Téma: Dcera mě zneužívá na hlídání dětí a zpochybňuje mou výchovu vůči ní v dětství

Text uživatele: 

Kdyby u toho nebyl děda, tak … a to je právě ono. Dcera ví, že uděláte všechno, jen abyste se zavděčila. A to by mělo skončit. S jejími řečmi o nedostatečné slovní lásce bych ji poslala ne někam, ale k psychologovi. Tím ji sice popudíte, ale už bude vědět, že neháže na úrodnou půdu.

Píšete, že se dostatečně nestará o děti, přesto od ní slyší, že je miluje? Jednou se historie bude opakovat s tím rozdílem, že jí její dospělé děti o té "jen slovní lásce" řeknou svoje. Ale to ať si už potom ona sama srovná se svým svědomím.

Text uživatele: Není to ani tak o zavděčení jí, ale je mi líto dětí. Chlapec se chodí pořád mazlit, pokud spí u nás, nastěhuje se ráno ke mně. Zpíváme, povídáme se nad knížkama, pomáhá s vařením. Je to samozřejmě mnohem delší práce, ale jemu to dělá radost. Taky pořád chodí za dědou, potřebuje chlapa a chlapskou práci.

Text uživatele: 

Nejsem si jistý, jestli psychoterapeut má dobrý vliv na Vaši dceru.  

Vy jste dávala svou mateřskou lásku najevo skutky a Vaše dcera jen slovy (což jednoznačně vyplývá i z vyjádření vašeho syna). Domnívám se, že každý může říkat dětem, že je miluje, ale dcera svým chováním dokazuje pravý opak. Takže naplňuje přísloví "slova se mluví a voda teče".  

Domnívám se, že jste dobrá babička a že to má Vaše dcera v hlavě trošku popletené.  

Text uživatele: Děkuji za reakci. Nepochopila jsem, že její psychoterapeut bez konfrontace s jejím patrnerem, rozhodl, že je psychopat a že má od něho odejít. Stejnějen na základě vyjádření dcery zhodnotil i nás (tedy ne, že jsme psychopati, ale znevážil naši výchovu. Dcera měla velmi divokou pubertu, útěky z domu, experimenty s drogami, naštěstí se z toho dostala, ale pokud bychom ji výchovně nechali plavat, asi by nedopadla dobře. Vše, co jsme pro ni udělali, bylo ze strany psychoterapeuta zpochybněno. Pokusili jsme se ho oslovit, se žádostí o spolupráci na zlepšení vztahů, ale odmítl to, a dcera taky nesouhlasí se společným sezením. Je to dost bezvýchodné.

Text uživatele: 

Já to vidím tak, že chyba bude na obou stranách, jak na Tvé, tak na straně dcery (vycházím a cituji Tě i z Tvého předchozího tématu) :

1) v období puberty dcera utíkala z domu (proč? ) a experimentovala s drogami - nepodařilo se společné sezení u psychologa a vzájemné vyříkání si = takže dodnes zůstalo mezi Vámi - co, proč a jak nevyříkané. Neříkám, že z důvodů na Tvé straně = Ty se snažíš, ale dcera a její psychoterapeut ne a oba to odmítají, bohužel.

2) dceru jste navykli na to, že jste její problémy řešili za ní = takže se dodnes nenaučila nést zodpovědnost za svá rozhodnutí a činy v jejím životě.

3) chováš se podle jejích požadavků = to není Tvoje povinnost.

4) minule jsi psala, že dětem nikdy nezasahuješ do života, dnes píšeš, že dcera s dětmi někam odjížděla, ale nevíte kam, protože to je info, které se Vám nedává a nebylo Vám dopřáno rozloučit se a popřát pěknou cestu = to není její povinnost.

5) pomáháš dceři jak finančně, tak s péčí o děti = to není Tvoje povinnost - všeho s mírou a přiměřeně. Dcera se rozhodla mít 3 děti, tak musí nést zodpovědnost sama + děti mají také otce.

6) musíš být k dispozici kdykoliv = ne, nemusíš, to není Tvoje povinnost.

7) dcera se přestěhovala do Vaší blízkosti a výsledek je ten, že jsi např. minulé 2 týdny měla nejmenší 4leté vnouče u sebe a navíc dcera řekla, že o každé dítě, o které má míň je líp - mimochodem, to z ní od ní jako od mámy hrozně, na jednu stranu dětem říká, že je miluje a na druhou stranu toto, nechápu. Opět - její děti = její odpovědnost, 4leté dítě může být ve školce a taky má otce. Pohlídat ho můžeš občas, ne víc, než jeho matka.

