Téma: Pomoc druhému jako samozřejmost - pocit marnosti

Nemyslím si, že opravdu někomu pomoci ve smyslu ulehčit mu třeba v trápení nebo ho dostat z nepříjemné situace, je samozřejmost. A rozlišovat mezi malou a velkou pomocí, to mi přijde úplně zcestné. Pokud ale máš ve svém okolí lidi, kteří třeba přemýšlejí nad tím, jestli jsi jim minule pomohla dost a jestli Ti i oni mají teď pomoci hodně nebo málo, tak těm je asi lepší (příště) nepomáhat.  Anebo pomoci, ale nic od toho nečekat.  Stává se, že člověk pomůže, ale neuslyší ani děkuju, a možná si řekne, proč se vlastně snaží. Ale potom zase přijde někdo, kdo Tě i za drobnou pomoc zahřeje u srdce a "dobije Ti baterky". A kvůli těmhle okamžikům to - alespoň pro mě - za to stojí.

To je to, trochu ta zpětná vazba, pro dobití baterek. Děkuji soc. pracovnice, vystihla jsi to.  

presne tak moc hezky napsano souhlasim se vsim co jsem cetla

Pavli, jednou mi jeden můj dobrý kamarád napsal  -

" Pomáhej, ale nečekej za to od nikoho vděku, nebo budeš zklamaná. Tím, že pomůžeš třeba jen maličkostí, děláš toho o hodně víc pro sebe, než pro ty druhé…" 

No a od té doby jsem přestala věnovat pozornost tomu, jestli si mé pomoci druzí považují, vůbec se tím nezabývám a netrápím se tím. Totéž přeji i Tobě.

Rybičko, máš svatou pravdu, nic nečekat a při tom slovíčko díky nebo milý pohled, tolik hřeje u srdce. Někdy jde o pocit, jako vyždímaný hadr.  Jak říkáš nezabývat se tím, moc děkuju za tvoje příspěvky, hodně z nich čerpám.  

    Tak pokud se nepoděkuje, tak je to hodně smutné. , . , . , Myslím, že nejsi jedna z těch co potřebují slyšet ovace, ale poděkovat je automatické, ať už se jedná o cokoliv.  

Juli,  smutno je pak mně.

    Pavli netrap se, nech věci plynout a pomoc věnuj těm, kteří si to zaslouží a ocení.  

Rybko, to jsi napsala  moc hezky.

Pavli, možná jsi z těch, kdo dělají druhým, co jim na očích vidí. Možná to chce jen dělat, oč nás požádají. Protože jen tehdy to vnímají jako pomoc.

V první situaci to ne, že nevnímají jako pomoc, ale spíše ji považují za jakési dobro vycházející z člověka, jemuž je tato vlastnost samozřejmá a vlastní a proto nemají pocit, že ten člověk udělal něco nad svůj rámec.

Někde v duchu si říkají - no, udělala to, nemusela … ale když jí to dělá radost …

Chápeš, co chci říct? Radost člověka, který pomohl považují za dostatečnou odměnu pro něj.

(Napadlo mě se na věc podívat i z té druhé strany a je pravda, že ta může tuto "nevyžádanou" pomoc vnímat i jako nepříjemný závazek a ač na počátku bylo dobro, může z toho být rázem opak. Škoda, že se diskuze omezila jen na obecně vnímané. Myslím, že tohle téma by mohlo pomoci hodně lidem vyjasnit si své postoje a přispět tak k většímu porozumění)

Baru, určitě máš pravdu, velkou pravdu. Pomoci, až druhý požádá. Někdy si myslím, že druhý si třeba neřekne o nic, tak chci být ten, kdo se nabídne a udělá. Já u druhého nechci vůbec vzbudit pocit závazku, to mi nikdy nedošlo a možná to tak druhý cítí. Já právě myslela, že musím udělat víc a znovu a znovu a teď vidím, že je to špatně. Neznám tu správnou míru pomoci, neumím to. Díky, za tvoje slova.

