Téma: Můj otec je bezdomovec

S tímto se člověk vypořádává asi velmi těžko. Jen otázka..Jak se táta dostal na ulici? 
Pokud měl zázemí, měla ho rodina podržet, ovšem pokud nikdy jako táta nefungoval, tak se tím netrap. Přijmi to jako fakt, že tvůj biologický dárce života je prostě venku.
Jak dlouho může trvat co? Tvé přijetí faktu nebo jeho život na ulici? 
Asi tam i umře, nebot zpátky je cesta těžká.
 

sorbonos, definitivní jste akorát Vy! Bezcitnost není žádné umění!

Podle mě Sorbonos jen konstatovala fakta. Přečtěte si prosím dotaz a odpověď.

Mimochodem, popřete, že sem chodíte napadat lidi i pod jnou přezdívkou?

Nejsem bezcitná, ale na ulici se člověk dostane z různých důvodů.
Je mi ho líto, pokud si za to nemůže sám. V tom případě se o něj měla, nechci napsat postarat, ale podržet ho, jeho rodina. Tam má mít člověk pevné zázemí, jistotu, pouto.
 Pokud  je to jeho volba, tak lítost sem nepatří. 
A jak teda člověče vy pomáháte bezdomovcům. Váš soucit je hezký, ale je to málo. 

Taky si myslím, že sorbonos jen byla realitická a nemyslela to špatně, i když to bylo řečeno trochu drsněji, ten první příspěvek. Ne drsně pro nás čtenáře, ale ožná drsně pro pisatelku příspěvku, o jejíhož tátu se jedná. Protože určitá citová pouta máme i vůči blízkým, kteří i hodně selhávají. Je možné nenávidět a zároveň mít docela rád. Občas k tomu člověka situace dovede.

Taky si myslím, že v rodině by mělo být silné zázemí, ovšem problém je, že třeba se daný člověk chová tak, že si to nezasluhuje, apod. Nebo by mu i okolí pomohlo, ale on kvůli své hrdosti nechce. Je to složitá věc a myslím si, že mnohdy jsou ve hře i emoce, křivdy.. Ne pouze ta stránka věci, jak dostat člověka zpět do normálního života.

Jinak, ja se T. ptá, jak dlouho to může trvat... Na to asi odpověď není.. I když chápu, že v takových nepříjemných situacích chce dostat odpovědi i na věci, na které žádné přesné neexistují. I když to člověk v hloubi duše ví.

Pokud by projevil snahu se z toho vyhrabat, podala bych mu pomocnou ruku. Jestli ale nemá sebemenší vůli, asi se nedá nic dělat. Bohužel často lidi na ulici tak přivyknou situace, že ji vlastně ani nechtějí měnit.

Rád bych napsal, že si to umím představit a vím jak se cítíte, ale lhal bych Je mi Vás líto, neumím si to představit a nevím jak se cítíte .... třeba i proto, že už otce 10 let nemám. 

...což je odpovědí možná nejvíce ze všeho... pokud jde o muže, který vás splodil a nestaral se, není jediný důvod, proč byste se měla starat vy. jeden "zvoranej" sex z chlapa tátu neudělá, kromě genetické informace nemáte nic společného. pokud je to ale opravdu váš táta, měla byste se mu pokusit pomoci. už proto, že táta je jen jeden, a vy máte to štěstí, že ještě není pozdě.

Myslím, že je to velmi nepříjemné a že si děláte starosti. Pokud si to Váš otec způsobil sám, nese za svou situaci odpovědnost. Podle mne mu můžete jen opakovaně dávat nějaké návrhy. Třeba kde je armáda spásy, kde by mohl bydlet nebo mu najít práci a dát mu do ruky adresu,adresu na doktora atd., ale berte to s odstupem. On se musí chtít celé situaci vzepřít, ne Vy. Že je to těžké víme snad všichni. Prostě jen cítím, že s tím máte obrovské starosti a není to pro Vás jednoduché. Ale Váš život je Váš a tatínkův zas jen jeho. Přesto můj názor je, že nic není definitivní a spousta lidí se z téhle situace dostala právě přes armádu spásy a příklady táhnou.

ASI BYCH SE SNAŽILA ROZLIŠIT OTCE- BEZDOMOVCE ALKOHOLIKA -HULVÁTA -ZLODĚJE  A BEZDOMOVCE KTERÝ SE LÉTA NEDOKÁŽE ZAČLENIT- JE BEZ PRÁCE -BEZ PENĚZ-BEZ TOHO BYDLENÍ. PODLE TOHO BYCH SITUACI ŘEŠILA.STÁLE OPILÉMU HOVADU BYCH  ASI RUKU NEPODALA ALE V OPAČNÉM PŘÍPADĚ ANO , JELIKOŽ ŽIVOT BEZ DOMOVA JE TĚŠKÝ A BERE PŘEDEVŠÍM SEBEDŮVĚRU.pOKUD BY STE VYBRALA DRUHOU VARIANTU ,JÁ BYCH SE S TATÍNKEM OKAMŽITĚ OBRÁTILA NEJDŘÍVE SAMA -NA PSYCHOLOGA. JELIKOŽ TITO LIDÉ MAJÍ SPOUSTU OSOBNÍCH PROBLÉMŮ PŘEDEVŠÍM PSYCHICKÝCH.POKUD JE TO  TO HOVADO OBEJDĚTE TOHO ČLOVĚKA-JELIKOŽ SI TO VYBRAL SÁM A VŠE TOLEROVAT PROSTĚ NELZE.

Zdravím, vím přesně, jak vám je. Můj otec je také bezdomovec a alkoholik. Na jednus tranu je mi ho líto, někdy když je velká zima tak přemýšlím, kde je, jestli je někde  v teple, nebo venku… , na druhou stranu vím, že si za všechno může sám a vzpomenu, jak se ke mně a matce choval hrozně. Když někam jdu po našem městě, pořád jsem ve střehu hlavně abych ho nepotkala, i když ani nevím jestli by mě poznal. Příjemné to není vidět ho ležet v parku opilého v trávě, nebo když, mi kamarádky vykládají, jak ho viděly žebrat na vlakovém nádraží. Postupně jsem se s tím ale nějak naučila žít…