8) kdyby nezasáhl Tvůj manžel, měla by jsi vnouče dál = stále jsi nenastavila jasná pravidla, která by jsi dodržovala.

9) nemáš sílu dceru poslat někam, je Ti líto dětí = dokud dcera nebude nucena se sama postarat a sama žít svůj život, nikdy se nenaučí být samostatná a zodpovědná.

10) neříkala jsi svým dětem, že je miluješ a neříkáš to ani vnoučatům, na druhou stranu jsi se dětem věnovala a věnuješ se i vnoučatům = můj názor je, že by zejména v rodinných vztazích mělo být obojí - činy + slova. Ať je to rodič - dítě, prarodič - vnouče, partner - partnerka, manžel - manželka, sourozenec - sourozenec…proč si občas i neříct: "Mám Tě rád/a, miluji Tě" - podle toho, o jaký vztah jde. Můj názor je, že ano, jen slovní láska není všechno a je to málo, když činy chybí, ale jen věnovaní se druhému a být mu k dispozici také úplně ne, i když je to mnohem více, to uznávám. Myslím si, že každého potěší, když to i občas uslyší, že to zahřeje u srdíčka a pak jsou i ty vztahy o něčem jiném  = lepší a bližší.

11) máš ještě syna, který nad chováním dcery kroutí hlavou a říká, že snad měli každý jinou rodinu = syn si šlapal v životě svojí cestu sám, osamostatnil se, naučil se zodpovědnosti, v životě se mu daří. Dcera to má opačně, a nehledá proč - pravý důvod (v sobě), aby pochopila, poučila se, vyjasnila si vše s Tebou, nýbrž hledá jen viníka - snažší cestu bez toho, aby přijala zodpovědnost za své chyby, činy a rozhodnutí.

Takže abych to shrnula. Každý rozumný psycholog řeší takové situace tak, že by mělo dojít k vzájemnému vyříkání si, omluvení se jeden druhému, odpuštění a pokračování ve vztahu (rodič - dítě, partner - partnerka atd.) dál, je-li vůle na obou stranách - samozřejmě bez vracení se k chybám a opětovnému vyčítání. Pokud toto není ze strany dcery možné, tak jí řekni, že pokud jsi někdy udělala v jejím životě něco, co se jí dotklo, tak že se jí za to omlouváš, ale neudělala jsi to úmyslně, vychovala jsi jí a dala jí veškerou péči s láskou a máš jí stále ráda. Dále, že by jsi byla ráda, kdyby jsi také ale i ona uvědomila chyby nebo něco, co se zase dotýká Tebe (řekni jí, co Ti vadí a co Tě od ní bolí). Tím byste to měly mezi sebou uzavřít a už se k tomu nevracet = jednou a dost, nemůže Tě dcera obviňovat celý život za svůj nevydařený život. Možná Ti připadá, že to zní divně, ale to, co jí máš říct Ti píšu proto, že jak sama píšeš, nikdo není dokonalý a může se stát, že si v sobě uvnitř dítě do dospělosti nese něco, s čím se nevyrovnalo, protože jako dítě to narovinu neřekne a pak, když se mu v dospělosti nedaří, některé to teprve po té vytáhne a živí to v sobě jako příčinu svých nezdarů v životě, aniž by si sebekriticky přiznalo, že svůj dospělý život a zodpovědnost má jen ve svých rukách. Např. tady: Máme 100% zodpovědnost za svůj život  (klikni).

Ještě bych být Tebou zvážila možnou souvislost mezi nemocí Tvého manžela (otcem dcery) a chováním dcery - dcera mohla zdědit určité vlohy k nějakému psych. onemocnění, které se mohlo pod vlivem jejího nevydařeného života, stresu atd. rozvinout. Zkus si sama dojít k nějakému odborníkovi, když s jejím psychoterapeutem není rozumná řeč. Když mu popíšeš co a jak, jak se dcera v některých situacích chová, jistě Ti na to řekne, zda-li Tě jen dcera využívá a vydírá svalováním na Tvé chyby, nebo zda-li se u ní rýsuje i něco jiného, psychického - pak by Ti jistě poradil, jak nejlépe jí vše podat a jak k ní přistupovat. Určitě ale i tak platí, že vše má své hranice a pravidla, jak už Ti i minule radili ostatní. Nemyslím to tak, že by jsi měla dceru omlouvat a dál se nechávat využívat a pořád dokola poslouchat, co jsi dělala špatně, to určitě ne.