 Víš, Pavli jsi taková hodná duše. Vím, že pomáháš a nečekáš od toho vděk. Myslím si, že opravdu je asi lepší (mám zkušennost přímo z  rodiny) čekat až si dotyčný o tu pomoc řekne, nebo ji nabídnout, néé se přetrhnout horlivostí. Oni ti co jim pomáháš, někdy ani o tu pomoc nestojí a pak nás třeba jejich jakákoli reakce bolí a zůstává jen ten pocit marnosti. Co s tím? Převychovat se. ale to už je v nás.

Tepu, ano, pro rodinu je člověk vždy připravený na pomoc, aby byl užitečný, trochu budu muset čekat, na telefon, na to až se ozvou, věř, že to čekání je někdy bez konce. Člověk má starost, zda je vše v pořádku.  Děkuju za tvá slova.    

nikdo by od tebe  pomoc nemel brat jako samozrejmost je to jenom tva dobra vule ze pomuzes ale i tak by kazdy mel koukat na to jestli tobe nekdy pomohl nez se te zepta o pomoc to by bylo pak pokritectvi vuci tobe pomahej tem co si to zaslouzi a  o kterych vis ze se na ne taky muzes spolehnout. Je jedna vec byt dobra ale ne blba potom toho lidi zneuzivaji a ty se citis mizerne  a to je spis ztoho ze to neni opetovany proto nikdy to neber jako samozrejmost

"paloma-dorantez", moje pomoc je už jako dennodenní rutina, nebo, jak to pojmenovat. Dělám to z lásky, chci být potřebná a jsem potřebná, překonávám kolikrát bolesti, jen mi chybí ta zpětná vazba, nebo, jak to nešikovné slovo napsat.

ja vim a je dobre ze si takova jen jsem chtela rict ze clovek potrebuje citit ze i druhym na nem zalezi a ze jsou tam i pro nej

Milá Pavlo!

Mám to také tak nějak jako Rybka.

Jednou mi jeden člověk řekl: „Když něco udělám pro někoho, tak rád a s láskou a nečekám za to žádný vděk. “

 Řídím se tím a týká se to všech včetně mé nejbližší rodiny. Nečekám, že moje dobro bude odměňováno. Proč se máme trápit a zbytečně si tím ubližovat!

Pomáhám rád a nečekám za to žádnou odměnu ani vděk. Stačí mi, že mám z toho dobrý pocit.

Ano! Slůvko, děkuji, potěší. Rozumím ti, co tě trápí.  

Plutíku, hodně si beru i z tvých příspěvků, ale vem si, že i kytička kvete a dělá radost, nepotřebuje nic než dostat občas vláhu, aby nezvadla. No, někdy si připadám, jako ta uvadající kytka.

Pavli, příměr ke kytičce se Ti opravdu povedl. Přesněji se to ani napsat nedá.  

Já myslím, že to všechno záleží na hodně okolnostech. Znám plno lidí, kteří by se pro druhé rozdali, nic za to nechtějí…Když ale po dlouhý čas vidí, že mnoho těchto lidí jen hledá, kde by sami urvali a vše dělají zištně, i takový původně nadšený člověk rozdávající plnou náručí zahořkne…Záleží tedy hodně na tom, jaké lidi máme kolem sebe…Pokud jsou to ti, kteří po nabídnutí prstu sahají po celé dlani či dokonce paži, dlouhodobě nám ten elán nevydrží.

Veverko, někdy se ozývá ten pocit nedoceněnosti a člověk se cítí, jako svázaný a bez síly.  Jsem ráda, za všechny odpovědi, pomohly mi. Přemýšlím, jak bych se já sama zachovala a snažím se vcítit i do druhé strany. Budu se cvičit v trpělivosti. Dali jste mi vláhu, jako té kytičce, díky.   

Obecně je to tak:

Kdo pomáhá furt, od toho je to bráno jako samozřejmost a i kdyby pomáhal sebevíc, tak se mnohdy poděkování ani nedočká.

