Téma: Jednou divná, provždy divná - kvůli šikaně v dětství nemám sebedůvěru a nenavazuji normální vztahy s ostatními

Důvodů Tvého stavu může být několik a dobrá zpráva je, že i cest jak se z něj dostat bude několik. Chvilku Ti ale bude trvat objevit správnou cestu.

To, že Ti rodiče, prarodiče a ostatní blízké okolí v dětství naprogramovali do hlavy nějaké chování, to je fakt, se kterým žije každý jeden člověk. Dobrá zpráva je, že každý program lze vyměnit. Mozek je jako každý jiný počítač – jen trochu pomalejší, línější a zarputilejší.

S tímhle problémem si ale neporadíš sama. Opravdu doporučuji odborníka. Terapeutku nebo psychologa. Existují cesty, jak se mezi lidi dostat a dobrý přítel nebo zkušený odborník Ti mohou ušetřit roky času. Neboj se požádat o pomoc někoho konkrétního. Z času na čas potřebujeme pomoc všichni a požádat někoho o pomoc se svým životem, je to nejdůležitější, co můžeš pro sebe udělat.  

Já vím, opravdu na sobě chci zapracovat, snažím se moc, ale taky cítím, že je to na mě samotnou příliš velké sousto. Měl jsi na mysli někoho konkrétního, na koho bych se mohla obrátit? Máš nějaký tip? Děkuju moc za radu.

Nepíšeš odkud jsi, ani v jaké profesi působíš, takže kdybych Ti poradil někoho z daleka, asi by to nemělo smysl.

Ale když budeš na internetu hledat psycholog, terapeut nebo koučka, jistě najdeš někoho, kdo Ti bude vyhovovat.

Ok, budu googlit Zatím mám zkušenost s třemi různými terapeuty (před více než 4-mi lety jsem k nim docházela) a nakonec jsem to vzdala, protože jedna mě nechávala pouze "vykecávat" a nijak mi neporadila ani mě neposouvala, což mi nevyhovovalo, jeden si na hodiny se mnou zase bral studenty a já se cítila jako pokusná myš a ten poslední mi řekl, že neví co u něj dělám, že na to mám, že žádnou výraznou poruchu v chování u mě nevnímá a že to zvládnu sama (asi jsem na něj působila paradoxně nějak sebevědomě nebo co). Tak jsem to u nich zabalila a uvěřila tomu, že si pomůžu sama.

Ale třeba jsem jen narazila na ty nepravé a je třeba ještě zapátrat.

V každé profesi platí paretovo pravidlo, tj. pouze 20% lidí v dané profesi je dobrých, ostatní jsou špatní. Narazila jsi na ty špatné. Hledej dál, věřím že najdeš.  

Pokud Tě neposunuli psychologvé, zkusil bych další level - ženské koučky. Například www. skola-pro-zeny.cz

Tak to je povzbudivé Na tu školu se určitě podívám, děkuju. Je pravda, že mě poslední dobou celkem oslovují internetové články lidí, kteří se zabývají koučinkem, obzvláště ty motivační

A v cem byla napln te vasi sekty? jako, cim se vyznscovalo jeji uceni ci smer od normalniho zivota okolnich lidi?

A rodice, rodina stale zustali v sekte?

Snad to nejsou netatkni otazky, ptam se jen pro upresneni v cem, ze ta "divnost"vychovy muze byt.

Třeba v tom, že okolní svět je nebezpečný, zkažený a celý ovládaný ďáblem a že pokud chce člověk zůstat "čistý", musí se ho stranit, že všechna náboženství a směry kromě nich jsou pomýlené a jen oni jsou vyvolení, že přijde konec světa, v němž zemřou všichni kromě členů sekty, člověk se musel chovat přesně podle daných mantinelů sekty jinak měl vážné problémy (funguje tam sledování členů, donášení) apod. , je toho moc. Většina lidí tam má psych. problémy a po odchodu odtamtud se z toho těžce dostává. Oni žijou vlastně v takovém vlastním vakuu a mimo realitu, mnoho členů je hodně naivních a jiní zas využívají druhé. Jinak ano, moje rodina tam zůstala, jenom bratr odešel, ale ten je bohužel po smrti.

