Téma: Mezilidské vztahy a problémy ve vztazích - nejčastější témata na www.mojestarosti.cz

Myslím že je to dobou, žije se moc rychle, doba je uspěchaná, lidi se pořád za něčím honí a nemají čas na běžné věci. Kolik lidí má čas, aby společně jako rodina posnídali nebo se večer sešli u večeře, probrali, co se ten den stalo, jak se měli...

Rodiče musí vydělávat, kolikrát mají i dvě práce, aby uživili rodinu na úkor toho, že nemají čas se věnovat svým dětem...

Dříve když bydleli pohromadě rodiče, prarodiče mělo to něco do sebe, děti se učili k nějaké úctě a když je starší člověk nemocný nebo nepohyblivý, že je potřeba se postarat, dnes se babička nebo dědeček odloží do domova důchodců, dříve lidé umírali doma v kruhu rodinném, dnes i ti, co ví, že je čeká brzy konec, umírají sami v nemocnicích...

Vidím to to často  v práci(pracuji v obchodě)kdy přijdou vnuci s babičkou, kterou jen pumpnou o peníze, nechají si vše zaplatit... kolikrát je vidět  i cítit, že babička nebo dědoušek mají problém s hygienou, protože jsou nemocní, nepohybliví, nemůžou za to, sotva chodí o dvou hůlkách a děti místo toho, aby se postarali, pomohli babičku třeba vykoupat, tak jen tahají z nich peníze... je mi z toho smutno.

To jsou ty každodenní projevy lásky, které se mladí ani nemají, kde naučit, když nemají příklad v rodině...

Ale nechci být pesimista, v jednom tématu na otázku čeho litujete v životě jsem odpověděla, že nelituji žádného rozhodnutí, že lituji jen toho, že lidem, kteří třeba už nejsou mezi námi, jsem málo projevovala svou lásku, že mi na nich záleží... snažím se o to aspoň ted.

Děkuji, Trinity, Tvůj názor se mně líbí, bude to určitě alespoň část příčin.

Já si hlavně myslím, že dřív se o tom všem prostě tolik nemluvilo. Teď se řeší hodně věcí dost veřejně, což je ve větišně případů asi dobře, ale tím vyplouvají na povrch všechny problémy, o kterých mnozí z nás vůbec nevěděli, že by kdy kdo mohl řešit. Ale rozhodně souhlasím s Trinity, že doba je uspěchaná a hektická. Spousta lidí nemá čas si sednout a "popadnout dech" a třeba se svým životem něco udělat.

     Asi na to mám trošku jiný názor. Lidé v rodině neumějí komunikovat, spoustu věcí si domýšlí a většinou mylně. Jsem pro jednání narovinu, nemám problém říct svůj názor, pokud o to protistrana stojí...... (i když nestojí, stejně to řeknu) Tím dávám druhému šanci se zamyslet a nemůže říct, že neví na čem se mnou je.   Lidi se naučili kličkovat, taktizovat, jsou vyčůraní jak mrak. Vidím to u kamarádek, zbytečně partnerům lžou. Koupí si boty za dva litry a jemu řeknou polovinu a proč?   Není na tom nic špatného, boty potřebuji a hotovo, srovnat se s tím musí umět on a pokud nesrovná, no tak asi bude někde chyba. A hlavně co postrádám v reálu i tady, jsou pohodáři se srdcem na dlani.

Od toho tu ten web je, aby si lidé postěžovali na své blízké a svěřili jim svá trápení. Někdo jiný jim poradí,  pokud něco podobného zažil. Ten, kdo nemá kamarádku nebo kamaráda, píše sem. Je to tu anonymní. Každý je schovaný za nějaký obrázek. Ale do očí byste ten problém neřekli. Napsat ho sem je jednodušší. Ale jsou tu i veselá témata od veselých lidí.

Souhlasím s Trinity v názoru, že dříve lidé žili v rodinných komunitách a předávali si lásku navzájem, v dobrém i ve zlém období.

Co se týče různých příspěvku lidí, které píšou na MS, tak si myslím, že některé věci musíme prostě prožít, abychom si uvědomili, co je skutečná a pravá láska a vůbec život. Vždyť když nepoznáme co je chlad a zima, nedokážeme ocenit, když nám je teplo.

Dnes to napíšu takto. Co se týče rodičů, tak si je vybereme ještě před narozením. Partnery jsou nám určeni karmicky již ve chvíli našeho narození. Naše duše se rozhodne, že se setká se svým karmickým partnerem duší, a že prožijí lásku.

