Téma: Přítelkyně je extrémně tichá - už z toho šílím

Hezký večer,

chtěl bych se vypsat protože nevím komu můj problém říct (většina přátel by mi prostě povídala, že jsem skvělý atd, i když nejsem). S přítelkyní jsme spolu rok a půl (od 06/2012) a nerozumíme si. Minimálně je to asi horší z mojí strany. Problém je docela zásadní - komunikace. Miluju jí, ale poslední dobou cítím, že už tak nějak méně, částečně i její vinou…

Uvedu příklad - někam jdeme. Vidím smějící se páry, jiní si povídají, ale my skoro vždycky jenom mlčíme. Prostě jdeme spolu za ruce a mlčíme. Šíleným způsobem mě to ubíjí, nesnáším tiché výlety, kdy spolu skoro nemluvíme, dusím se. Ona tvrdí že je prostě ráda se mnou, že jí ticho nevadí. Když zkusím nadhodit řeč, většinou se udrží jen pár vět a je znovu ticho. Neumím si užívat někam s ní jít, a většinu času jen mlčet.

Jindy - jsme spolu u nás doma (je nám 18), a jenom ležíme v posteli, celou dobu. Někdy se mlčí, jindy koukáme na nějaký film. Ona pak nadhodí, že jí je hrozně špatně a že má hlad. Když se jí zeptám proč mi to neřekla, jestli bych něco nedonesl, tak jen tak sedí, kouká na mě a mlčí. Teď už se obvykle pěkně naštvu. Když mám náladu na legrácky a tlachání, tak je obvykle všechno v pohodě - až na to, že to jsem já, kdo vtipkaří, ona se jenom skvěle baví, usmívá se, objímá mě, ale sama troškou do mlýna nějakým rozvedením vtipu nepřispěje. Vtipkovat jsem už skoro přestal…

Jindy - je normální že jsem naštvaný a pak s ní nemluvím, když jí v nějaké legraci ujede "seš debil"? Já vím že to tak nemyslela a omlouvá se mi za to, ale mně to prostě přijde z principu jako naprosto ubohá věc, já bych jí nikdy nic takového neřekl, a taky se to nikdy nestalo…

Někdy je naštvaná, a já z ní prostě nevypáčím o co jde - odmítá se mi svěřit (už od začátku). Prostě mlčí, a já se to dozvím zpravidla až večer zprávou…

Můj problém je ale je ten, že s ní už ani já sám moc nemluvím, jsem asi i sobec. Nevím proč, ale nedokážu se přemoct k tomu za ní jít, i když jí mám rád. Ve škole spolu prohodíme jen pár slov. S ostatníma se bavím a komunikuju bez problému, ale k ní prostě nejdu, nevím proč, nejde to, NEJDE Když se k ní podívám, všimnu si jak mě furt jen pozoruje. A já prostě v tu chvíli vím, že si k ní sednu, ona mi po xté za den řekne "ahoj" a bude se mlčet. Neustále se o tom vlastně hádáme…

Můžu za to já. Částečně mojí, ale i její vinou… Kytky jí nenosím - naposledy před půl rokem na její svátek jsem jí koupil dárek a kytičku, a její reakce byla že jsem divnej, proč jí to kupuju a že mi to zaplatí. A po tolika tolika tolika podobných reakcích jsem si už prostě vybudoval odstup, a ten mi nejde změnit. O to víc mě bolí, že dneska jsme se zase kvůli tomu proč s ní nemluvím chytli na metru… Ona se rozplakala a jela pryč. A teď si prostě připadám jako nejhorší kluk na světě. A ještě ke všemu sobec, že se starám o sebe, zatímco správný přítel by se měl starat o blaho přítelkyně. Ale copak můžu, když naše cesta dopravou k nám v drtivé většině případů probíhá ve stylu ticho, ticho, ticho? Já už nevím co dál…

Vím že to asi bude všem připadat jako nesmyslná hora ničeho, ale děkuju moc všem, co si to přečetli…