Téma: Přítelkyně se mnou nechce bydlet jako rodina - prý kvůli zdravému vzduchu na vesnici a bezpečí pro naši dceru

Ty máš 6 let virtuální vztah s "partnerkou" od jejích 17 let a krátce na to jste spolu čekali dítě, dcerku, kterou ale vidíš osobně jen sporadicky (občas či zřídka), nebo opět jen virtuálně přes Skype a poslední 3 roky osobně už vůbec ne, protože už tam nesmíš jezdit (nevíš proč), a divíš se tomu, že s Tebou nechce společně žít??? Tak to se hodně rychle a už konečně prober, protože Ti evidentně vůbec nedošlo, že ona má už dávno někoho jiného,  a to že pro malou je to tam na vesnici lepsi kvuli vzduchu a bezpeci, jak tvrdí ona, je jen a jen pouhá výmluva a Tebe má jen na posílání peněz + na peníze vůbec, které utrácíš navíc, kdy se jim to snažíš "vynahradit", když jsi náhodou s nima. Teda, nevím kolik je Tobě let, ale tohle není tichá holka ani omylem, a upřímně? Takhle naivní příběh jsem myslím ještě nikdy nečetla 

Takže, prosím Tě, na tu v uvozovkách partnerku se vykašli a neztrácej s ní ani ten virtuální čas, najdi si nějakou reálnou, protože tahle Tě má dávno na háku, jak se říká. Proč myslíš, že tam ty poslední 3 roky nesmíš? No aby jsi neviděl to, co ona nechce = jejího reálného přítele. Posílej jí pravidelně měsíčně výživné na dcerku, na kterém se dohodnete, ale na účet a s poznámkou, že se jedná o výživné na dceru, ať to máš čím doložit, kdyby bylo třeba, a co se týká vídání se i s Tvojí dcerkou (doufám, že jsi v jejím rodném listě uveden jako otec? ) - máš nárok minimálně jí vidět klasicky 1x za 14 dní na víkend + delší dobu o prázdninách, nebo na péči střídavou, ale to nevím, vzhledem k té vzdálenosti, jak byste realizovali s tím, že na pravidelném stýkání se s dcerou se s její matkou snaž dohodnout. Pokud to z její strany nepůjde, budeš si muset podat návrh k soudu, pokud jí tedy chceš vídat, protože mi není jasné, na co celou dobu čekáš = pokud Tě dcerka viděla jen občas a poslední 3 roky vůbec, či jen virtuálně přes Skype, tak na Tebe vůbec není zvyklá a ty její návštěvy u Tebe nemusí být vůbec jednoduché, jak pro dcerku, tak pro Tebe…

děkuji za naprosto výstižný názor, myslím že toho je přesně to co bych měl udělat. Samozřejmě problém je vždycky mnohem větší, ale všechno vypisovat by bylo na hodně listů. Já jsem to ale bral tak, že malou aspon nějak vidím a časem jsme si i zvykl. ale čas běží a i mě to přestalo bavit

Děkuji. Vycházela jsem z toho, co jsi zatím napsal. Ovšem pokud je za tím ještě něco více, co by bylo pro naše rady důležité, či by mohlo komplikovat např. tu úpravu styku s dcerkou, tak to tady raději napiš (místa je tu dost), ať mohou být naše rady pokud možno co nejpřesnější.  

no vzhledem k tomu že to je už jen o penězích, dám návrh k soudu na upravu styku s malou a určení alimentů. Myslím že každých 14 na víkend by bylo dostačující už kvůli dálce.  

To je teda příběh. Vy jste si dost podobní jako lidi ne? Jinak si myslím, že by si takovouhle nekontaktní partnerku jen tak někdo nevybral.

Mám takový pocit, že je tu ještě mnoho nevyřčeného. Proč jsi třeba nezajel za dcerkou ty sám? Nemusíš s ní přece být u nich doma. Divné, že bys měl fungovat pouze jako spokojená kasička s občasnou návštěvou.

to je správná otázka. Její táta je dost agresivni a i její máma má doma peklo v podobě domácího násilí. takže v rámci klidu jsem tam nejel.

A jak to souvisí s tebou? Jejich peklo tě přece vůbec nemusí zajímat. Tahám to z tebe jak z chlupaté deky, trochu se rozepiš, pokud se v tom mají diskutující trochu vyznat.

Já tady tomu asi nerozumím hlavu patu… hodně divný příběh (mi připadá až neskutečný)

Příběh jsem si četl. Souhlasím, že je zvláštní, skoro nereálný. Ale život přináší lecjaké zvláštní osudové situace.  

Svět je plný mnohem divněji působících příběhů, přesto jsou pravdivé.  