Lenko, ja nejsem psycholozka ale stejne jako QAdama si myslim, ze uz jsi na nejlepsi ceste, kdyz na sobe budes pracovat. Nejdulezitejsi je, ze jsi sama zjistila, ze chces zmenu, ze te k tomu nikdo nenutil.  Je to dlouha cesta, cloveka nelze zmenit od zakladu. Jenom ti chci rict, ze kdyz te psycholog necha "vykecavat", je to forma terapie. Dela to hodne psychologu, protoze pacient si jenom tim, ze si srovna a vyjadri myslenky, sam pomaha. Psycholog nebe terapeut potom jenom ridi smer jeho myslenek a vetsinou pacient sam prijde na to, co dela spatne. Nemam vlastni zkuenost, ale kamaradka takto chodila na sezeni asi rok, a vzdy to probihalo stejne. Dulezite je, aby ti ten terapeut tzv. sedel, abys k nemu mela duveru. Ale priprav se na to, ze to bude trvat dlouho.
Drzim ti palce.

Milá Lištičko, já vím, že je to forma terapie, myslím, že je postavená na principu, že si člověk při mluvení odžívá vše znovu, ale u mě to před lidmi (ani terapeuty) právě moc nefunguje, neodžívám si, protože mě "blokuje" přítomnost "autority", před kterou se neumím uvolnit, mám pocit, že mě soudí apod. Máš pravdu, je to na delší trať. Jinak moc děkuju za držení palců a povzbudivá slova

Máš závislostní poruchu, tedy nejspíš, asi tam budou ještě další véci, ale tohle je vidět.

Jako úplný začátek si vypůjč knihu-Závislé vztahy, případně- Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Obojí Rohr. Pokud se v tom najdeš-oboje se tě týká, je potřeba udělat další kroky, a to nejspíše skupinovou terapii.

Ahoj Plamínku, je to pravda, připadám si na reakcích lidí a jejich názorech na mě závislá - odvíjí se od toho moje vlastní hodnota (což je dost hrůza). I když mě to pěkně štve a snažím se to raciem potlačit, nejde to. Knížky seženu. Co se týče skupinové terapie, je to dobrý nápad, mohl by to být takový "trénink" - mluvení před kolektivem, navazování mezilidských vztahů apod. Jen si nejsem jistá, jestli se dá docházet na skupinovou terapii při práci, když jsem si o tom něco zjišťovala, zdá se mi, že to je na každodenní docházení, ale já potřebuji chodit normálně do zaměstnání.

Nevíš jestli existuje nějaká kolektivní terapie, která by nebyla časově tak náročná? Děkuju.

Teď  mě napadá, že bys měla začít tou druhou knihou- Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, ta je stěžejní. Pravděpodobně si uvědomíš, že pokud tě někdo nemá rád, nelíbíš se mu, nesedíš mu atd. , že se s tím nedá nic dělat, než to akceptovat a  najít si někoho, kdo tě ocení. Pokud se totiž budeš snažit příliš přizpůsobit, většina lidí tě začně vykořisťovat, zpátky od nich nic nedostaneš.

Děti, které se setkaly s raným odmítáním, a emočním zneužíváním - což je typické prostředí sekty- fungují podle představy- dokud se nepřizpůsobínm a nebudu se hodně snažit, a neudělám. co chtějí, nebudou mě mít ostatní rádi. jenže  ono to nefunguje a vede to jen k další bolesti.  

Oni je totiž nebudou mít rádi ani tak.  

Takto závislí lidé si totiž vyberou právě ty lidi, kteří jim žádnou lásku, či přátelství dát nemohou a ani nechtějí a tak si svoje drama odmítnutí a vykořisťování  zopakují. A mockrát.  

