Téma: Rodiče chtějí abych se jen učila a snaží se mě odříznout od přátel a normálního života - jsem úzkostná a pláču

Tvá starost je opravdu velká. Nic snad není v životě horšího než pocit samoty.

Očekávání rodičů jsou přehnaná. Tlak na Tebe pouze zrcadlí jejich nezralost, životní nezkušenost a pocit nenaplněnosti a méněcennosti.

Ty to od dětství snášíš, ale Tvé vnitřní já Ti říká, že to není dobře – a má pravdu, není to dobře. Jsi ve věku, kdy jsou mnohem důležitější zážitky, dobrodružství a průšvihy – mnohem víc než škola. Životní úspěchy bez přátel jsou jen prázdné bedny. Nic víc. A s prázdnou bednou se nemůžeš smát, ani s ní mluvit.

To čím trpíš bych rozhodně nepodceňoval. Nabourává Ti to vlastní sebevědomí, postupem času se to dostává hluboko do podvědomí a to je dědictví, které nebudeš chtít, protože je to velká přítěž.

Nejlepší by bylo se tomu aktivně postavit. Věk na to již máš. Teď musíš najít pevný důvod a odvahu překonat ty útoky ze strany rodičů, které mohou přijít.

Ty nestuduješ pro rodiče, ale pro svůj život. Ty si sama uvědom, jak moc musíš rodičům říkat o své škole. Zda zbytečně netrpíš tím, že se díváš přehnaně na známky. U školy je totiž důležité jen školu projít. Známky nikdy a nikde v praxi nebudeš potřebovat. Nepotkal jsem ani jednu firmu, kde by někdo řešil známky, nebo chtěl viděl vysvědčení. (Neříkám, že takové neexistují, jen říkám, že jsem o takové ani neslyšel)

Na trochu odpočinku máš právo. Ale o to právo se musíš trochu porvat!

Děkuji za podporu

Chtěla jsem vědět, zda je se mnou něco špatně, že se tak cítím… Já je respektuju, poslouchám už od mala ale teď už je to na mě velký tlak…

V tomhle ohledu s Tebou není nic špatně, jen jsi charakterově přerostla své vlastní rodiče.

Tví rodiče tě chápou nejspíš jako svoji vizitku, ale ty nežiješ pro ně. Pokuď je jen nějaká možnost, zařiď si život po svém, ať už to znamená cokoli, tím myslím cokoli pozitivního.

Oni to nejspíš nepochopí, a rozhodně tě nepodpoří, měla bys být na to připravená. Vlastně jen vyžadují, ale v jistém slova smyslu se nestarají.

Ano, přesně tak to cítím. Pořád něco vyžadují a existuji pro ně jen když se mi něco podaří. A teď když mám těžké období mě vůbec nepodpoří, naopak mě odstrkují. Naznačili mi, že se mám snažit.

No jo, tak co s tím?  

Takže podpory se nedočkáš.

Škola, kterou studuješ, tě baví? Máš představu, kam by to po škole mělo směřovat, jaký život bys chtěla žít? Pokud tohle vypadá dobře, jen dostudovat, tak asi ve škole pokud možno vytrvej, ale budeš si muset zdroje podpory najít jinde, protože rodiče jsou v tomhle teda jaloví. připadají mi kapánek jako  měšťáci.

Samozřejmě, pokud studuješ jadernou fyziku, nebo medicínu a konce to nemá, lituju tě, tam můžeš vyletět jedna dvě, ale to stejně na věci nic nemění. Pokud tu školu chceš, studuj, ale zdroje emoční podpory hledej jinde. Píš si na netu, pro začátek, hledej přátele, a časems e to rozvine.

Pokud by tě škola nebavila, bylo by to řešení asi jiné, pokusila bych se ozřejmit si, co bych chtěla studovat, tedy jestli vůbec, a jak by to rodiče zkousli. Pokud nějak, a nedělali by tak strašné dryje, dělala bych něco jiného, zábavnějšího a jednoduššího a zůstala doma, pokud by to nezkousli, musela bys u toho ještě řešit, jak se živit.

To by bylo asi těžké dost, ale pravda je bohužel taková, že s rodiči nepočítej.  Mají zřejmě nějaký mindrák, ale když už tak moc chtějí mít v rodině absolventa školy, tak ať si ji vystudují sami, nebo ať udělají svému dítěti emoční podmínky a starají se o jeho potřeby.

Ty nejsi loutka na klíček, potřebuješ kromě ošacení, obytu a teplého jídla, taky péči, podporu a porozumění.  