Tvl. takže ty ženu, kterou považuješ za přítelkyni, klidně necháš žít v dom. násilí a necháváš tam roky i dceru a nijak to neřešíš? Měli jste spolu někdy nějaký vztah? Plány? K otěhotnění došlo asi omylem, že. Byla sotva zletilá, to tě nenapadlo se postarat?  

A jaké možnosti má muž něco podnikat proti vůli ženy?

Kdo ví, jak to je. Možná si prostě jen neujasnili nic, nechali všemu až moc volný průběh. Polovička ho asi docela využívá, on se nechá a neví, co s tím. Je to celé fakt zvláštní…

Nicméně info o tom, že je to doma značně dusné, mě taky zarazila. O to víc bych spíš čekala, že se bude chtít ta holka sbalit a žíít spokojenější život. Buď jí tak drží zkrátka, že se bojí něco udělat, anebo si to vymyslela. Ale to my nevíme.

Ano přesně tak, volný prubeh. A že jsem je nechal tam kde jsou, nikdy si nestezovala a zadnym zpusobem jsem ji nepresvedil ze tam to pro ni a malou neni.  

Rozhodně vás nikdo neviní! Volba je na ní, ale je to hodně zvláštní, že chce zůstat v takové nepohodě - opravdu buď má tak vymytý mozek, anebo to není tak horké, ale spekulacemi to nerozlousknu.

Pro vás z toho ale může plynout pozitivum, poučení pro příště - snažit se navzájem dohodnout a když druhá strana k tomu nebude moc svolná, tak si dávat pozor na závažnost a závaznost toho vztahu. Klást důraz na komunikaci už od začátku a vše  si vyjasňovat. Vztahům moc nerozumím, ale asi je to vždy svým způsobem sázka do loterie; někdo vám vše může odkývat, souhlasit se vším a pak skutek utek.

Držím palce, abyste si našel takovou, která si vás bude vážit a budete oba spokojení.

Nic zvláštního na to není. Je to učebnicový příklad chování žen u domácího násilí.  

Toho jsem si vědoma i bez poučení. Jen je obrovská škoda, když měla na dohled zlepšení, tak toho nevyužila. Že se ženské bojí udělat radikální krok, když násilí zažívají v manželství je obvyklé. Zdůvodňují to ekonomickou stránkou, nebo tím, že by neměli kam jít a obavy, zda by dotyčný nespáchal ještě větší zlo, než dělá už tak - což se nikdy nedá odhadnout, žel bohu. Abych nebyla viněna z feminismu, jistě se to může dít i v přehozených rolích.  

Ale ze strany děcka, které je v područí rodiče a je už dospělé a dokonce mu spadne do klína šance na lepší život - takže má kam jít, má i love a já nevím co, a přesto toho nevyužije, to je moc špatný.

Je závislá a možná v ulitě, ale to už spekuluju.  

Tak to bude mít holka hodně těžký, pokud se někdy pokusí s tím něco dělat : -/

Ono to tak je skoro vždycky.  

Nějaká ta narcistní potvora, kombinová s manipulátorem, občas i hysterik, prostě tvor vylévající si vztek na slabších, si skoro vždy vybere někoho závislého. A střídá pohodu a teror až oběť vydeptá.

Ta je pak ráda a zticha, dokud je klid. Pokud to není postupující, tedy není potřeba zvyšovat teror, můžou takhle žít celá desetiletí.

Von je to v jádru hodnej člověk, jen kdyby nepil, nebo mě nebil, nebo neměl ty svoje dny, nebo nestál proti němu celej svět.

Zlomy nastávají, když už je domácí prudič, škodič v příliš násilné fázi, v příliš velkém vlastním tlaku. To pak i ty nejslabší pochopí, že jim jde o život a začne se něco dít. Ale pokud to nenechá moc vygradovat, jen tejrá rodinu v soukromí, může to být celoživotní.

Vzhledem k tomu, že ty oběti toto zažily nejspíš už v dětství, mají vypnuté určité rozlišovací schopnosti, respektive, nepoužívají je  a jsou zvyklé na útlak. Nějaké vzpírání se a hrdinství jim připadá jak z jiného světa. Táta pil a bil mě i mámu, a můj manžel taky. Tak žijou.

Tak to je naprosto trefný popis, s něčím takovým se minimálně z doslechu setkal každý. Kdo má tu smůlu, že to zažije i skutečně a trvá to tak dlouho, ten je tím vždy poškozen.

Vždycky, když vidím nějaké nebožáčky, kteří si prošli utrpením, jak se tváří. Jsou naoko v pohodě, usměvaví, povídají o tom, jak to byla vlastně skvělá škola života. Vypadajíí, že už je to pryč.

