebo dokonce přemýšlet o tom, co říkám nebo to jen vůbec poslouchat. je manuálně šikovný, doma všechno spraví a jeho zájmem jsou auta.

V intimním životě nám to také začíná skřípat, upřímně řečeno se s ním nudím, každé milování probíhá stejně a vyvrcholí pouze partner.

Právě zařizujeme společné bydlení, ale není to chyba? Mám ho moc ráda, přála bych si mít hezký a spokojený vztah, ale je vůbec šance toho s ním docílit? Nemám energii na všechno dohlížet a všechno iniciovat, od toho, aby se umyl, nenosil hadry, aby poděkoval, pozdravil, zkusit si najít lepší práci Až po to, kam pojedeme na dovolenou, co tam který den budeme dělat a jaké křeslo koupíme do obýváku. začíná mě to opravdu vyčerpávat a štvát, a jeho samozřejmě taky, ale sám všechno nechává do poslední chvíle a pak plno věcí nevychází.

Možná  je problém, že já pocházím z velkého města a moji rodiče jsou oba vzdělaní a zcestovalí lidé. On je z malé vesničky a jeho rodina nemá žádnou kulturu, vždycky se tam stydím, za to, co tam vidím.

Nerada bych, aby to vyznělo příliš negativně, máme spolu plno hezkých chvilek, kdy m i pomůže, udělá něčím radost, zasmějeme se spolu. Jenom kdykoliv s ním o tom mluvím, mám pocit, že mi nerozumí. Mám strach, že si ho přestávám vážit, skoro se mi zdá, že nemám pro co. Prosím, pora´dte mi, zda pro nás dva ještě existuje šance nebo jestli je společná cesta jen vzájemné trápení… Moc děkuji