Kdo takový není, kašle na všechny a pak jednou pomůže, je vychvalován do nebes a náležitě odměněn.

MiCánku, je to tak, někdo pomůže jednou za čas, třeba maličkostí a je vzácný, pak ta dennodenní pomoc se nějak vytrácí, přesto, že je nepostradatelná.   

Mila Pavlo,

ja jsem ve stejne situaci. Taky lidem rada pomaham.  Jsem velice vdecna Veverce, jak vystizne to napsala, ja bych to nedokazala vyjadrit lip. Ten elan mi skutecne dochazi. Jeden maly priklad: nekolik let nosim sousedce (duchodkyni) zbytky pro slepice, obleceni pro vnoucata a jeji nemocnou sestru, kvetinace atd. Prinesu kvetinac, potrebuje jeste tri, prinesu tri, potrebuje dalsi tri. Rikam si: no jo, stara duchodkyne, asi nema penize.  Obcas ji vezmu autem do mesta k doktorovi. Vloni jsem ji pozadala o jeden snitek kopru do polivky (ma ho plny zahon) ale ona mi rekla, ze ho potrebuje na zavareni okurek. Od te doby k ni nechodim a ona se divi proc? Mam ji to rict? Jedne rozvedene matce tri deti vozim leta z Nemecka obleceni na jeji tri deti. Uz 2x se mi stalo, ze ji veci po nekom poslu a nedockam se ani dekovne SMS. Takze uz ji taky nic neposilam. Kde je ta chyba? To lidi berou vsechno jako samozrejmost a neumi ani podekovat? Kolikrat se ptam, kdo je tady ten hlupak? Odpoved ale znam. Necekam vdek, ale podekovani je snad slusnost? Vsechny tyhle me zkusenosti mne dovedly k rozhodnuti, ze ted radeji podporuji jeden charitativni obchudek, kde vim, ze vytezek dostane postizene dite. Tam me hreje samotny pocit, ze vim, ze moje vynalozena energie prinasi prospech nekomu, kdo to opravdu potrebuje.

Lištičko, to jsou právě ty pocity,  že dělám zřejmě pořád málo, tak se snažím víc, ale jak napsala "paloma", chybí mi ten pocit, že druhému záleží i na mně. Vím, že mně přesně chápeš, ten prožitek z tvých zkušeností máme stejný.

   Lištičko, nevděk vládne světem. To že někteří cizí neodpoví na pozdrav (obchod, restaurace, banka, čekárna u lékaře) jsem si tak nějak zvykla, ale aby lidé kterým prokáži laskavost byli tak neomalení, na to si nezvyknu nikdy.  

Pavlo, ty rozdavas lasku ale sama ji potrebujes. Mas naprostou pravdu, clovek se nemuze jenom vydavat z energie, taky ji musi nekde cerpat. Kdyz tu lasku nedostavas v rodine nebo od pratel, hledas asi i jinde. Kdyz ale ani jinde nenajdeme,  nezbyva, nez se naucit mit rada sama sebe!!  Co takhle zajet si s kamaradkou na par dni na wellness? Nebo si dojit ke kadernikovi a udelat si nakupni den a pak si sama sednout do kavarny? U me tohle funguje!!

Milá Lištičko, Vím, že bych si měla dobít něčím energii, něčím pěkným pro sebe. Někdy si uděláme s manželem výlet, ráda koukám na domečky, jak mají lidé upravenou zahrádku, kolik mají kytiček, pak si posedíme na zahrádce a plánujeme, co si vysadíme. Jenže jsou zde roky, zdraví není, jak by mělo, člověk pčekonává bolesti a někdy potřebuju jen odpočinek, abych měla vůbec sílu se postavit na nohy. Tělo strádá,  ale to si zobnu prášek, jen když bolí srdce, na to prášek není, to je pak potřeba ta laskavá vzpruha. Jsem ráda za milé odpovědi, pochopení a povzbuzení, díky.  