Text uživatele: Děkuji, máte dost pravdy v tom, co píšete. Dost jejích problémů jsme řešili my. Ať se jednalo o absence na střední škole, kdy hrozil vyhazov a i pak vždycky věděla, že ji z průšvihu vytáhneme, nebo se aspoň pokusíme. Vždycky jsem jí byla nápomocná, i za cenu, že jsem musela odmítnout pomoc synovi, který to vždycky pochopil a nikdy mi nic nevyčítal. Omluvila jsem se jí několikrát s tím, že i kdybych dělala cokoliv, nikdy to, co mohla brát jako nějakou újmu, už nemůžu vzít zpět a udělat jinak. Navíc si myslím, že bych v té situaci zase jednala stejně, nejsem si vědomá žádného takového jednání, které by jí v životě mohlo záměrně poškodit. Brala jsem obě děti po tom, co odešly z domu, jako dospělé, samostatné a pomáhala jsem jenom na vyžádání. Útěky v pubertě se řešily, i u psychologa, který v té době ji konfrontoval s námi a došlo se k závěru, že na naší straně žádná hrubá chyba nebyla. Dcera chtěla chodit na diskotéky a večerní akce a odmítala v 15. letech respektovat časy návratu. Z toho důvodu utíkala a vracela se domů až třeba ve 3 ráno. Dokonce měla období, kdy uznala, že se v té době chovala hrozně. Teď se pod psychoterapií dostala do stavu, že je přesvědčena, že jsme jí hrozně ubližovali. Já jsem měla v dětství dost otřesný zážitek, se kterým jsem se jí svěřila až v její dosělosti (vysvětlení, proč jsem se o ni bála) a ona ho použila proti mně. U psychoterapeuta ho vylíčila, jako zážitek svůj, použila i moje věty. S odborníkem jsem se radila (byl to její psycholog, z období puberty). Jenže, pokud ona nebude souhlasit se společným sezením, tak ji nikdo nedonutí.

Text uživatele: 

Nejdříve se omlouvám, protože jsme tady tak zvyklí, automaticky jsem Vám ve svém příspěvku tykala.

Aha, tak pak si myslím, že jste již udělala všechny kroky i vstřícné kroky pro záchranu Vašehu vztahu s dcerou. Pokud už ani na to neslyší, tak s tím asi nic neuděláte, bohužel. Vím a chápu, že Vás to musí moc mrzet a trápit, ale na záchranu vztahu - byť se jedná o rodiče a dítě, musí být dva. A Vy jste na to bohužel sama. Je mi to za Vás moc líto, mámu v tomhle věku to bolí - vím jak = moje sestra to má takhle k naší mamce, ale nestýkají se vůbec, ani s vnoučaty. Moje mamka je neviděla ani nepamatuji. Nejde to z rozhodnutí mé sestry, žádný rozhovor a vyříkání si také není z její strany možné. Víte, já tohle neuznávám. Máte pravdu v tom, že o žádné hrubé či zásadní chyby nešlo (ani v naší rodině), natož o záměrné poškozování.  Proto dítě by mělo mít vůči rodiči taky nějakou úctu a respekt. Neumím si představit, že bych s mojí mamkou nebyla v kontaktu, nezeptala se jí, jak jí je, nepomohla jí ve stáří a nemoci a tak.  

A není ten její psychoterapeut v nějakém společenství nebo tak něco? Nebo není to někdo, kdo má jen nějaký kurz? Mě ty jeho terapie a jednání nepřipadají normální, obvyklé a odborně správné.

Text uživatele: Za tykání se neomlouvejte, já jsem zvyklá vykat, ale o nic nejde. Psychoterapeuta si platila v Praze, ten rozdrbal všechno, co se jen dalo Teď chodí k jinému, taky si ho platí. Podle mé psychiatričky není jejich přístup úplně v pořádku, ale co s tím. Dcera se stýká jenom s těmi, kteří jí říkají, jak je skvělá, že sama zvládá 3 děti. O naší pomoci se nějak nezmiňuje. o té ví jenom lidé z našeho okolí. Pozdravujte maminku, až mě dcera nebude potřebovat na hlídání, budu na tom stejně. To, že jsem si o problému mohla popovídat, mi moc pomohlo.