Téma: Jsem bez přítele a kamarádů - co teď?

Ahoj, no to věřím, s chlapama je to někdy složité. Já naopak nemám pocit, že bych se nudila. Co třeba začít studovat? VŠ nebo angličtinu nebo něco jiného? Hru na piano? Na kytaru?

Odkud jsi?

Přemýšlím o té aj, aspoň nějaký kurz, když už nic jinýho tak se tam něco naučím, jak jsem psala... ráda bych toho dělala spoustu, ale samotné se mi do toho prostě nechce. Asi je to tím, že jsem nikdy neměla moc kamarádek (jsem z malé vesnice a tam jsem měla 1-2 kamarádky a poté co jsem se odstěhovala - do Brna, tak i s těma jsem přestala být v kontaktu).

  Musíš se zabavit, jak píše deliris.   Pokud chodíš do práce máš přátele tam? A co spolužáci?   Od něčeho se musíš odrazit. Stará rozhodně nejsi a to hezké Tě jistě čeká.

V práci jsou většinou starší lidi (40 a víc), pozdravím se s něma, občas prohodíme pár vět a to je všechno, prostě jsou tady utvořený skupinky a já se nějak neumím vmísit do žádné z nich. S lidma ze střední jsem se přestala stýkat hned po škole, prostě jsem ten typ, který když něco skončí, tak jde dál a z lidma z minulosti neudržuje kontakty, vím, že je to špatně a teď už bych to ani neuděla, ale vrátit čas taky nemůžu. Nechci litovat sama sebe, opravdu ne, stačilo by mi opravdu mít nějakou kamarádku, se kterou bych zašla na vínko, na disco, cvičit, abych s ní mohla probrat všechno nedůležitý

Já si myslím, že mladý člověk by takto psát neměl, jako by ho už nic nečekalo. Jsem o rok starší než ty, a myslím, že mě toho ještě spostu čeká. Nenudím se, mám hodně co na práci. Ale přesto si myslím, že musím v životě pochopit ještě spoustu věcí (naučit se komunikovat s partnerem, nebát se říct svůj názor, stát si za ním. Za ničím se nehonit, peníze jsou jenom barevné papírky, nejdůležitější je zdraví, a můj osobní pocity. Poslouchat svoje pocity. Poslouchat své tělo, co mi říká, varuje mě před nemocemi. Naučit se vážit si skutečného štěstí, nelpět na tom, kolik jsem dostala romantických básniček od přítele, kolikrát mi dal pusu). Vím, co říkám. Jsem mladá a ještě budu muset udělat spoustu chyb, než si tyto věci uvědomím. Chci jít na to nenásilně, přirozeně, pro jedno kvítí slunce nesvítí

Třeba teď. Budou to dva měsíce, co jsme se s mým přítelem sestěhovali. Koupil byt, ve kterém se rozhodl se mnou žít. Pomaličku dáváme byt do pořádku, je tam hodně práce. A já místo toho, abych si toho cenila, pořád spekuluji že to a tamto, že neudělá nebo udělá to a to, že mi nedal pusu, a pořád se trápím nad takovými zbytečnostmi, mám pocit, že mě přestává mít rád, a vlastně je to jenom můj problém, ten jsem si já sama vymyslela. Ten pocit jeho nelásky podkopává náš vztah. A já jenom v jednom kuse vymýšlím kdejaké kejkle, jak si přítele udržet. Mělo by to jít přirozeně, samo od sebe. Ale nejde.

Je to někde uvnitř mě. A bojím se, že kvůli svým požadavkům na dokazování lásky, přítele ztratím.

Žádný chlap se nechce dívat na nespokojenou ženskou. Má mě rád, o tom nepochybuji. Ale to si uvědomím, jen když racionálně uvažuji. Bohužel někdy mám mozek vypnutý, a zapnu ho třeba za týden.

Člověk si uvědomí, co měl, až když to ztratí. Svatá pravda.

Toho se obávám! Protože já toho skvělého a milujícího přítele opravdu mám.

Jen nevymýšlet!

Promiň, Vevino, že jsem se takto rozepsala o sobě. Nepatří to k Tvému tématu. Jsme přibližně ve stejném věku, proto se mi zdálo, že máš možná podobné pocity.

Ahoj Vůbec nevadí, že ses rozepsla o sobě. Já to vidím tak, že tě přítel miluje, i když ti někdy přijde, že ne nebo, že jeho vztah vůči tobě ochladl, ale kdyby to tak opravdu bylo, tak by s tebou nechtěl společné bydlení, oddaloval by to, byl by podrážděný. Takhle je vidět, že s tebou počítá i v budoucnu, chce být s tebou a to, že se někdy třeba chová odtažitě a tak, nemusí být kvůli vztahu k tobě... třeba ho něco trápí, štve a řekněme si na rovinu... chlapi tohle neradi přiznávají. Být tebou tak se tady tím snažím vůbec netrápit, ale užívat si společných chvil s ním

Deliris, mě je o 11 víc a přesto i já mám ve svém novém vztahu(no, skoro 2 roky "nový")takové "myšlení", ale naštěstí si i já uvědomuju, že je to jen můj problém a že musím změnit svůj pohled a přístup, což se mi naštěstí(asp. myslím), daří čím dál lépe. Ale taky moc dobře vím, že to pramení ze strachu neopakovat stejné chyby+z malého sebevědomí, které mi máma odmalička brala... bojuju s tím skoro celý život.

Napsala jsi to hezky a odpověděla sis sama. Máš pravdu ve všem. Pokud budeš chtít, zůstaň tady s námi. Budeš se divit, ale už pár lidiček tady našlo spřízněné duše, píšou si, dělí se o své starosti a to zcela v soukromí.  

