Téma: Co udělat s dopisy pro rodiče, které si nikdy nepřečtou?

Text uživatele: 

  Tak asi jsem divná, ale žádné „zvláštní" vzpomínky na dětství nemám. A kdybych něco napsala, tak bych to dala do lahve a poslala po Moravě..... a nebo spálila.

Text uživatele: 

Jednoduše dopis spal a tím i svou mimulost. Žij v přítomnosti.  

Text uživatele: 

Já nevím, mně třeba pomáhá, když píšu dopisy některým lidem, ke kterým mám důvěru.

Napiš si to třeba do deníku, ten dopis pro ně...

Představa, že to pošlu někam do neznáma, by mně osobně vnitřně nijak nepomohla.

Text uživatele: 

Líbí se mi to, co napsala julie a taky Pluto. Vzpomínky pohltí voda nebo oheň. Živly, které nás provází životem.  

Možná kdyby se z toho měl stát jakýsi rituál, koukla bych se, jaké jsem znamení a tomuto živlu bych zanechala svou minulost.  

Víš, rodiče dělali co mohli a co v dané chvíle považovali za nejlepší. Vezmi si z toho návod na to, jak se vyhnout určitým chybám a odpusť jim.  

Text uživatele: 

 Napsala si to velmi pěkně a přesně tak... jsem to myslel Sorbíku.  

Text uživatele: Sorbíku souhlasím s plutem. Napsala si to pěkně. S tím živlem to je dobrý nápad. Jsem ve znamení panny, můj živel je země. Že bych tedy svoje vzpomínky někam zakopala? Dneska mě napadlo, že bych to mohla spálit na místě, kde jsem si jako malá holka hrála na pískovišti. Ještě popřemýšlím )))))

Text uživatele: 

Myslím Deliris, že jsi našla to správné místo a plně ti to schvaluji. Ale první je trvalé odpuštení a pak udělej ten rituál. Zem příjme všechno bez výhrad. Přeji ti krásnou budoucnost a ještě lepší přítomnost.  

Text uživatele: 

To já bych radši teda naopak - krásnou přítomnost a ještě lepší budoucnost

Text uživatele: 

J. j. veverko. Máš pravdu.  

Text uživatele: 

Deliris, země je tvůj živel, tudíž bych to tedy dala zemi. Ale záleží na tobě a hlavně, dej to tam, kde budeš mít pocit, že je to správné.  

Ale už to, že jsi byla sachopna se z toho vypsat, už to je krok k vnitřnímu klidu. Nedržíš to v sobě, nehnije ta "zloba" ve tvém tělo a dochází k očištění.  

Mě dlouho trvalo to, než jsem pochopila, že rodiče dělali co mohli.  

A víš co, naučila jsem se zlobu a vůbec emoce, nedržet v sobě, . A ty máš našlápnuto k tomu, aby jsi se s tím dokázala poprat.  

Hezky jsi napsala "vnitřnímu" rodiči. Víš, že my taky uvnitř sebe máme dítě a rodiče?  

Text uživatele: 

  Necítím, že bych v sobě měla své rodiče..... dítě ano, je to můj život, ale rodiče?   Dost možná to máme každý jinak.....

Text uživatele: 

ANO Sorbíku . Tak tak...

Text uživatele: 

Ne Juli, nemáš tam své dítě či své rodiče, ale rodiče jako takového. A někdy se v člověku ozve dítě, někdy rodič.  

 

Text uživatele: 

Sorbíku, já tě žeru, mňam.

Text uživatele: 

Jé Pluťásku, to se tak krásně čte Já sú tak šťástné..

Text uživatele: 

Milí a nejmilejší, moc děkuji za vaše reakce. Díky Sorbíku, i Plutíku Ještě nevím, kdy ten rituál udělám. Včera jsem se viděla s mamkou. Je to blbý, přišla opilá. Těžká domluva. A bez domova. Pere se ve mě pocit, jestli dělám vše, co udělat můžu. Ptala jsem se jí, jestli ji můžu nějak pomoct. Řekla, že bude ráda, když se jednou za čas uvidíme. Mé srdce zaplesalo. Ale stejně.

 

"Mě dlouho trvalo to, než jsem pochopila, že rodiče dělali co mohli. "

 

Sorbíku, ani nevíš, jakou máš pravdu!!!

 

Text uživatele: 

Teď budu za špatnou, ale bohužel vidím věci po svém.... Udělali co mohli, aby Ti zkazili dětství a v dospělosti nejen pokračují, ale už se vezeš i Ty sama. V Tobě se pere pocit, jestli pro mamku děláš co můžeš.... jestlipak se pere stejný pocit v ní? Chce Tě občas vidět.... jasně, ale co to léčení? To mělo být snad tématem dne, ne? Nezlob se, určitě Ti nechci brát iluze, ale ty dopisy zřejmě budou mít pokračování.....

Text uživatele: 

Deliris, omluv prosím můj pravopis. Dělám hrubky a překlepy a chyby, protože nečtu po sobě. Myšlenky se mi derou na povrch, musím je rychle vložit do slov a pak z toho vzniká tenhle hrubkopis, ale...

V mém případě je momentálně důležitější obsah, než grafická podoba.  

Později přečtu, červenám  se, ale je to moje, patří to ke mě, stejně jako tvoje chyby patří k tobě.  

 

Baruš ti napsala svůj názor. Ano, je správný jiným pohledem, před dvaceti lety bych se s ní plně ztotožnila, ale já už jsem jinde a vidím, že i ty.  

Ano, rodiče ti zkomplikovali život, neusnadnili ti nic, teď je to ovšem na tobě, jestli se k nim otočíš zády, nebo budeš ta silná, odpustíš a podáš ruku. Samozřejmě, s tím léčením má Barča úplnou pravdu, maminka by měla něco udělat, ale ty máš našlápnuto a já ti věřím.  

Vím, že to zvládneš. A vím, že děláš pro mamku co můžeš, tak tím se netrap.