Děkuju moc za podporu

Každopádně nechci ať to vypadá, že jsem z těch, co si jen  a jen stěžují. Navíc to nefunguje tak, že bych se učila a nic jiného. Doma mamku zastupuji, obden vařím, uklízím, peru, vlastně už jsem si i zvykla že tady dělám takového poskoka (neříkám, že nepomáhám ráda, ale opravdu je toho i na mě už moc.) a pak je stejně všechno špatně a když přijde na nějaký volný čas, mám jej vždy jen pro učení…

Škola mě baví/nebaví. Vždy je něco co mě baví a co ne, spíše jsem naštvaná sama na sebe, že jsem si tehdy nedupla a nerozhodla se jinak. Je mi 20 a myslím, že to není ještě tak pozdě na změnu. Mám hodně nedodělaných zkoušek a tak plánuji podat si přihlášku jinam, zůstat ještě semestr na škole a časem uvidím, jak to půjde. Pokud ne, šla bych na příjmačky… Napadlo mě že během těch pár měsíců si to snad ujasním.

Ráda bych se osvobodila, ale nějak to nejde.

A ano - máte pravdu. Rodiče Vysokou školu nemají (což nevidím jako nějaký problém nebo ostudu nebo něco takového) ale už odmala strašně lpěli na tom, abych se co nejlépe učila… A teď se bojím, že je více zajímá co všechno vystuduju a jaké mám známky než to, zda jsem šťastná. Připadám si zkrátka že jen přežívám…

Ano, mám kde bydlet, co jíst, nemám si nač  stěžovat ale nějak cítím takovou prádnotu…

Uvidíš, rozmysli si to.  

Já neříkám, že tě rodiče nemají rádi, ale je to způsob, který jako láska není moc účinný. Kladou nejspíš důraz na tvoji "funkčnost", tedy funguj a pracuj. Možná tak žijou sami, možná se drží nějakých vlastních pravidel, jak má svět i oni vypadat,  a pravděpodobně skutečně VŠ hodnotí velmi vysoko.  

Takovýchhle rodin jsou mraky.

To ale není primárně tvůj problém, všechno si zvaž, ono fungování je jen přežívání. Nemusíš žít jako tvoji rodiče. Měla by sis najít někoho, kdo tě podpoří, bude ti rozumět a bude tě mít rád.  

Já vím, že je to knížecí rada, ale bez dobré duše se těžko žije. Tak uvidíš.

Dnes (17.02.2016) jsem byla na dalším pokusu a znovu u zkoušky neuspěla. Naši se mnou nemluví. Mamka mi dokonce řekla, že ji moji starosti nezajímají, že školu i tak dokončím a že si hraji na chudinku. Já už ale vážně nemůžu. Jsem fyzicky i psychicky naprosto vyčerpaná. Ze života nemám nic.

Ano, mohu opakovat ročník apod. Ale mám s učením prostě problémy a podle mého by bylo nejlepší jít jinam, méně se trápit. Řekla jsem jim to ale oni to nechtějí slyšet. Dokonce prý doufají že mám nějaké vyšší cíle než trapného Bc. apod. Už to nemůžu ani poslouchat.

Bohužel není mžné se nějak osamostatnit, nemám ani kam jít, ale potřebuji to vyřešit. Jsem z toho naprosto zoufalá. Oni do mého světa nevidí. Nevidí, jaké s tím mám trápení, že se učím a učím ale prostě na to nemám. Aspoň ne na tuhletu školu. Bojím se jak jednou dopadnu.

Ano, oni sami VŠ nemají a hned jak jsem se na VŠ dostala, všude se tím chlubili. Před rodinou, známými. Teď jsem pro ně zklamáním. Přehlížejí mě. Nemám význam.

Mám chuť to tady zabalit. Nikdo mi není oporou… Jsem z toho strašně nešťastná.  

Zabalit to tady, na to je moc brzo. Ještě jsi neviděla a nezažila všechno. A toho hezkého Tě čeká ještě opravdu hodně.  

Možná vnímáš hodně bolesti, ale ona Tě někam vede a do něčeho Tě formuje. Ty ji zatím nenasloucháš.  

Momentálně jsi ve stádiu, všichni mi ubližují.  

Potřebuješ se dostat do stádia: jdu s tím něco udělat.  

Když se podíváš kolem sebe tak zjistíš, že každý žije podle sebe a ne podle Tebe. Co kdybys začala žít podle sebe i Ty?

Osamostatnit se můžeš, jen začni přemýšlet PROČ to chceš. Pak zjistíš i jak to udělat.

Dej si pauzu, seber se, pokius se najít si práci, zmapuj, co by se dalo dělat. Pokud tu školu dělat nechceš, tak ji nedělej.  

Je to velký kopec, ale v životě budou ještě větší.  

Pokud se ti podaří se osamostatnit, bude to velký krok v tvém životě. Takhle to asi fakt dál nejde.  

Podívej se po všech možnostech a něco si vyber. Někdy je lepší žít po svém v noře, než po cizím na zámku. Rozhodni se.  

Pokud by byl velký problém, navštiv RIAPS. Držím palce.