 Stane se, že nastanou neshody ve vztahu nebo nedostatek lásky což nemůžeme svádět na svého partnera. Je třeba hledat nejdříve u sebe. Náš partner nám jen „zrcadlí“ náš problém. Mnohdy se stane, že se partneři rozejdou, protože se jim nepodařilo žít v lásce. Rozchody bývají většinou bolestivé, ale mnohdy se uzavře karma a jdeme dál. Odpouštíme, najdeme lásku a svobodu. Neznamená to však, že je to úkolem všech lidí. Mnohdy lidé říkají, že se museli rozvést, protože „karma“ byla moc těžká. Mnoho životných zkoušek si zaviníme svým chováním, které pak svádíme na karmu. Přesto někteří lidé mají daných více karmických partnerů. Člověk se nejlépe učí a ponaučí na chybách svých.

 „Pravá láska si vždy cestu najde, ať je jakkoliv klikatá a složitá. Věřte v lásku a věřte sám sobě. Každý má v sobě schopnost a dovednost léčitele a dokáže vyléčit svůj život láskou k sobě.

Věřím na karmu a s naprostou jistotou vím, že s mojí nynější ženou jsme se potkali v mnoha svých minulých životech, ale pokaždé jsme byli rozděleni. V tomto životě máme konečně možnost sdílet společný manželský život a navzájem prožívat lásku, radosti i starosti, dokud naše pouť na tomto světě bude pokračovat dál a mou nesmírnou touhou je, aby to trvalo dlouho teď a napořád. Děkuji Bohu za všechno, co jsem doposud prožil, všem jsem odpustil, kdo mi ukřivdili, anebo ublížili a také jsem poprosil, alespoň v duchu, o odpuštění všechny, kterým jsem v životě ublížil slovem nebo skutkem ať už vědomě nebo nevědomky. Je to pocit svobody a míru.  

Tak, trochu je to názvem webu - "moje starosti", takže sem přijdou lidé se svými starostmi. Ale někteří, co jsou zde pravidelněji, tak zpestří tyto stránky i zábavou a zamyšlením.

Jinak celkově, je období, kdy chybí duchovní hodnoty,  je škoda, že v nedávné minulosti nebyly populární. Proto, i když dnes má někdo všeho na všeho a napíše, že má v sobě prázdno, je to absence duchovních hodnot. I v Bibli se píše, že se "člověk nenasytí penězi". V člověku je prázdno a zní jako dutý chrnec. Tuto duchovní prázdnotu je třeba zaplnit, pak člověk pozná, že jeho život má smysl.

Je to věčný koloběh života a žel... zkušenost je nepřenosná.

Je fakt, že www.mojestarosti.cz byly na začátku poradnou pro všechno... Časem se tyto stránky staly poradnou zejména v oblasti mezilidských vztahů... Ale je to zásluha všech lidí, kteří zde chodí a dělají si stránky pro sebe... Je to dáno i věkovým složením, je tady mnoho lidí, kteří mají něco odžito a předávají své zkušenosti dál... Je to prostě život...

Já bych to neviděla v nedostatku nějaké lásky, citu bo tak něčeho... toho je pořád stejně. Ale když si toho nevážíme a bereme to jako samozřejmost... tak se vlastně přestaneme snažit a je to v lese.  

Pak jsou ve vztahu nespokojení, pak dojde na nevěru. Pak ze vzteku dochází k hádkám, v hádkách se uráží a slušnost v lese a jak mít pak respekt a úctu k člověku, který mi uráží.  

Moji rodiče jsou spolu patnáct let, dohromady mají 6 dětí a čekají na 6 vnouče... do dneška si někdy, místo čumákování na telku, povídají... probírají zpětně třeba uplynulý týden a při tom řeší proč, kdo, jak, co udělal.

I když si chtějí vynadat mají na to "vlastní" způsob. Dneska přišel táta domů špinevej a to opravdu moooc, když ho mamka viděla málem se ji narovnala trvalá, ale řekla mu: dědečku, dneska Tě budu mít nejradši, když se svlíkneš venku a půjdeš za mnou přes koupelnu. Sice mu vlastně řekla, že je jak prase a esi nebude čistej nesmí domů, ale řekla to tak hezky, že táta splnil vše co chtěla a dobrá nálada byla dál....

