Téma: Když si přestanu přát najít přítellkyni a vztah, objeví se - platí to nebo ne?

Ahoj, možná by bylo dobré nebrat to tak doslovně. A druhak ti to možná dojde, ale až za nějaký čas a bude to lepší, když si na to přijdeš sám, páč to tím pádem skutečně pochopíš. Jistě ti tady každý nastíní to, co to teda jako znamená, ale pochopit to musíš ty sám. Což se stává taky mnohdy nečekaně, prostě samo… najednou to docvakne.

Jinak bych řekla, že člověk musí být v pohodě, velmi spokojený/šťastný, mít své zájmy, potěchu z práce, radost ze života. Ta pohoda se odráží i v našem chování a v tom, co z nás vyzařuje. A když jsi navíc zaměstnán prací a zálibami atp. , tak ani urputně nemyslíš na to "teď chci ženskou, hrozně mě to drtí". Protože právě ty nutkavý myšlenky nejsou nic pozitivního, nic, čím by se to mělo přivolat. No a podepíše se to i na tom nevysloveném, na tom, co z nás tedy vyzařuje. Takže opět, kdybys na to přehnaně myslel, nevyzařovalo by z tebe nic extra, byl bys nespokojený a tím si spíš každýho odradíš. Tedy základ je být v poho, být spokojen. Protože tehdy si tě někdo i nečekaně všimne a ty nebudeš reagovat přehnaně, ale tím, že budeš vyrovnaný, to budeš brát s nadhledem.  Takže třeba příjde jedna, pak druhá, pak další… a až to "tam bude", pak spolu třeba budete mít vztah. A jsou to hezká překvapení života, skutečně, mnohdy to nečekáme a něco se stane. A to i v horších obdobích, ovšem to opravdu není pro vztah asi ideál… myslím tak obecně . Taky jde o to v to upřímně věřit. Nějakým zázrakem se mi daří věci, na které jsemv hloubi duše myslela. A věřím, že se splní i ty další. Někdo o tom mluví, jako že na co myslíme, v dobrém, to se nám vrátí atp atp, hlody o vesmíru a tak. Ale podle mě v tom není žádný nadpřirozený zázrak. Prostě a jednoduše to znamená to, že si sami vytvoříme jakousi jistotu, že "to něco" skutečně někdy bude. A máme na to celý život, takže není důvod si myslet, že se to skutečně nestane. Času na to bude dost. Čili nos to v sobě, jako samozřejmost, která se jednou patrně stane. Jen na to urputně nemysli každým dnem. Zatím jsi víc doma, ale jednou budeš víc i v jiných prostorách. Opět - času je na to dost

Ten princip by se dal pojmenovat Princip Sluníčka a Pijavice.

Kdo je spokjený sám se sebou, je celistvou osobností, která i sama o sobě je kompletní a plnohodnotná, ten je jako Sluníčko. Hřeje a přitahuje, každý (každá! ) na sebe ráda nechá dopadnout jeho paprsky - a Sluníčko si může dokonce vybírat jakou planetu nechá kolem sebe obíhat.  

Kdo žije s tím že dokud je sám, je nekompletní, že jeho život není plnohodnotný, dokud je sám, ten na lidi působí jak Pijavice, která se rozhlíží, ke komu se přisát. Proto ten kdo nejvíc po někom touží, ostatní často nejvíc odpuzuje.  

Na první pohled to může vypadat nelogicky, ale logiku to má.

Slunce dává, Pijavice bere.

Přitažlivý pro druhé pohlaví je ten, kdo vypadá, že má co dát, protože každý podvědomě chceme vztahem získat. Ten kdo vypadá, že potřebuje brát, před tím se lidé mají intuitivně na pozoru. Ale na to, aby člověk vypadal, že má co dát, musí být soběstačná a plnohodnotná osobnost i sám o sobě jako singl.

To znamená, že sluníčkář chce být sám a nechce holku/kluka. A protože září jako sluníčko, tak si někoho najde. I když ho nechce.

V podstatě ano, ale je to samozřejmě metafora (a nemá nic společného se "sluníčkáři").

Ale nejde o to, že vyloženě chce být sám.

Jen není nešťastný i když je sám, nemá pocit, že jeho život nemá smysl, když je sám, že někoho nutně k životu potřebuje.  

A samozřejmě to neplatí vždy a na každého, nelze to brát jako dogma.

Jen prostě umět být sám se sebou a spokojený sám se sebou je pro život vždy výhodnější než cítit se být závisý na tom, jestli někoho k sobě najdu a koho. Protože díky tomu pak také nehrozí, že člověk zůstává v nějakém špatném vztahu jen ze strachu, aby nebyl sám.