Je mi z nich smutno. Ono ani nezbývá, než se z toho snažit vzít něco dobrého - pak by se člověk zbáznil. Říkat pravý opak, byly by za slabochy. Je mi smutno, protože ta bolest je naprosto zřetelná a nepopiratelná. V duchu si říkám, proč někdo prochází peklem už od mala, aby pak rozvážně mudroval a tvářil se, že je to v cajku. Pro jiné, bez takových psycho zážitků, je životním dramatem i naprostá banalita. Sice se učí pravidla života později. Ale nemají v očích to smutné pseudoštěstí.

Takové situace vždy hrozně poraní, někoho, jako tebou jmenované "závislé" čeká opáčko až do konce života.  

Často nad tím přemýšlím, přála bych si, aby se vymyslelo něco, co by zabránilo katastrofám. Možná se mýlím, ale už jsem myslím psala, že to nazývám "hraničními situacemi". Je to mnohdy na hraně zákona (a i když za ní, tak spousta to neřekne, že) zároveň ten tyran není třeba psych. nemocný - takže ani tím se to nedá vysvětlit natož řešit. A protože to takhe balancuje, nelze to řádně potrestat, řešit a vůbec nějak institucionálně zaštítit. Můj sen je o obrovské psych. poradně i jiných službách, která by byla natolik známá (zdarma) a lidi by se nestyděli a nechali si poradit, aby je to donutilo odejít v čas. Pak mi ale dojde, že je to stejně na těch obětech. Pokud se nerozhoupou samy, budou tím totálně vymytí. A lidské chování v globálním měřítku jen tak něco nezmění.  

Další věcí, která s tím souvisí je čas. To je něco víc cenného, než si myslíme. Marnit čas s takovými pošuky léta a desetiletí je naprosté protékání času mezi prsty. Mohli by se mít rádi. Sdílet všední ale vždy něčím jiné chvíle. Radovat se, že se mají a že vůbec jsou. Mluvit spolu, vymýšlet všelicos, dělat si radost. Aspoň trochu se chápat a podporovat. Místo toho oběť snáší zlo a despota si mne ruce. A při tom všem jim uniká život a jeho radosti. Pak jsou z toho jen ztracené existence, bloudivé duše bez jiskry.  

Asi se s tím nikdy nic nezmůže, jen se vždy zděsím při pomyšlení na to, kolik lidí přežívá, ale nežije. Jak ztrácí čas, který už nebudou mít. Přichází o zážitky, o štěstí.

Je to škoda 

/Vždycky jsem byla ráda, že jsem to brala, jako něco k čemu mám naopak odpor a považuji to za špatné - a těžko se mi chápali ti, co to opakují. /

Zaplaťppánbů za to

Omlouvám se, pokud mi to moc ujelo, ale přemýšlela jsem nad tím fakt dlouho, není moc s kým se o to podělit a tohle mě k tomu prostě vyburcovalo. Je to jen taková, asi naivní, ale upřímná úvaha a politování.

Ty jsi zlatíčko, je to moc hezká úvaha. Jenže tu jsou ještě další roviny.  

Řada těch obětí jsou nechtěné děti. Někteří trpí hraniční poruchou. Někteří trpí emočním nebo sexuálním zneužíváním. Řadě z nich vpálili pocit zodpovědnosti za to, že jsou týrány, rodiče. Závislé matky většinou nedokážou své děti bránit, nedokážou bránit ani sebe. Jsou častokrát přesvědčení o své bezcennosti, protože nevěří, že kdyby byli cenní, tak by jim tohle okolí dělalo.  

Často hledají ospravedlnění pro svou existenci. …

A snaží se se zavděčit, být bez chyby, všechno vydržet, rozdávají svoje věci. ale narážejí na lidi, kteří je zneužívají a vykořisťují.  

Pokud se jim podaří vymanit se ze té kletby dětství, a jsou schopni na sebe nahlížet jako na cenné bytosti, je tam šance, ale bohužel, protože se nevytvořily vztahové vzorce, trápení nekončí. Nejsou v nich dobré vzpomínky, pocit důvěry, jistá vazba, chybí jim technika života, aby se nevrhali na špatné lidi ale rozeznali ty, kteří je dokážou ocenit.  

Můžou se pokusit naimplantovat nějaké falešné pozitivní myšlenky, jsou takové terapie, aby člověk v sobě našel aspoň kousek místa, kde to nebolí, a pak to zkoušet dál.  

Je to ale tak nepředstavitelné množství práce, a to myslím, jen ty základní rysy. Samozřejmě, pokud do toho někdo spadnul jen proto, že tatínek byl poněkud jednodušší voják z povolání a jinak nic, řešit se dá všechno líp, ale pokud je tam to zlé pozadí, je to obrovský problém.

Takže by ty minulé a budoucí životy byly celkem fajn, v tom meziživotě by se tohle mělo dát někomu pěkně vytmavit!