Téma: Mám ráda manžela ale nemiluji ho - objevil se nový muž

To jste začli dobře, když máte už dospělé děti tz. min. po střední škole tj. okolo 20 let.

Ale zpět k tématu - řešili jste to nějak spolu nebo to nejde a seš už rozhodnutá a zde se chceš jen ve svých krocích ujistit, že je je děláš dobře? Protože tam mi to přijde. Že chceš jen podpořit v tom, co děláš.

Možná to vyprchalo, protože jste začali tak brzo a "nic" se za mlada neužili (tím nemyslím nic, ale s dětma už to tak moc nejde a když byly v 18-19 letech, tak tím tuplem).

Pak je to i vcelku logické, že život si najde další stránku, opadne ta velká obava o děti (i když je stále), ale myslím tím takovou tu, když je to mimino, má 5 let, 12 let apod. Člověk pak kouká více kolem sebe, všímá si více svého protějšku a mnohdy se nestačí divit a nějak vnitřně se uvolní a začne nevědomky koukat jinam…

Vrátím se zpět - zkoušeli jste váš vztah s manželem řešit? Komunikujete spolu? Jak to vidí on? je takhle spokojený nebo mu to taky vadí? Co to je "nemáme sílu vymýšlet společné aktivity"? že ani jeden nechcete nebo už jste po vychování dětí, které bylo pro vás jen k udržení vztahu, váš vztah pohřbili a jede se dál? Protože tak mi to přijde. Nevidím nikde nějakou snahu o záchranu manželství nebo si o ni nepsala.

Promluv si s manželem (opatrně) nebo tu napiš, co říká. Pak Ti já za sebe můžu napsat buď:

a) tak neváhej a jdi za srdcem a konečně užívej života

b) nic si nezkusila a utíkáš, i když manžel chce vztah napravit

c) seš si jistá, že to není jen pobláznění? I 50ti letý člověk může ztratit hlavu. Ale pokud to víš, tak jdi do toho.

Byla bych spíš pro ten "pořádek doma" i kvůli tomu, že já rozhodně nepovažuju 15-18 tileté (je Ti 38? ) děti za dospělé. Taky si myslím, že mít rád i po 15 letech partnera znamená mnohem víc, než mít rád řízky například. Co je proti tomu vzplanutí do někoho, kdo je nový a neokoukaný, zajímavý a zábavný? To může za nějaký čas přijít znovu a s někým jiným …

No, tak jo, zariskuj, pokud nemáš rozumu. Chlápek si užije, proč ne, když se mu nabízíš se vším všudy a pak si najde jinou a bude si užívat dál. Ty zůstaneš bez manžela, rozpadne se ti rodina, děti tě odsoudí. Fakt prima perspektiva. Ty nevíš, co je láska a trvalý vztah v manželství. Tyto hodnoty jsou ti na hony vzdálené, proto uvažuješ, jak uvažuješ. Zapoj i rozum, nebo budeš pozdě bycha honit. Tak pa puso.

    Myslím, že Tvůj případ není ojedinělý. Doba je konzumní a podle toho to taky tak vypadá.  

Uz jsi nekdy uvazovala o tom, ze by se to mohlo stat taky obracene? Ze by tvuj muz si nasel jinou partnerku? Jak by ti asi bylo?
Myslilm si, ze ty uz vis, co chces udelat, jen potrebujes alibi. Tady se ho ale  nedockas.
Nechces moralku, ale tohle je o moralce!! Zapoj trochu rozum!!

Ono se to zdá jako poměrně jednoduché, taková "výměna". Jenže absolutně není. A to ani v případě, že by vám to s kolegou parádně klapalo. Protože vždycky, když ukončíš vztah s někým, s kým máš děti, je to složitější. I když jsou děti dospělé (což teda nevím, jestli jim je 15 nebo i víc, ale osmnáctkou nikdo automaticky nedospěje). Synovec s neteří (15, 17 let) taky nejsou zrovna odvázaní z toho, že si jejich otec našel novou slečnu. Přestože ví, že se jejich rodiče nejsou schopni normálně bavit a žít spolu.

Já stojím za názorem promluvit si s partnerem a zkusit to vyřešit. Když prostě nebudeš mít vůli vztah udržet (jakýkoli), může se ti kdykoli stát, že při nějaké neshodě či nepohodě nastane úplně stejná situace.

Osobně si mylsím, že je strašně důležitý moment jakéhosi rozhodnutí se pro vztah. Chci s tím člověkem být, žít, sdílet a růst. Samozřejmě musíš vědět, že ten člověk nemá nějaké vlastnosti, které ti vyloženě vadí. Ale ve chvíli, kdy si řekneš: "Miluju ho a jdu do toho s ním. " Musíš počítat s tím, že tě to taky bude stát nějaké úsilí.

