Téma: Přítel se chová odtažitě a je sociálně slabý - přátelé a rodina říkají ať se s ním rozejdu

Kamčo, je potřeba, aby sis opravdu upřímně odpověděla na otázku, jestli svého přítele ještě miluješ a jestli vašemu vztahu věříš, jestli jsi přesvědčená, že má ten vztah nějakou budoucnost. Pokud je odpověď spíš ne - z Tvého psaná to tak vyznívá - je čas odpoutat se a jít dál. Na to, že Ti přítel říká, že ho nemůžeš opustit, se vykašli. Není to nic jiného než citové vydírání a zoufalá snaha Tě k sobě připoutat. ANo, ukončit vztah s někým, s kým jsi byla dlouho, je těžké, ale zůstávat s někým kdo mi nevyhovuje jen proto, ž se bojím být sama, je podle mě horší. Jsi příliš mladá na to, abys zůstávala ve vztahu s někým, s kým nejspíš nejsi šťastná.

Ahoj Kamilo,

hodně ti rozumím. Máš pocit odpovědnosti za vaši lásku, za něj (co s ním asi bude, kdyby ses s ním rozešla), myslíš na to, co jste spolu zažili, na ty dny, měsíce, třeba i roky. A máš i strach, co by bylo potom, jak bys dokázala žít bez něj. Ne, nechci ti podsouvat, jak se cítíš, jen se to snažím odhadnout a nepřímo se tě i ptám, jak ti je, co ti běží hlavou… 

Myslím, že z tvýho psaní opravdu vyplývá, co bys měla udělat a k čemu tě to táhne. On ten strach ze změn je přirozený a máme ho všichni. Ale mám pocit, že už sama víš, co udělat. Jen se odhodlat. Být s někým ze strachu, že si něco udělá - to nejde. Po dalším čase stráveným s ním, bys tenhle pocit měla ještě silnější a ještě hůř bys odcházela. Ale je tohle vůbec láska? Není to spíš lítost a bezpřehá starost o někoho, kdo by měl být sám odpovědný za sebe a do vašeho vztahu i dávat a ne z něj brát tím, že ti říká, ať ho neopouštíš a vyvolává v tobě dojem, že si ublíží? Pro budoucnost se mi zdá tenhle kluk moc komplikovaný, rodina, okolí, ti říká svoje. Chápu, že to musí být hodně únavný.

Nech si to ještě projít hlavou, počkej třeba, co ti poradí tady, co ti poradí kamarádi. Ale první pocit, se kterým ráno vstaneš, taková jasná myšlenka, která někdy přichází ("ráno je moudřejší večera někdy vážně platí" :), by měla být pravdivá. Urči si, co chceš, mysli i logicky, rozumem, nejen srdcem. A když se rozhodneš vztah ukončit, poruč si - "udělám to toho a toho dne, teď a tady". A raději někde mezi lidmi, ne úplně o samotě. Opravdu na mě nepůsobí dobře tvůj strach, že by si přítel něco udělal.

Klidně ještě napiš, jak se to vyvíjí, určitě nejen já budeme rádi :)

A jak by tvůj život probíhal bez něj? Zprvu by to byl šok, co si budeme povídat. Prázdnota, bolest, možná výčitky. Zkrátka nepříjemný pocity. Ale ty být musí a nejsou vždycky jen špatný, akorát se na ně těžko dívá jinak než negativně. Bude určitě dobrý, když si je prožiješ a nepotlačíš. A pak se budeš postupně zvedat "ze dna". Najednou přestaneš chápat, proč bys měla doma pořád jen brečet. (když to přeženu, třeba se ti hrozně uleví a bude ti dobře brzy) A s volným časem přijdou i nápady, jak ho využít. Já, paradoxně, pokud se můžu ohlédnout a vím, že jsme si  hodně blízkýho věku, takže nechci nějak moudrovatět :), můžu říct, že takový ty nejlepší věci mi daly právě rozchody. Díky nim jsem poznala fajn kamarády, začala jsem cvičit (abych doma neseděla jako pecka), drnkat na kytaru (přivedl mě k ní On, ale to je pro mě ještě bolestivý). Začala jsem si sebe víc vážit, protože vím, že už jsem leccos zvládla. A ty to zvládneš taky. Zvykneš si ho nevidět. Vím, že to zní hrozně, ale půjdeš dál a on taky. Kolikrát je lepší dát prostor jiným lidem, aby vstoupili do jeho a tvýho života a bylo jim tak líp. Zbydou ti krásný vzpomínky a možná tě časem i napadne, jak jsi s někým takovým mohla být. ale že to bylo fajn a nelituješ.

Jsou to jen takový úvahy. Opravdu hodně, hodně rozumím tvýmu strachu. Řeším něco podobnýho, taky se bojím rozejít a vím, že by to bylo lepší. A odhodlávám se, možná podobně jako ty, k tomu "skoku". Věřím, že se mi uleví. A tak ti přeju odvahu, sílu a štěstí.

Děkuju moc za Váš nároz, hodně to pomohlo oni tam jsou ještě další aspekty. Jeho máma byla feťačka má sestru (s kterou se už dva roky nevídá, ale ta taky byla feťačka) bojim se, že ted jak je na ubytovně, schaní si praci, ale zatím marně a ještě do toho bych ho opustila, že by do toho taky spadl. Už teď hulí ve velkem množství trávu. Citim k němu jak lásku, tak i  lítost a odpovědnost. Vždy jsem chtěla, aby měl dokonalý život, ale snaha se teď vytrácí, protože to neklape. Pořád jsi říkám, že i když je teď zataženo stejně nakonec vysvitne sluníčko.

Není to jednoduchý vztah, já mam všechno po čem jsem vždy toužila a jemu takové štěstí neprálo. Chtěla jsem, aby to zažil taky, aby se už nemusel starat co bude zítra. On to asi nechápe,

Jedna z věcí co mě mrzela nejvíc je asi to, že on to někdy nebere vážne, není to dlouho co mi řekl, že holky pricházejí a odcházejí. Na druhou stranu tvrdí, že nechce abych ho opustila. Opravdu nevim, co si mam o tom myslet. Jeden čas byli pro něj na prvním místě kamarádi, on se jim však zadlužil a kamarádi se otočili proti němu a já jedniná zůstala a pomáhala jsem mu z toho. ted jak přešel na ubytovnu, tak si našel nové kamarády a já si pripadam, že jsem zase na druhém místě

Kamilo, nabízíš mu něco, co nepoznal, ale on to nezná a neví o co přišel, a netouží po tom. Už je to pryč, dětství se nedá vrátit. On musí chtít žít jinak, on musí chtít změnit věci, jistě jsi mu dala náznak něčeho lepšího. Moc tomu vztahu nedávám naději. Jste oba mladí, co to je 20 let, to je život před tebou, najdi si sobě rovného, aby se Vám ta kára lépe táhla. Spřežení musí být vyrovnané, jinak jeden táhne víc a druhý se jen veze. Pavla