Prosím tě přečti si to a zvaž, jak moc se v tom poznáš. Až pak si ven ty "závislé vztahy", to je trochu těžší čtení a bude to chtít najít buď nějakého specializovanéhio psychologa, nebo skupinu, ona skupina se musí nějak postavit. Zatím o žádné nevím a je skutečně možné, že by ti pomohla i skupina všeobecněji zaměřená, ale na to je te´d asi brzy uvažovat. Ačkoliv, no, to uvidíš sama.  

Prostě sem znova napiš.

Říkáš, že jsi asi divná, ale to jsme tak trochu všichni. Nejsem psycholog, ale zapojim trochu filozofie, protože si myslím, že jde především o tvůj pohled na sebe sama. O přijmutí se takové, jaká jsi. Nemá totiž cenu plavat proti proudu, dělat se někým, kým nejsi. Vyčerpáš se a proud tě stejně strhne. Máš za sebou nějakou minulost, něco tě formovalo, něco dalšího tě formovat bude. To nezměníš. Nereš, co si lidé kolem myslí, nemáš se za co stydět, však nikdo jiný v tvých botách nekráčel, kdo ví, jak by obstáli jiní. Udělala jsi ohromnou věc, sama ses odpoutala od sekty, která tě od dětství ovládala. Nyní se nauč dělat věci pro sebe, dělat si radost a mít se ráda. Možná plácám a možná si musíš najít svoji cestu. Je to dle meho o tom, jak se na sebe divas a co od sebe ocekavas. Změny přijdou pomalu a možná si jich ani nevsimnes.  Bud v klidu a hodně štěstí.

Jsi milý

Jen je to trochu složitější. Hodně lidí, s kterými se potkám (nejsou to většinou ani známí, ale dostanem se čas od času do nějakého styku) mi tvrdí, jak jsem silná, ale já se tak vůbec necítím. Nevím, jestli je tak velká věc, když si vězeň uvědomí, že je vězeň a uteče.

Co se týče lásky k sobě, musela jsem jí hledat a myslím, že jsem se dostala dál, než jsem byla dřív. Když jsem jen sama se sebou, vycházím si vstříc, oceňuji se, za to kým jsem, co jsem dokázala nebo co umím. Problém nastává až v kolektivu. Tam pak vidím, jak se na mě lidi dívají, jak si o mě šeptají že jsem divná, jak mají plezír z toho, že si nevěřím, nebo slyším náhodou pomluvy na sebe a sebeúcta je víš kde Kdyby nebyly takové reakce kolektivu, neměla bych se sebou problém. Ale ono to bude provázané - já už asi čekám na základě zkušeností negativní reakce a na základě toho se tak chovám. No a oni (zvláště ti jednodušší) si moc rádi kopnou. A já i když vím, že mi na nich nemusí záležet, že jsou hloupí, stejně se pak cítím mizerně. Tak babo raď. Ale říkám si, že hlavní je, že o tom vím a díky tomu to můžu začít řešit a třeba se to jednou poddá.

Víš, potkal jsem několik fakt divnejch lidí a vůbec to nemusí být překážka k tomu, aby byli v kolektivu oblibení. Dokázali se zasmát sami sobě, i když některý vtípky byly na jejich ukor a dost za hranou. Věděli, že jsou řekněme osobití a nic se s tím nedá dělat. Ostatní je občas pomluvili, občas se jim zasmáli, ale prostě je brali a měli rádi. A vždy si pak našli i opravdové přátele. Myslím, že bez ohledu na to, jak jsi osobitá začíná ten problém u tebe. Děláš na sebe tlak, porovnavas se s jinými a chceš být jako oni. Ale to je jako potemkinova vesnice, iluze, která funguje jen zdánlivě. Ten tlak, který si vytvaris, tě o to víc izoluje, protože se snazis dělat věci tak, jak ti není vlastní a výsledek je jaký je.  

