Téma: Dolehl na mě rozchod vztahu - podruhé a ještě ničivěji

Ahoj, lidi,

chtěl bych se svěřit a zeptat o radu/názor/ideálně vlastní zkušenost.

Před něco míň než půl rokem jsme se rozešli s bývalou přítelkyní. Zezačátku nám to bezva klapalo, v životě jsem nepoznal nikoho, kdo by mi tak sednul tou svou "hromádkou" vlastností. V životě jsem se slečnou neměl tolik společných věcí. Připadalo mi to, že nic takového se nemůže stát, tím spíš ne mně. Asi první dva měsíce jsem se hodně snažil, myslel jsem si, že něco takovýho už neumím.

Pak to ze mě vyprchalo. Nevěděl jsem, jestli ji mám rád. Začaly mi pomalu vadit některý maličkosti: že je dost uzavřená, že před mými přáteli jen mlčí, zatímco já se (alespoň ještě tehdy) snažil s jejími přáteli co nejvíc vycházet, aby měla radost, že je ve spoustě věcech neprůbojná, i když jsem za ní ještě stál, že se mi ji v některých věcech nedaří dotlačit k tomu, aby mi byla rovnocenným parťákem. Chtěl jsem, aby si víc věřila, měla trošičku větší lokty. Aby se víc projevila, uměla si dupnout. Ona to v sobě má, jen to měla potlačený. Tohle já hrozně moc potřebuju, a pro takový holky jsem schopnej udělat první poslední, přitahuje mě to. Přitom ona by pro mě první poslední udělala bez mrknutí oka. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, proč to ve mně uvadlo, že tohle byl ten důvod. Tehdy mi to nepřišlo jako důvod k rozchodu, ten jsem v sobě ani nedovedl identifikovat. A i kdyby ano, necítil jsem žádné právo ji řikat jakékoliv poznámky a námitky, "snažit na ni cokoliv měnit". Žádné právo.

No, stalo se, co se dalo očekávat. Já už nemohl takhle dál. Vždycky jsem se na ní hrozně moc těšil, ale pak to ze mě vyprchalo, když jsme se setkali. Působila na mě jako tichá myška, která jen čekala, až ji obejmu, dám ji pusu, a všechno bude OK. Určitě by bylo, víc po mně nechtěla. Já jsem pak už ale nedovedl vyvinout iniciativu. Nevěděl jsem, jestli ji mám rád, v hlavě se mi motaly fantazijní postavy, kde byla ona, jen prostě trochu dravější, rozhodnější. Má to v sobě, a až to objeví, doufám, že ji nikdy s nikým nepotkám, to by mě asi zničilo.

Když jsme se rozcházeli, snažil jsem se k ní být co nejotevřenější. Nechtěl jsem to udělat, ale nemohl jsem jinak. A už tehdy jsem věděl, že dělám strašnou blbost, nicméně je fakt, že stav, kdy jsem to přivedl do vztahovýho hnití byl neudržitelnej. Pak jsem si trochu pobrečel a za pár dní jsem byl pocitově "docela dobrej." Přišlo mi, že jsem se mohl zase znovu nadechnout. Nemusel jsem mít pocit, že se můžu mít fajn, aniž bych někomu druhému jen ubližoval. Já chtěl prostě žít, a ne jen potichoučku spolu, ale prostě třeba někam vyrazit jako nejlepší parťáci, ne abych byl pořád ten tahoun, "vůdce smečky". Takovou roli nemám v povaze…

Takhle to bylo pár týdnů, měl jsem se docela prima. Pak se mi to začalo postupně vracet. Napřed málo, pak víc. Začalo se mi o ní zdát, chyběla mi víc a víc (i když jsem se tvářil, jak ne, jak to mám na salámu, a jak je mi kooonečně hej), dokonce jsem si vzal zas do postele plyšáka, jak malej. Nějak to tak bylo vlastně až do teď. Nebyli jsme vůbec v kontaktu. Já doufal, že třeba i já chybím jí, ale nechtěl jsem jí psát, protože jsem byl přesvědčený, že ta už je dávno úplně někde jinde.

Nemýlil jsem se. Přála mi k narozenimám. Ptala se, jak se mám, děkovala mi, že jsem k ní byl upřímný při rozchodu (částečně ano, ty důvody popsaný výše jsem neříkal, protože jsem to bral jako můj problém, a nechtěl jsem ji to dělat horší - necítil jsem žádné právo na to se ji snažit měnit), že se má dobře, že jede na dovču, že ušla obrovský kus cesty atd. To mě dostalo. Byl jsem zrovna v práci, tak jsem pak celý den neotevřel až do večera Facebook, protože psát si s ní o těhlech věcech v práci, to bych se tam asi složil. Dorazilo mě, s jakou lehkostí (upřímnou, nezlou, neútočnou) mi říkala, že už to je dávno za ní, že se má skvěle - ne proto, že by mi chtěla ubližovat, ale protože už to má prostě na salámu, co bylo, bylo; je to minulost, a myslela si, že pro mě taky.

Já to nechápu. Připadá mi, že jsem se rozešel znovu. Nemůžu ji dostat z hlavy, pořád na ni myslím. Začal jsem chodit pracovat i na noční, abych co nejvíc zabil čas a neměl čas na to myslet, moc to ale nepomáhá. Jak je to vůbec možné, že ji to nijak nebolí, ale já jsem z toho úplně v háji, po půl roce žádného kontaktu? Jak je možný, že ji mám rád, ale jí to už přešlo (do citově ne silné roviny)? Nerozumím tomu. Vůbec nevím, co mám dělat. Vymazal jsem si ji z telefonu, Facebooku, schoval všechno od ní, nemůžu se na to dívat. Nedovedu s ní mluvit, mám ji rád. Chybí mi a stýská se mi po ní.

Co bych měl udělat? Nebo takhle - asi bych neměl dělat nic, já vím, tady nic než "nic" dělat vlastně nejde. Navíc to beru tak, že když jsem se s ní jednou rozešel, tak to prostě tak mám brát, a ne otáčet, navíc tady to opravdu není možné… Ale co místo toho? Nebo jak se k tomu mám postavit, aby mě to nebolelo? Děkuju…