Téma: Milenecký vztah v pokročilém věku - co si o tom myslíte?

Nevím, jak ten můj dotaz správně nazvat.

Tak první základní údaje. Já jsem 10 let rozvedená, on je ženatý, ale se svou ženou 10 let nežije. Má svůj vlastní byt. Se ženou se baví i se svými dospělými dětmi, chodí na rodinné oslavy, prostě pro rodinu je to táta, co si nerozumí s mámou, ale rozvádět se nechce. Celá rodina je vychovaná v evangelické víře i když nevím jak dalece je to ovlivňuje, protože všechny je znám jen z vyprávění. A tak to asi zůstane navždy. Jen ještě na doplnění hospodaří si, tedy pere, vaří, uklízí si sám.

Zajímavé je, že jsme se seznámili přes společný web, stali se z nás takoví kamarádi, že jsme se dohodli a začali se scházet. Schází se nás vždycky tak kolem 10. My dva jsme si jaksi padli do oka více a začali si nejprve psát i soukromě a pak se i navštěvovat. Nikdo na tom našem webu o tom, že spolu chodíme neví. Ani jim to nehodláme říct. Proč taky. Spíše mi jde o to, že jsme se sblížili hodně. Jsme už oba prakticky pracující důchodci, ale jak se potvrdilo, láska nemá věkové hranice. Naše velké přátelství trvá už řadu let. Často si telefonujeme, píšeme, mé děti jej berou mako mého partnera, jezdí za mnou, sice ne pravidelně, ale tak jednou za 1-2 měsíce. Pochopitelně že jde hlavně jde o verbální komunikaci, máme společné zájmy, koníčky, líbí se mám stejné knížky a hudba... , ale pochopitelně, že to jen o tom není i když v našem věku už sex jako takový opravdu není tím hlavním hnacím motorem, je tam taky. Mnohokrát mi řekl, že by se mnou rád byl, ale kvůli rodině a dětem to prostě nejde. Takže jak asi už tušíte jeho rodina ani děti o mne nic neví, ale zato moje děti ano. Zpočátko mi to jaksi nepřišlo tak důležité, ale teď o tom často přemýšlím, nikdy spolu nebudeme, nikdy si nebudeme moct ve stáří pomáhat, nikdy za ním nemohu přijet a pobýt u něj. Sice jsem u něj  několikrát byla, ale bylo to tajně. Při jeho návštěvách u mne mu často zavolají děti, pochopitelně že řekne, že je někde odjetý, ale domluví se kdy a kde se setkají, má s nimi hezký vztah. Volá mu u žena, baví se spolu o provozních věcech,   je k ní velmi úslužný, co ona potřebuje, to jí dá. Manželce i dětem dává měsíčně kolem 30 000. Jednou mi řekl,  že to že odešel z domu nesmí jeho rodinu poznamenat, respektuji to.  Je poměrně dobře zajištěný, proč ne. Je to jeho věc. Já mám měsíční příjem 14 000, to mi stačí. Pro sebe a pro to, abych mohla koupit drobné dárky dětem a vnoučatům.  Podotýkám jen, že mě nic neplatí, nic od něj nechci, jde jen o drobnosti k svátkům, narozeninám, ale benzín, jídlo platíme když jedeme někam spolu napůl, to jen aby nevznikl dojem, že jsem s ním proto, že mne finančně zajišťuje, myslím, že je to opravdu vyrovnané protože když přijede a je tu 3 dny tak hradím stravu já. Tohle není důležité, opakuju, že to říkám jen proto, aby si někdo nemyslel, že jsem s ním pro to, že se z toho mám dobře. Jeho peníze jsou pro mne tabu. A chci aby to tak bylo i nadále. Jde mi o to, že si začínám připadat divně, přemýšlím o  nenaplněnosti tohoto vztahu, že až budeme opravdu staří a nebudeme moci k sobě zajet, pomoci v nemoci v nesnázích a taky že se to blíží. Rádi bychom spolu byli, ale on se nerozvede, to vím na více než 100%, rodina by ho asi zavrhla nebo já nevím co by se stalo, jsem s tím smířená,  ale z toho mi příjde jeho chování jako farizejské, že sice chce lásku, ale přiznat se k ní neumí. A je na to už hodně starý, aby se musel bát nebo stydět.

Spousta mých známých jej zná, všichni si jej váží, je vzdělaný, kultivovaný, slušný, milý, ... tak to jsi měla štěstí, říkají ti, co si myslí, že i on je svobodný, rozvedený nebo vdovec. A já mlčím, trochu se stydím. Jen mí nejbližší vědí, že rozvedený není a i když se ženou nežije, tak svým způsobem jsem jeho milenka. Příjde mi to v mých letech až takové divné. Milenky bývají mladé a atraktívní, ale to je jedno. Prostě je ten vztah takový jaký je. Oba máme pocit, že je nám spolu krásně, léta spolu kamarádíme a máme se rádi. Co si o tom myslíte vy? Už jsem to chtěla vyřešit tak, že mu řeknu, ať za mnou jezdí, ale nic víc, ale nadruhé straně si říkám, že je to stejně farizejské jako to jeho, že rozvádět se nemůže kvůli dětem a širší rodině.

Kdybych byla mladší, asi bych udělala rázný konec, našla si někoho jiného, ale ono je to, jak sami uvidíte s přibývajícím věkem velice těžké někoho najít, někoho s kým si opravdu rozumíte a  kdo vás i v tomhle pokročilém věku má upřímně rád. A to si opravdu myslím, že my se rádi máme. Ale co s tím?

Řeknete, že nevím co chci, vím. Chtěla bych aby dál plnil závazky ke své rodině, ale aby se vzdal své ženy a byl se mnou. Ale to se nikdy nestane. A pokud se s ním rozejdu vím, že zůstanu sama a že nebudu mít nikoho, kdo by mi jej nahradil. Miluju ho, moc. I když vím, že to sparávné není. Jen je to podle mne jediná cesta. A to i přesto, že mi řekl, že pokud by jeho žena onemocněla nebo se jí něco stalo, že se na čas potřebný k jejímu uzdravení vrátí domů. A já s tím jsem ochotna souhlasit.