Tím neříkám, že nemáš rozvíjet své sociální dovednosti, učit se konverzovat, být zábavná, nebo třeba lehce flirtovat. Ale nesnaz se být za každou cenu někdo jiný. Lidé to poznají a jsi pro ně necitelna. Neví, kdo vlastně jsi. Pokud máš nějaký koníček nebo něco v čem jsi dobrá, zkus se seznámit s podobne zamerenyma lidma. Zkus tam být sama sebou.

Já myslím že problém nebude v tobě. Naopak je podle mě užasný že se snažíš ostatním pomáhat i potom co jsi musela vytrpět. Je hrozné že by ti ještě někdo dělal naschvály. Muselo to chtít velkou sílu se ze sekty dostat. Věřím že jsi uričtě krasná a silná osobnost. Nikdy jsem na tuto stránku nepsal a dostal jsem se zde náhodou. Ale tobě jsem zkrátka napsat musel. Určitě se drž. A pokud si přece jenom myslíš že by ti lépe udělal psycholog tak neváhej. Duležité je aby jsi byla se sebou spokejná a cítila se faj. Omlouvám se všem za případné gramtické a stylistické chyby. Přeji Hezký večer

Děkuju moc Vážím si Tvojí slovní podpory, potěšila mě.

Lenko -  podle mně si ušla pořádný kus cesty: 1) byla jsi v sektě - teď už tam nepatříš, 2) snažíš se nasměrovat správným - zdravým životním směrem a to je super, 3) máš zkušenosti i s terapeuty … ale u Tebe jak píšeš (co se týče některých terapeutu) to až tak moc nefunguje - protože Tě blokuje přítomnost autority, před kterou se neumíš uvolnit …   a tak dále.
Tvůj dotaz je na dlouhou debatu, protože mně, tu chybí spousta důležitých životních detailů. Na mně působíš jako *silnější kořen* což je jenom dobře, protože Ty chceš. A ten kdo opravdu CHCE, tak ten to dotáhne daleko.

Samozřejmě, Ty potřebuješ uzdravit - podle toho co píšeš, máš hluboké rány na duši.
Co se týče terapeutů, doporučuji zpomalit a rozlišovat, protože - POZOR, není terapeut jako terapeut. Mám na mysli, aby to u Tebe nebylo jako z bláta do louže, protože hodně (současných) terapeutů, hlavně neodborných, mícha do své profese okultismus = esoteriku … . Někteří nevědomky, někteří vědomě a ze zkušenosti víme jak to dopada. Nevím jak jsi na tom teď duchovně, když jsi byla v sektě - nevím, čemu teď věříš a čemu ne, to je taky celkem důležitý bod. Co bych Ti doporučila já - je, aby jsi nespěchala - netlačila na pilu. Pomalu, postupně se dopracuješ k uzdravení. Trochu na mně působí že si možná některé záležitosti namlouváš, to bude pramenit i z Tvoji citlivosti … a z vnitřních ran, ke kterým jsi během života a výchovy přišla. Já bych Ti v tuhle chvíli doporučila parádní knihu o VNITŘNÍM UZDRAVENÍ. Je to kniha zaměřená hlavně na lidské psyche - duši. Autor čerpá hodně od známého psychologa: C. G. Junga. Tu knihu Ti doporučuji - mám ji doma taky.   Viz knihu >> ZDE

Děkuji za rady a zájem, na tu knížku se podívám. Jen bych moc nezaměňovala duchovní a duševní, což autor dost často dělá (momentálně od něj čtu knížku "Jdi svou vlastní cestou" a myslím, že tam jsou z psych. hlediska rozhodně cenné rady, ale v pasážích, kde se snaží nasazovat psychologii na Bibli a její příběhy to na mě působí násilně, smyšleně a mírně řečeno "úletářsky", i když věřím, že se v tom někdo může najít).

