Téma: Jak se vyrovnat s úmrtím blízké osoby (otce)

Petro, mě odešel táta před Vánoci. Myslím, že úplně to nepřejde nikdy, ale přestane to být tak palčivé a člověk jakoby trochu otupěl, nebo si na tu bolest zvyknul, neumím to moc popsat. Chce to čas a utěšovat se tím, že jemu už je dobře. Víc asi nic moc dělat nejde…tak se drž a upřímnou soustrast.  

Káčo, právě takový pocity mám, že to ani nikdy přejít nemůže…ale jen se tu prostě potřebuju "vykecat" a moc Ti děkuju

Vykecat se je potřeba, ale nejvíc potřeba je se vybrečet.  Podle mě je chyba to nějak přemáhat, člověk by si měl dopřát čas na truchlení, ale pak by si měl i dopřát i to, že s truchlením skončí. Já se s tátou pořád v duchu bavím, vystavila jsem si fotky, na kterých se směje. Sice občas ještě pobrekávám (i teď mi jdou slzy do očí), ale snažím se to brát jako přirozenou věc, která být musí a čím jsem starší, bude přicházet stále častěji (rodiče, pak kamarádi…). Ateisti to mají horší, my co věříme, že to smrtí nekončí, se můžem těšit z toho, že ten člověk NĚKDE je a že se třeba ještě i setkáme, i když možná za dlouho. …i když nevím, jestli zrovna tohle Ti nějak pomůže, mě když bylo nejhůř, takovéhle utěšování přišlo jako "strašný kecy"…

já se bojím zítřka, ráno je pohřeb, necháme mu zahrát jeho písničky, prostě mám strach ze zítřka a dalších dní. nikdy mi nikdo neumřel a Táta rozhodně tady měl bejt ještě aspoň dvacet let minimálně. Jsem věřící, ale  i tak to jde těžko. vím, že teď bude se mnou vždycky a všdude, jen prostě nemůžu zapomenout na ten zážitek, kdy jsme přijeli k němu domů a to že…prostě všecko. asi jsem histerická, ale víš jak.

moc Ti děkuju a myslím na Tebe a na všechny, kterých se to týká a to jsme vlastně všichni. ale kurva je to hnusný a jsem  prostě na ten svět naštvanáá.  jde ven se psem a trochu se uklidit

Ráda bych ti nějak pomohla a poradila, ale ono nepomůže nic. To se prostě musí vydržet, nic jinýho s tím stejně dělat nejde…čas to trochu spraví, nezmizí to, ale je to prostě jiný. Asi jak úraz s trvalými následky. Už to pak nikdy není jako dřív, ale člověk se s tím naučí žít, protože mu nic jinýho stejně nezbude…tak přeju hodně síly, pohřeb je děs…

Miluju HO!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Je to už pár let, co jsem prožívala to samé. Není v silách člověka netrpět při ztrátě někoho tak blízkého. A je to tak dobře. Aby se člověk smířil a pochopil neměnnost koloběhu života, potřebuje čas. Věř mi, dnes už je ta vzpomínka o něčem jiném.

Petruško, jsi-li věřící, popros Boha, ať Ti dá sílu zítřek překonat a věř, že tomu tak bude.  

Já jsem o svého tatínka přišla ve svých dvaceti letech  a to 3dny před Štědrým dnem …. byly to nejhorší Vánoce v mém životě. Tehdy jsem ještě v nic nevěřila, neměla jsem v čem hledat sílu, zůstaly jsme jen samy dvě s mamkou v našem velkém domě,   obě dvě plné žalu. Dost jsem se tomu poddávala, navíc celých těch pět let, kdy byl tatínek nemocný a jeho zdravotní stav byl jak na houpačce, jsem se o něj strachovala  a nakonec to odneslo i mé zdraví…Věř, že čas všechny rány zahojí a že na něj pak budeš vzpomínat s láskou a bez bolesti. Tak to je.

Přijmi ode mne upřímnou soustrast.