U tebe to může být třeba to, že se pokusíš vyřešit váš aktuální problém a neutečeš před ním do ještě větší nejistoty.

Zamilovala si se do nového kolegy, tak je neokoukaný, nový, zdá se Ti všechno skvělý respektive, jak on je skvělý, ale myslíš, že by to bylo jiný s tím kolegou než s manželem po 15letech? O vztah se musí pečovat, jako o květinu, tudíž bych začala pracovat na vztahu s manželem, oba zkusit vymyslet společné aktvity, zájmy a na nevěru se vykašli, nebylo by to vůči Tvýmu partnerovi fér.

Pak je tu ještě další možnost, že nevíš, jak to s Tebou ten kolega myslí, třeba by Tě měl jen na úlety, nepíšeš kolik mu je let, jestli je mladší, starší, ale to je jedno, ale, aby Tě pak nevyužil a nepřišla si o všechno. Víš ono, člověk neví co má, dokud to neztratí.

Z toho, co jsi zatím napsala: vše krásné vyprchalo proto, protože jste si to krásné nechali vyprchat. A tak to s Tebou a s manželem bude v každém případném dalším vztahu, protože jste se nenaučili a zřejmě ani nepokusili na vztahu pracovat nebo jste to prostě vzdali. Tudíž se stejným přístupem a postojem vkročíš/te do případných dalších vztahů. Navíc píšeš, že ten nový kolega k vám do práce přišel nyní. Tzn. , že zatím o něm nic moc - jaký je, nevíš. V tuto chvíli Tě jen okouzlil, něčím zaujal, ale v Tvém věku a situaci = manžel + 2 děti bych již zvažovala i jiné věci a hlavně hodnoty, než jen okouzlení. Píšeš, že děti jsou již dospělé - pak mě ale napadá otázka, když s manželem žijete spíše každý svůj život, zda-li jste si třeba uvědomili, jaký příklad do života jste jim tím dali? …Jinak držet si oba, bych nedělala, když už se nakonec rozhodneš pro nového kolegu (rozhodnutí musíš udělat stejně jen Ty sama), tak alespoň jednej vůči manželovi narovinu. Ještě poznámku, zaujal mě název Tvého tématu: Výměna partnera,  trošku mi to zní chladně, jako kdyby šlo o věc a ne o mažela a 15 let manželství = třeba žárovku, která zhasla či praskla…jakoby jste se citově odcizili, alespoň tak to na mě působí.  

Milá Madagaskarko!

Kdysi jsem v žertu říkal, když se okolo všichni rozváděli, že: „Každej někoho má, jenom já jsem ženatej. “ Nebo také později už i po mém rozvodu, že: „Není nad to, se občas oženit. “

To bylo v době, kdy jsem nevěděl, co je to vlastně ta láska a zaměňoval jsem sexuální přitažlivost za láskou, jako to zřejmě dělá velmi mnoho lidí, možná každý druhý.

Člověka, muže přitahuje, co ještě nemá a sexi žena dvojnásob. To je přirozené a myslím založené na pudu rozmnožovacím, teda pudu zachování genetické informace.

Člověk - žena zase zcela přirozeně si hledá muže, s kvalitními geny, teda s dobrou postavou, schopného ženu ubránit i materiálně zabezpečit, to vše jsou pudy, legitimní, normální a jak jsem konstatoval, tak přirozené. Jenže!

Jenže lidé dnes pochází z velké části s rozvedených, nebo nefunkčních rodin, kde dennodenně zuří boj, přetahování se o „pravdy“ a podobné „zásadní problémy“, protože nepoznali vzory slušného chování rodičů a už vůbec ne skutečnou Lásku. Naši bližní, kteří mohou být jinak bezvadní i hodní lidé jdou do manželství pouze na základě přitažlivosti a vzrušení z přítomnosti druhého pohlaví.

Po krátkém čase se pak diví, kde je ta láska, a taková tvrzení jako, „Mám ho ráda, ale už ho nemiluji. “ slýchám až moc často. Zní to stejně jako: „Je ještě užitečný, všelicos doma opraví, nosí peníze, ale na sex s ním už nemám chuť. “

Když s někým chodíme, nejsme spolu denně, je pochopitelná sexuální přitažlivost i úžasné zážitky. Je to pochopitelné, protože se na setkání těšíme, nemůžeme se dočkat, oba víme, co bude po setkání následovat, je-li kdy a kde, a jsme tedy připraveni na úžasné zážitky téměř synchronně.

Jenže když si myslíme, že ten druhý nás učiní šťastnými, když neumíme sami být šťastnými, tak se tragicky mýlíme, a divíme se a jsme zklamaní, že ten druhý to nedokázal, abychom byli neustále ve stavu "permanentní blaženosti".