V duchovním ohledu jsem do budoucna plně rozhodnutá už nikdy nikomu nedávat moc nad svým životem, tudíž jakékoli další sekty a církve neuznávám (a že jsem jich prošla nemálo). Z toho co jsem viděla u sekt i evangelíků, katolíků a dalších, jsem získala ten dojem a názor (a nebyla jsem jen dalekým pozorovatelem, pronikla jsem do těch společenství) že vždy jde buď o těžký byznys s vírou nebo o manipulaci mas a duchovní pýchu. Nechci se rozhodně nikoho dotknout ani odsuzovat, ale vidím to tak na základě vlastních zážitků. A vždy je tam nějaká forma fanatismu - nerespektování a odsuzování jiných názorů. Co se týče výkladu Bible, na níž všichni údajně stojí, naučila jsem se, že nejde v těchto společenstvích ani tak o to, co Bible skutečně říká, ale spíš o to, jak která skupina Bibli vykládá. Jehovista bude hájit jehovistický výklad a nikdo ho nepřesvědčí o opaku, ale stejně tak i evangelík nebo katolík bude hájit jen výklad své skupiny a bazírovat na něm a jinou "pravdu" prostě nepřijme ani nezváží/nevezme na vědomí. To není svoboda duše, i to je forma duchovního otroctví.

Přiznám se, že já osobně už ani nevěřím v Boha Bible, protože (omlouvám se všem věřícím) na mě působí jako chladná, manipulující, neláskyplná, krutá a zlá bytost. Ačkoli přesvědčuje o opaku, přesto není bezpodmínečnou láskou, klade si podmínky a nároky na každé straně a když se někdo vymyká, odsuzuje a tvrdě trestá, dokonce až do čtvrté generace (fakt super). To je podle mě spíš ta ďábelská sféra, ne ta čistá, Boží. Přemýšlela jsem o tom, jak dokážeme milovat my lidé. Někdy jsme schopni milovat a přijímat cele a milovat bez podmínek. Pokud jsme toho schopni my, pak věřím, že i náš pravý Stvořitel. Proto chci věřit že existuje a hledat ho. Ne jako vládce - trestajícího a odměňujícího podle našeho chování a toho co si "vysloužíme" - ale jako Lásku, která nás dokonale chápe a miluje nás ať jsme jací jsme a děláme cokoli. Ale ne přes skupiny co ovládají a manipulují - tohle je ryze soukromá cesta.

Jediné místo, kde jsem kdy cítila duševní klid, dotek něčeho tichého a božského je v přírodě. Skutečné čisté oslovení a sepětí s něčím, co nás přesahuje. Takže i kdybych se jako pohanka měla vrátit ke studánkám, lesům, loukám a stromům, udělám to a budu hledat tam. A pokud tahle Bezpodmínečná laskavá bytost existuje, najdu jí tam, cítím to.

Lenkko - Kniha *Uzdravení skrze obrazy*, je od autora - (Anselma Grüna), který je benediktýnský mnich. To, že ve svých knihách  píše určitým stylem … závisí taky podle toho, jaké téma dotyčná kniha nese. Kniha kterou Ti doporučuji je zaměřená víc na psychologickou stránku, kterou autor čerpá od psychologa C. G. Junga. Já jsem si tu knihu koupila před nějakým měsícem a mám ji rozečtenou - (v současnosti mám rozečtené tři knihy a dnes, po nějaké době jsem si dotyčnou knihu opět otevřela). V knize *Uzdravení skrze obrazy* se už dostávám do půlky - kniha je zaměřená spíš na psychologický pohled-problém, jak jsem psala, ale asi za půlkou - (co se dívám na obsah) - autor píše i o duchovním pohledu = o sebeobrazu a obrazu Božím, což si myslím, že to bude pro Tebe taky aktuální. V knize - (teď v ni listují) -  autor ještě píše i o biblických podobenstvích a obrazech a o jejich vlivu na lidskou psychiku a o pozitivech co se týče archetypů.

