Téma: Přítel málo projevuje city a obejme či přinese kytku jen na požádání - jak to máte vy, ostatní pánové?

Ahoj Kalimero, psaly jsme si jinde. No, já jsem teď už citově chladnější, vyhovoval by mi spíše rovnocenný přátelský vztah, bez zamilovaných slovíček a všech těch cukrbliků okolo, romantika a vzdychání me fakt nebere. Jako mladá jsem také chodila s hlavou v oblacích, ale teď už nee. Teď dám spíše na činy než slova.

Že!

Já jsem tak neuvěřitelně neromantická, až jsem na ty sem tam  tokající téměř hrubá.

Je dobré, co dobré. je nutné, aby si muž uměl poradit, hlavně ale musí mít smysl pro humor a musí mě znát. Vědět, že růže a kytky ani náhodou, ale slova: Tady máš kafe a metrodezert a už dneska nic nedělej a o víkendu jedeme na Lužici bruslit, přehodil jsem ti kolečka. to mi zní přímo jak láska sama 

Případně- uvařil jsem špagty carbonra, dáš si?

No to je úplný ách.

Super, už jsem myslela, že nejsem normální!!!!!

Jen naváži na to, co jsem psal zde.

Každý jsme jiní a nelze lidi měnit. Jen objevovat lidi již „hotové“.

U mě je to s romantikou asi opačně než u Astrid.  Romantika u mě věkem nepolevuje. Dokonce jsem se ji naučil a pořád se učím lépe projevovat.

Podle mě je potřeba aby muž občas projevil ženě  náklonnost, nemusí to být každý den, nemusí to být bůh ví jaké dary, ale aby ta žena věděla, že ten muž ji má rád

Holt už kdyby jen proto (a to musejí muži pochopit), že my milujeme ušima stejně, jako chlapi očima. Hawk.

Leňa - hezky napsáno. A celkově k tématu - znám 25-ti leté líné starce a  aktivní mladíky důchodového věku. Stejné je to s projevy citů u žen, znám ženy, které žádný muž, se kterým chodily, nikdy nepohladil a pro pohlazení od muže, slovy básníka: "šly by světa kraj". Jsou ale ženy, které na pohlazení zareagují slovy -  ty nemáš co na práci, že otravuješ?

Opravdu záleží pouze na souladu partnerů, jaké kdo má povahové rysy a co k sobě navzájem cítí.

Ahoj, nebudu zakládat nové téma odvozuje se od Tvého. Jsem také citově založená a stýská se mi po důvěrnostech, intimních pozornostech které odeznělypříliš rychle na to jak moc jsme se milovali. Naučená slovíčka a obejmutí ze zvyku to zůstalo ale činy jsou jinde. Nejsme spolu příliš dlouho jen necelé 4roky a je nám oběma dávno přes 40let  já ho ovšem stále miluji (možná jen miluji toho kterého jsem poznala) a do nedávna jsem ještě vymýšlela drobné pozornosti a on se mi ani nesnaží koupit dárek k narozeninám sám natož něco vymyslet nějaké to oživení vztahu, bývá často středem pozornosti ale věnovat ji neumí Ačkoli jsem také starší mám za to že muži v určitém věku zpohodlní nebo jim stačí to jisté, když už si to vydobijí tak proč by se snažili. Nejsem schopná se s tím smířit, myslím že ještě nejsme tak staří, mnohdy starší páry prožívají větší intenzitu lásky a k těm jsme spolu také vzhlíželi. Asi je po všem všechno byl jen sen a teď můžem jen stárnout. Žádná moje snaha nepomohla a rozhovory to jen zhoršily a já už nemám chuť si o něco říkat je to pro mě příliš umělé nechci přetvářku, říkám si co není v něm nemůže ani dávat. Ale babo raď co teď já? Je to konec života naplno? Vážně už to mám přečkat jen do důchodu a padla?  

Tak to tne můj se nevzmůže čas od času třeba ani na rozvoz květin který by mně opravdu udělal velkou radost. To mě na tom pravda docela štve. Že se vlastně vůbec neumí chovat ke mně jako k partnerce. Má v hlavě jenom tu práci a občas nějaké kamarády se kterými chce chodit na pivo ale se mnou nikam, ani do kina nejde.