Možná i ty budeš mít to štěstí a najdeš tady kamaráda nebo kamarádku.  

Je jasné, že ne každý má tu schopnost vyrážet sám, jsem podobná, ale někde začít musíš. Co tak sehnat alespoň jedinou kamarádku na cvičení třeba? Ani jedna by se nenašla?  

 I na tom cvičení se dá najít kamarádka. Někdy se rozhlédni co holek přijde na cvičení a samotné. Příležitost na seznámení se najde, až budeš poskakovat a nechtěně jí liskneš, omluvíš se a potom už to jde samo.

Opravdu by se nenašla ani jedna, pořád si říkám... tak běž sama co je na tom? Ale zatím jsem se k tomu nikdy neodhodlala, nevím proč je to pro mě takový problém. Někdo jede sám na druhý konec světa a pro mě je problém jít i sama cvičit... vím, že každý má nějaký problém a taky vím, že ty moje problémy nebo starosti nejsou nejhorší, ale chtěla bych něco změnit, chtěla bych být spokojenější, šťastnější, prostě užívat si života... zatím sama..

Veninko, když člověk nemůže být šťastný a spokojený sám se sebou, nemůže být šťastný ani s nikým jiným na světě. Nikdo jiný nás nespasí. To musíme my samy. Být šťastné ve svém těle, cítit se krásné, přitažlivé.

Můj aktuální problém nejspíš bude v tom, že toho mám naopak moc. Letos dokončuji studia na VŠ, řeším ještě nějaké zkoušky, pak se vrhnu na psaní bakalářky (mám na ni jenom březen - duben!! to bude mazec!!! ), pak zpracovat okruhy na státnice. Každý den chodím do práce.

Můj přítel studuje angličtinu. Nezbývá nám čas na to někam jít spolu, někam vyrazit. Navíc vidíme ty povinnosti, které máme doma. Chybí nám radost, odhodlání. Vidíme se každý den, ale za celý týden jsme si ani jednou nezavolali. Snažím se mu dělat radost malými drobnostmi.

V pondělí mám zkoušku, kašlu na povinnosti. V neděli jdu tancovat. Je to takový celodenní tanec čtyřech rytmů A jdu SAMA!

Tak se Veninko neboj, a pojď taky někam

Děkuju za tvoji odpověď! Vím, že to co píšeš je pravda, člověk nemůže být šťastný s někým jiným, když není spokojený sám se sebou. Taky jsem se rozhodla, že tento víkend bude čistě strategický.. využiju ho k tomu abych si naplánovala kam začnu chodit na cvičení, na aj a začnu s tím co nejdřív, nejlépe hned příští týden. Doufám, že když jednou začnu tak mě to nepřejde. Musím vypadnout někam mezi lidi, protože sedět doma už mě opravdu nebaví. Co se týče tebe.. teď toho máte oba spoustu a nezbývá Vám na sebe moc času jak sama píšeš, ale vem to z té lepší stránky-každý den spolu trávíte aspoň nějakou tu chvilku, když byste spolu nebydleli, tak nemáte ani to.. a až přejde tady to šílenství ohledně státnic, tak se to zklidní a budete spolu trávit víc času a nebude to takový shon

Jj, tak to je dobrý nápad. Já mám za sebou spoustu neúspěšných pokusů naučit se anglicky, dokonce jsem kdysi chodila rok na kurz. Ale neházím flintu do žita, jak se říká. Letos, až dostuduji, to chci zkusit zase. Mám doma kupu knížek, ze kterých se můžu učit A teď mám lepší motivaci, než předtím. Můj přítel anglicky umí, byl tři roky v Anglii, domluví se úplně bez problémů. Když jsme byli spolu na dovolené v Řecku, domluvil všechno on, já jsem neuměla ani pípnout. A to spoustu anglických slov znám

Tak letos mám takovou motivaci, že přece nebude vždycky všude se mnou, musím si umět s angličtinou poradit sama, že jo.

A každý chlap chce mít vzdělanou ženu. Takže tak.

Dovol ještě, abych Ti řekla něco o sobě. Lidi, kteří mě znají osobně, by Ti neřekli, že jsem nějak výrazný člověk. Spíš taková hodná, nekonfliktní...

Doufám, že když už budu do toho kurzu chodit, tak se i něco naučím... jak jsem se dívala tak na půlrok za to dám okolo 10 tisíc... tak bych chtěla, aby to k něčemu bylo To je dobrá motivace.. nakonec třeba budeš ještě než on... v té aj Ta Anglie mě taky hodně láká, ale zase... sama bych tam nejela.. má to svoje pro a proti... zase vím, že když tam nepojedu v následujících pár letech, tak na starý kolena se k tomu těžko odhodlám... ale to je hudba budoucnosti.... O mně by řekli asi to samý... podle mě je to spíš na škodu.. mrchy to mají v životě snažší nemyslíš? Soudím podle toho co vidím kolem sebe

Já si vůbec nemyslím. Že by to mrchy měly lepší. Jsem prostě taková jaká jsem. Ber nebo nech být.  Ale někdy se trápím s tím, že bych hlavně ve vztahu chtěla být ráznější, přímější. Taková já nejsem. Chlapi mě v dlouhodobém vztahu neberou jako ctnost, jako svoje výhradní právo.

Jak říkáš, všechno má své pro a proti. I ty mrchy

S tou angličtinou to zní dobře, ale jdi do toho naplno, věnuj se angličtině i doma. Není to jenom o tom jednou týdně přijít na kurz.

  Musíš chtít Ty sama.   Chtít, znamená mít. A když se nechce, je to horší  jak když se nemůže.

když se nechce, je to horší, jak když se nemůže! Julie, tleskám