Když se zamilujeme, vyvolává to v nás velmi libé pocity, svět je nádherný, nic nemá chybu, budoucnost je úžasná. Chováme se jinak, než jsme zvyklí, připadají vám úžasní i ti, které jsme dosud nijak nevnímali, svět náhle zrůžoví. Co se stalo, je to proto, že se nám do těla vyplavilo trochu hormonů a nám se změnil celý svět. Ten svět je ovšem stále stejný, změnil se jen náš úhel pohledu, nebo nám jakoby přistály na nose růžové brýle, změnila se jenom naše představa o tom stejném světě. Z toho vyplývá, že svoji realitu si tvoříme sami ve své hlavě, to jak se nám svět a naše realita jeví, záleží na tom, jak jej vnímáme svými pocity. Toto vnímání je samozřejmě závislé na našich předchozích zkušenostech, výchově, škole, náboženství a vzorů rodičů, prarodičů i širší rodiny. Znamená to, pokud toto chápeme, že je v našich silách vnímání našeho světa měnit, přes pochopení svých pocitů.

Je to složité?

Není. Příklad: V několika minulých tématech mají některé pisatelky pocit, že jsou tlusté. Většina pak svoji nadváhu považuje za příčinu svých negativních pocitů, není spokojená se svou váhou a odsuzuje se za ni. Vím ze zkušenosti, že pak vadí dotyčnému i nevinné poznámky či dokonce jen pohledy okolních lidí, někdy se pak tyto pocity mění v odsouzení, nebo až v nenávist k těmto lidem z okolí. Tak se neláska k sobě promítá do vztahu k okolí. Kdyby se měla ráda, taková jaká je, nevadily by jí poznámky ani pohledy okolí. Nevytvořila by si realitu křivdy. Nehledě k tomu, že by se jí váha upravila téměř bez námahy. Tyto domnělé křivdy má v sobě každý z nás.

Cituji z článku v jednom časopisu: „… Je to naše schopnost vidět sebe laskavě a přistupovat k sobě s pocity, že se máme rádi i se svými chybami a nedostatky, za které se nesoudíme a nestydíme se za ně. A pohled na sebe pak už jen projektujeme na druhé. “

„Jen tak, jak umíme mít rádi sami sebe, jen tak můžeme mít rádi ostatní a jen tak ostatní mohou mít rádi nás. “

Pokračování příště.

Pokračování v tématu - Láska partnerská

Minule jsem uvedl, že odsuzování jiných nás spolehlivě zavede do pekelného kruhu obvinění a křivd. Naše schopnost někoho milovat je dána naší schopností neodsuzovat sebe a neumíme potom odsuzovat ani druhé.

Na začátku lásky partnerské je seznámení s druhým člověkem, o kterém nic nevíme, ale líbí se nám a něčím nás přitahuje. V druhé fázi si začneme o něm dělat představy a iluze, do kterých se rychle zamilujeme. Vzniká vztah plný vášně, který by měl být plný radosti. Do této chvíle nějaké schopnosti lásky nemusíme mít. Všechno je v rukách hormonů, jak jsem napsal minule na začátku. Naše schopnost všechno kritizovat je utlumena a spí.

V dalších fázích, po utlumení práce hormonů, se mnoho lidí probouzí do fáze zklamáni. On mně velice, hrozně zklamal, zlomil mně srdce, podvedl mně, já jsem se mu obětovala.

V čem je vlastně problém po toliké „lásce“? Právě v tom, že jsme byli zamilováni do svých, námi samými vysněných představ. Začneme druhého, nebo druhou kritizovat a to je konec vztahu.

Najdeme si druhý objekt, jeho nebo jí a kolotoč okouzlení, hormonů, našich představ a domněnek o druhém se znovu roztočí. Následuje zákonitě další zklamání a další, a další …

Výsledek je ten, že někteří začnou generalizovat, že všechny ženy jsou takové a onaké a všichni muži jsou darebáci, že jim jde jen o to jediné atd…

Málo je takových, kteří si přiznají, že chyba je v nesprávném myšlení a našem nastavení stále soudit a kritizovat a nejhorší, vytvářet si domněnky.

Po odeznění práce hormonů se teprve začíná skutečný vztah. Ten musíme trpělivě vytvářet, poznávat skutečné hodnoty a vlastnosti druhého a rozhodnout se zda jeho vlastnosti a názory jsou kompatibilní s mými. Zkoumáme, svoji skutečnou tělesnost, nejlépe pomocí doteků. Jsou-li nám stále doteky druhého příjemné, vztah má naději. Bez doteků a objímání není skutečný vztah a je to známka neschopnosti milovat

Tím to nekončí, protože péče o vytvořený trvalý vztah je práce pro oba na celý život.

Na začátku tedy hledejme věci, které by nám později vadili, které bychom neuměli tolerovat. Po svatbě hledejme jen důvody, pro které chci s tím druhým žít.