Jenže, když neumíme sami sebe učinit šťastnými, nikdo ani za milion, nás učinit šťastnými nedokáže.

A znovu jenže, když pak mám dotyčný idol dennodenně doma vedle sebe v posteli, jaksi velmi snadno na dosah ruky, ono těšení se, se jaksi vytrácí a my se divíme a divíme a netušíme, že to je jenom tím, jak jsme bláhoví a hloupí.

Pozor nemoralizuji, k tomu po dvou rozvodech nemám právo, ale dnes jsem již více než dvanáct let ve vztahu, který je stále hezčí a hezčí, protože jsem na to konečně přišel, v čem je ten „fígl“.

Samozřejmě mě stále i sexuelně přitahují krásné ženy, mají můj obdiv, jenomže už nechci bořit a měnit.

Ona ta láska je totiž něco víc, je to práce na zkrášlování a vylepšování vztahu, dennodenní tvořivost a úsilí. Protože Láska se mění, není to stav, ale dynamická změna v čase i prostoru. Je to i rozhodnutí, že budu hledat jen to dobré, a tím znova a znova důvody, proč s ním chci zůstat do konce, dokud nás smrt nerozdělí. Zajímavé je, že pak i po mnoha letech zůstává mezi námi i ta sexuální přitažlivost.

Musíme také vědět, že ten, koho opravdu milujeme, má na nás všechna práva, i právo nás nemilovat. V tom je také veliká krása skutečné lásky, protože jsme dva nezávislí a svobodní lidé, kteří se milují.

Děkuji moc za krásné řádky

Pane Sova, skoda, ze zivotni moudrosti a zkusenosti se nedaji nastudovat uz ve dvaceti. Ale mozna by se pak zivot stal docela nudnym.

Reagují na text "Pan Sova": to je určitě skvělá zkušenost, ale jak jste psal, někteři z nas vyrustali bez lásky a tim pádem nevíme jak tu lásku nabidnout, nýbrž nevíme jak ta láska vypada. Taky jsem všimla že jste musel projit několika manželstvím aby jste přišel na to jak to má fungovát. Po pravdě, myslím že by jsme mladí možna by měli taky absolvovat několik manželství jako lekce života. Vždit když s někym chodime - mužeme vždy odejit, když s někym bydlime můžeme taky odejit, ale jakmile máme papír, tak ten odchod nebo rozchod už není tak jednoduchý - to je dáno psychologii. My mladí jsme takoví hřibátka - divoké. Myslím že až mně bude aspon 50let, doufám už budu chtit sedět doma vedle svého manžela a bude mně to stačit. My mladi neumime moc jit na komprmisy a neumime tolerovat. Ale to je bohužel ve vztahu oboustranně - jak se strany muže tak ze strany ženy.

 "Madagaskarka", můj názor je takový, že pokud nejste s manželem úplně cizi, tak bych radši promluvila s nim třeba o tom že chcete zavspomenat a znovu zažit s nim něco co jste zaživali dřív. Atrakce vždycky přitahuje, t. zn. že pokud tvůj manžel bude atraktivní a ty budeš atraktivní pro manžela tak třeba zrodí se nová láska.  

No, já nevím, mně je stejně jako tobě a s Panem Sovou souhlasím a jeho názor mi přijde moudrý.

A myslím si, že opravdu není třeba procházet si několika manželstvími, abychom na to došli. Pokud jsou rozvody, kde mají partneři děti, pak si myslím, že rozvod je skutečně až poslední řešení. Pokud se ti dva nejsou schopní tolerovat, není to ani dobrý příklad pro děti.

Osobně si taky myslím, že život není bez kompromisů možný. Lidé totiž nejsou stejní a nelze se na všem zcela shodnout. Pak musí jeden či druhý ustoupit a sám musí posoudit, jak velký ústupek to pro něj je. POdle mě to jde, ale člověk si nesmí myslet, že život je zcela bez bolestí a kolpýtnutí. Takový mklopýtnutím a bolestí může být samozřejmě i rozvod. Ale myslím si, že kdybys nějaký za sebou měla, budeš mluvit jinak.

Pokud je člověku 15, tak asi tolik nad tolerancí kompromisy nepřemýšlí. Ideálně by to teda měl mít v sobě zakořeněné, že takhle to funguje. Stejně to chce člověk zkusit, jestli by to nešlo jinak. Ale v 27 letech? To už mi zas tak mladá nepřijdeš Bez urážky teda.

Já radím jít za vlastním srdcem, ale s férovostí k současnému manželovi. Život máte jen jeden a jste ještě mladá. nezahoďte to. Proč se trápit. jděte do toho. stojí to za to. věřte mi