Téma: Podobáte se v chování svým rodičům?

Souhlasím, že byly situace, kdy jsem si myslela svoje

Jenže s léty člověk určité chování pochopí a vezme za svoje. Opakuje "chyby" svých rodičů. Řekla bych, že jen málokdo se vymaní z rodičovského vlivu.

Ano, Mitsacku, mas pravdu. Rikame si, ze chceme byt jini nez rodice a nakonec se jim podobame, at chceme nebo ne. Muj tatinek byl bordelar a at delam co delam, toho zlozvyku se nezbavim Geny jsou  proste geny, dokonce i muj syn je zdedil

Taky musim souhlasit (Myšleno ue srandy). Určité slovní obraty, které používala máma pro mě byly už asi od 15 abu. "Tohle nikdy nevypustím z pusy-musela by mi upadnout". A už se slyším, jak máminy oblíbené fráze používám. Zjistila jsem, že celkem fungují totiž

    A táta je takový vlk samotář…a ejhle po 2 letech na intru jsem se zoufale snažila dostat na samotku, protože mi tolik lidí přišlo nesnesitelných.

   Kolikrát jsem si ze vzteku myslela, že jsem adoptovaná, ale geny se opravdu nezapřou Naši spolu zas až tak dlouho nevydrželi, ale na ty roky, kdy jsme byli rodina, vzpomínám moc ráda.

    Rodiče  nám, ať chceme nebo ne, vtisknou jakýci model chování (jak jedince tak rodiny) a teď zjišťuju, že nebyl úplně špatný. Myslím, že jsem dobře vychovaná, takže nejspíš stejné metody použiji na své drahocenné potomky. I když mám určitou představu, co bych chtěla změnit, ale celkem počítám s tím, že sklouznu no "vyjetých kolejí"

Já se podobám mým rodičům. Po tátovi jsem zdědila povahu, za což jsem nesmírně vděčná …, po mámě zase takové ty přiblblé kecy matek .  

Ale dceru se snažím vychovávat jinak, jako osobnost. Pokouším se vyvarovat chyb, které dělali mí rodiče a já je za to považovala za ty " blbé " a já jako jediná vyšla z toho za tu chytrou.  

 Samozřejmě, jsou situace, kdy se nevyhnu tomu, že jsem "trapka", protože jsem v prvé řadě rodič, ale vzala jsem si poučení a to, co mi vadilo se snažím nedělat.  

Ovšem určité věci jsou dané. Kam jdeš, kdy přijdeš, vyčisti si zuby …

Já můžu s hrdostí prohlásit, že jsem jako bych našim z oka vypadla

Taky mě štvali a snad tisíckrát jsem si říkala, jak se těším, že budu bydlet jinde, protože doma se to nedá vydržet. Když jsem se pak ale opravdu odstěhovala (a jednou i vrátila), těším se za nimi na každou návštěvu. Jsem ráda, že mám svoje soukromí a nemusím oznamovat kdy kam jdu, ale jak oni tak i já jsem se myslím naučili, že máme svoje životy a pokud se nejedná o vyložený průser, tak se sobě do ničeho nebudeme motat. Tudíž bych řekla, že teď bych byla schopná s nimi bydlet v jednom domě.

A k té podobnosti - někdy se vidím v zrcadle a řeknu si: "Tý jo, tohle je přece mamka. " A ve spoustě případů i taťka! Getsa, pohyby, věty, výrazy - používám některé stejné jako oni. Člověk má něco odkoukané, protože v tom vyrůstal a něco je prostě zděděnou povahou.

Snažím se, abych ty vlastnosti, které se mi na nich ani na mě nelíbí, nějak korigovala správným směrem Prostě se na nich učím nedělat stejné chyby jako oni. Jistojistě se mi ale zase daří dělat mnoho a mnoho dalších - made by voslík

Vlastně jsem ale moc ráda, že jsem po našich, mám totiž rodiče děsný sympaťáky

NApůl… jsem po tátovi, vzhedem i povahou i když asi výrazně energičtější. Ostatně je to pochopitelné, mé faktické výchově se věnoval on, maminka zajišťovala servis, který považovala za nejdůležitější, takže on vlivňoval mé hodnoty. Jsem ráda.  

Zrovna včera jsem uvažovala nad jednou takovou věcí. Nechápala jsem jednu věc, kterou dělala a vlastně pořád dělá moje maminka a včera mi došlo, že dělám to samé.

Co se týká gest, tak vím přesně o jednom které máme společné zcela jednoznačně. Když se na něco moc soustředíme tak bezděky semkneme rty, jako by je vtáhneme do pusy.

I když jsme každá jiná, máme rozdílné povahy, tak je toho přesto hodně co děláme stejně.

Skutečně zajímavé téma dává tenhle kluk. Přitom vzpomínám na povídání zpěváka Karla Zicha. Jó, můj táta, ten chodil, všude zhasínal a nadával, jak je elektrika drahá a že si ničeho nevážíme. Přešly roky, chodím po bytě, nadávám a zhasínám a ta moje pakáž si ničeho neváží.

Škoda, že už nechodí a nenadává…

Zamyslel jsem se nad vlastními přejatými zvyky. Tu a tam  napíšu cosi ze života. Až později se mi dostaly do ruky knihy mého dědy, kterého jsem nepoznal. Vycházely v třicátých letech.   Jeho sloh se nápadně podobá mému.

A včil mudrujte

Jj, je to tak, chování rodičů nás zcela jistě poznamená na celý život. V dobrém i zlém.

Ale ve většině případů si neuvědomujeme, nebo nechceme.

Jedině snad tehdy když někdo napíše takovéto zajímavé téma a my začneme nad tím přemýšlet.

Myslím, že po nich moc nejsem.  A ani netoužím být. Jsem ráda, že jsem jiná a sama sebou. Osobnost člověka ovlivňují nejen geny a výchova, ale i datum narození -  znamení, ve kterém se narodil, numerologie. Na mě to sedí a na lidi, co znám také.  Ale všimla jsem si, že moje máma, ačkoli nadávala na babičku,  že kouká moc na zprávy a rozčiluje se u toho, dělá teď to samé a já na ně koukám taky. Tak to budu mít po nich. Ale kdo na ně nekouká a nerozčiluje se?

Já na ně nekoukám, abych se nemusela rozčilovat.  

Toho špatného je i bez zpráv dost.