Rybičko a Vy všichni, jmenuju se Marcela a už mě sere ta anonymita a to všechno…

a děkuji Vám moc.

o mý mamce víte, že tam to není dobře, teď o to víc. Máma je bohužel pro mě cizí člověk, který tátovi jen ubližoval a poštvala pro ti mě i sestru, u které doufám, že snad přijde na to, že jsme jediné, kdo po Taťkovi zůstal a budeme držet při sobě. ale  i tak, mám hodného manžela, se kterým, i když jsem původně nechtěla, budeme mít dítko a tak i Taťkovi dám vnouče, ze kterého bude mít radost. prototže vím, že i když s námi nebude fyzicky, tak v mým srdíčku bude napořáááááááááááááááááááááááááááááááááááád!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Petruško, bylo mi zhruba tolik co Tobě a byla to podobná situace, mamka mi byla vždycky vzdálenější než táta, má chudinka chorobopis tlustý jak detektivku od Agáty CHristie, nakládala na nás po psychické stránce takové nálože, že jsem dodnes přesvědčena, že tenhle tlak byl významnou příčinou tátova odchodu, zemřel v noci ve spánku, prvně v životě udělal něco "bez dovolení"  CHybí mi, ale ta lítost přiznejme si, nesměruje k té osobě, našim tatínkům už nic nechybí, nic je nebolí, ničemu nemusí čelit, ta lítost je sebelítost, nám je líto toho, co jsme ztratily… TAky jsem se s tím špatně rovnala, tak jsem si v hlavě nastavila pro první chvíli, že  táta odjel do lázní a je mu  tam dobře… délka pobytu není stanovena…  Pak už jsem řešila jen to, aby to na mamku dopadalo co nejméně… je to 18 let… a táta? Ten je v lázních

Já o tátu přišla taky ve svých 20-ti  - přesně měsíc před Štědrým dnem, přesně týden po revoluci (kdy se nedočkal pádu režimu, na který tolik nadával) a měsíc a něco před jeho  41-tinami. Taky to byly mé nejhorší vánoce…Nic mu nebylo, prostě najednou infarkt.

Dostávala jsem se z toho dlouho, asi 2 roky jsem o něm hodně mluvila a plakala, když jsem se někde picla, svého - tehdy nastávajícího, jsem měla vždy při sobě a říkávala mu, jak je škoda, že ho nepoznal, my se seznámili necelý rok po tom.

Petruš, zůstane Ti v ♥ a to se nikdy nezmění. Myslím na Tebe, drž se. Dobře, že máš podporu u sestry a s mamkou se to jistě časem spraví taky, máš už jen ji.

Já na tátu koukám denně - mám jeho fotku u postele a každý večer mu posílám pozdrav a přeju mu, ať je šťastný, ať je kdekoliv.

Upřímnou soustrast, Petruško.

Baři děkuji, moc děkuji oběma. myslete prosím na mne zítra a další dny. nechci být sobecká, ale asi budu. potřebuju to nějak zvládnout a vím, že musím, jenže jak obě víte, půjde to těžko. Taťka je prostě nej človíček, kterýho jsem kdy poznala a  nedá se popsat jak moc. mám Vás ráda

Budu na Tebe myslet. Drž se!

S úmrtím se člověk vyrovnává dlouho a po svém. Ale jednoho dne to přebolí, už zůstane pouze takový smutek v duši, ale ne bolest. Je nás tady více, kteří nemáme někoho blízkého.  

Můj táta umřel před 20 lety. Trápil se a bylo to vysvobození. Přesto jsem se s tím nedokázala uvnitř srovnat a  držela to v sobě. Ty tuto chybu neudělej, dovol si projevit emoce a plač. Plač hodně, ať to jde ven.  

Táta tady bude vždycky s tebou, nikdy o něj nepřijdeš, protože ho nosíš v sobě.  

Bude to zpočátku moc těžké, ale překonáš to.  Čas je mocný.

Petro - Marcelo, bojím se číst takové zprávy, cítím v nich mnoho bolesti a žalu, ale vím, že určitě potřebuješ povzbudit. Každý jsme většinou v životě někoho ztratili, moc to bolí a naše srdce pláče, je to proto, že jsme milovali. Člověk se se ztrátou nikdy nesrovná, ale jen čas hojí rány. Jizva zůstane, jen rána nebude tak citlivá. Petro - Marcelo, zvládneš to, musíš, už pro své děťátko, kterému pak budeš vyprávět, jaký byl hodný jeho dědeček. Drž se a zase napiš, uleví se ti. Pavla

Já se s tímto ještě nevyrovnala, je to už 4 roky co mi umřel táta a bolí to pořád. Nejhorší jsou ty vzpomínky, které se vracejí a já pláču… Pláču… Chybí mi neskutečně… Děkuji, že jsem jako můj táta a za to všechno co mi dal do života. Myslim, že se s timto nesmirim nikdy. musim s tím žít ale jak??