Každopádně je to zajímavá a dobrá kniha, autor svými knihami už pomohl velkému množství lidí, jak věřícím tak nevěřícím, lidem depresivním, či lidem psychicky vyhořelým … .   To že autor píše takovým svým stylem (jak Ty říkáš), se mi líbí. Píše trefně, správně a nenásilně, protože člověk nemá jenom tělo a duši, ale má i ducha. A aby došlo k uzdravení celého člověka, je často správné se podívat nejenom na tělesnou stránku problému, ale i na duševní a duchovní stránku - (či problém) člověka.   To, že autorův psací styl nějak nemusíš, bude z velké části Tvůj problém, který bude pramenit i z formaci, kterou jsi získala v sektě, která popravdě - (nechci se Tě nějak dotknout) - se ubera cestou ducha zbloudilého - (jak by řekl křesťanský mystik). Ale nezoufej, Boží Milosrdenství je bez hranic  - ** Bůh je hlavně milosrdní Otec, než spravedlivý soudce a On nemůže trestat, i kdyby to byl největší hříšník, jestliže se dovolává Božího slitování, nýbrž ho ve svém neproniknutelném a neprozkoumatelném milosrdenství ospravedlňuje… -  jak nás učí moje křesťanská víra >> (​​D - F. Kowalská) ** 

Samozřejmě, já Ti knihu jenom doporučují  a nevnucují.

Překvapilo mně jak píšeš, že zrovna čteš jinou knihu od stejného autora - (je tu opět znát, že autor má svoje charizma a jeho knihy pomáhají bez rozdílu každému člověku). Určitě bych Ti doporučila se často zamýšlet nad Boží láskou, která Ti své Milosrdenství projevuje např. i skrze katolického mnicha, kněze a filosofa v jedné osobě - A. Grüna (a možná i přes spoustu dalších křesťanských autorů) .  

Jinak, já jsem věřící - praktikující křesťanka (katolička) a Tvůj dotaz mně celkem zaujal, protože moji známi řešili podobný problém u svého syna, který po ukončení střední školy vystoupil ze své křesťanské církve a odešel k sektě. A nějak, asi ani ne po roku vystoupil z nejmenované sekty a vstoupil zase k jiné sektě - prostě pořád hledá. Samozřejmě jeho rodiče - (je to učitelská rodina) - jsou z toho smutní a neví co bude dál. Já si myslím, že v případě syna mých známých, jde o hledání něčeho, co mu chybělo v rodině. Co z toho, že mají na křestním listu zaznamenané, že jsou křesťané, když svoji víru nepraktikovali, nebo byli co se týče víry vlažní.  Tím pádem se v rodině nedostávala ta pravá křesťanská víra, která naplňuje, obšťastňuje a dává člověku naději. Je potom zcela samozřejmé, že mladý člověk de a hledá to absolutno - to duchovní - tu lásku, někde jinde. Ale byli případy i v (katolické) křesťanské církvi, že mladý člověk odešel k jiné např. oddělené křesťanské církvi hledat to, co během dětství mu nedali v křesťanské výchově jeho katolický rodiče a když v jiné oddělené křesťanské církvi našel to co hledal, potom po dlouhých letech se vrátil zpátky do své původní katolické církve. Je to zajímavé.

U Tvého tématu, mě celkem zajímal  i Tvůj  duchovní vztah k Bohu - jaky ho máš, nebo jaký Ti zůstal, jelikož si vystoupila ze sekty. Působilo na mně, že vztah budeš asi hledat, což je i samozřejmé. Nebudu se tu nějak rozepisovat o cirkvách a výkladech bible… , protože o to mi nešlo. Záležitosti, které píšeš o katolické církvi jsou z velké části nepravdivé a mistama až nesmyslné, ale chápu Tvůj postoj… .

U ostatních církvích nevím jak to přesně chodí - nějak se v nich nehloubám, spíš vím jen tak orientačně. Mám ale kamarády a bývalé spolupracovníky i v různých oddělených církvích a i v některých sektách, jako jsou: Jehovisty, Mormoni a pod. Já jsem víc - (po určité stránce) zaměřená na svoji církev, na kterou se dívám i kriticky, ale v svoji církvi nacházím pramen života, naděje a lásky.

Žijeme v 21. století a já nepociťuji nějakou nesvobodu … ze strany svoji církvi, právě naopak. Já spíš hledím na božího syna a našeho Pána a spasitele Ježíše Krista a to mi stačí, to mně naplňuje.

Ano příroda je krásna … jak píšeš a myslím, že když budeš opravdově hledat, určitě tu bezpodmínečnou lásku v přírodě najdeš taky, protože jak učí křesťanství-nebo jak říká i naše známa křesťanská mystička: *Když bych neviděla v přírodě samotného Boha, tak příroda by byla pro mne jenom pouhým hrobem* … Přeji Ti, aby jsi se nevzdávala a hledala! Protože jak se zpívá i v písničce >> Bůh Tě miluje až do poslední slzy:

Ahoj,

sice jsem si Tvůj příběh přečetla až teď, ale mám pocit, jako by se většina z toho podobala mému. V dětství jsem byla týraná matkou, psychicky, fyzicky i emočně a dost se to na mně podepsalo - tedy na mém chování. Táhne se to se mnou taky do současnosti, a to je mi už bohužel přes čtyřicet let. Snažím se žít " normálně", ale vztahy s muži se nedaří. Není potíž je navázat, muže přitahuji, ale nedokáži ve vztahu vydržet. Chyba je na mé straně. Ani jako mladá dívka jsem rozhodně netrpěla nezájmem ze strany chlapců - ale vybírala jsem si "divné týpky" a podle toho to také vypadalo… Jenže (a to si uvědomuji až teď) jsem trpěla citovou deprivací a kompenzovala si to u těch kluků, kteří se projevy citu ke mně mohli přetrhnout, a mně v té chvíli bylo jedno, že to jsou jinak pro život naprosto nepoužitelné typy…

Jsem rozvedená a mám syna v pubertě. Snažím se být dobrá máma, myslím, že to se mi docela daří. Od malinka jsem svého chlapečka milovala a snažila se mu maximálně věnovat - nechtěla jsem dělat stejné chyby, jako moje máma. Ale v jiných vztazích to stojí za prd. Ve škole mě vrstevnice taky ignorovaly, v ženském pracovním kolektivu si taky připadám spíš trpěná. Nejsem moc oblíbená. Ale na druhou stranu pracuji ve zdravotnictví a s pacienty rozhodně problém nemám - s empatií a schopností pomoci jsem na tom asi jako Ty. Pacienti to oceňují, i nadřízení - lékaři jsou spokojení, dokonce se setkávám s fyzicky týranými ženami - pacientkami, a spolupracuji s Bílým kruhem bezpečí z pozice zdravotnice. Jim pomoci asi dokážu, ale sobě ne! Je umím vyslechnout - ale jako u Tebe - moje problémy nezajímají nikoho… Jsem sama na všechno, i na výchovu syna, i finančně. Chtěla bych to vše změnit, chtěla bych žít s mužem, který mě bude nejen milovat, ale taky si mě bude vážit, chtěla bych, aby si mě vážili ostatní.  

Chtěla bych pomoci i Tobě, i když se zatím neznáme. Pokud o to budeš stát…

Napadlo mě vyhledat pomoc psychoterapeuta, či psychologa. Ale neznám žádného, kterému bych důvěřovala tak, abych mu vše vypověděla. Taky se mi líp píše, než mluví.

Kdybys chtěla, můžeme se nějak zkontaktovat, ale ne tady veřejně.