Julie, to ze nekdo nezdravi, mne ani tak neboli. Naopak ta neomalenost boli. Ale zase abych nebyla tak negativni: byly jsme s kamaradkou ve Frymburku a vecer jsme se vracely do hotelu. Byla tma a pred nami 5 vyrostku. Uz jsme se pripravovaly na to, jak nas prasti hokejkou. A chlapci nas hezky pozdravili a rozesli se domu. Takze je to jenom o vychove!!  

Ve skutečnosti - nikomu nepomůžeš.

Jediný komu můžeš pomoci jsi ty sama. Pokud pomáháš, neočekávej vděk ani poděkování, ani to, že člověk kterému pomáháš využije Tvou pomoc a vezme si z ní, to správné.

Častěji, Tě zneužije ( správně chápe, že ho vnímáš jako méněceného) a to je pro Tebe ten správný trest, aby jsi pochopila, že se máš starat především o sebe, a že máš sama dost práce na sobě.

Polož si otázku, proč pomáháš a opravdu upřímě si odpověz. Také jsem jeden čas pomáhala. Po hodně dlouhé době, jsem pochopila, že to pramenilo z mé skryté povýšenosti. Ve skutečnosti jsem dotyčnému nepomohla a sobě ublížila. Po zásluze jsem byla potrestána.

Nejobtížnější je pomáhat sám sobě, sílit a rozvíjet kladné vlastnosti, proto tolik lidí pomáhá druhým. Ve skutečnosti pomocí dáváš najevo, že druhé považuješ za neschopné a slabé. Pro neschopnost a slabost je nejlepším lékem a pomocí, zůstat sám bez pomoci. To pak v člověku zmobilizuje síly k tomu, aby si pomohl sám a to je opravdová výhra.

Takže, pomáhej, ale bez očekávání čehokoli a s velkým rozmyslem jestlli je tvá pomoc skutečně ku prospěchu.

Pocity marnosti můžeš vyléčit láskou k sobě. Buď vděčná za život. Kdo sám sebe miluje a má úctu k životu, nemůže cítit marnost, musí se radovat z každého dne a z každé maličkosti. Pomáhat světu, můžeš láskou a úctou ke všemu živému. Pomáhat druhým, můžeš příkladem toho, co jsi sama dokázala udělat se svým životem a pro sebe, jak jsi sama sebe, dokázala udělat šťastnou, silnou laskavou a. t. d.

Zkušená, věřím, že mi chceš dobře poradit, ale nějak necítím z těch řádků vřelost, jen definice. Jenže nejsem stroj, ten může sekat výrobky, jako "Baťa cvičky", ale i ten stroj potřebuje údržbu, natož člověk. Člověk opravdu vydrží hodně, ale je potřeba trochu lidského citu. Vůbec nepomáhám proto, že bych druhého ponižovala, nebo jej tak viděla, ta pomoc je potřebná a bez mé i manželovy pomoci, by ledaco nešlo, jen jde o to, aby se taková pomoc nepřijímala, jako samozřejmost. Život máme skoro za sebou, alespoň ten aktivní, kdy člověk touží po "věcech", já už se věcí spíše začínám zbavovat a život si ulehčit od zbytečností. Holt přišel věk, kdy člověk začíná lpět na hodnatách, které nejsou vidět, ale bez nichž se těžko žije.  

Pavli, píšeš, že bez pomoci z Vaší strany by to nešlo. Co takhle si zaplatit čtrnáctidenní pobyt třeba v Podhajské v září a předem ho avizovat těm, jež na Vaši pomoc spoléhají jako na samozřejmou?

Jednak pomůžete svému zdraví a navíc si příjemci Vaší pomoci uvědomí, jak těžké to bez pomoci zvenčí je.

Baru, je zahrada a je barák, na 14 dní to je moc, možná tak ještě před pěti lety, teď jedině nějaký víkendový pobyt, to již taky mají lázně v nabídkách. Baru, věř mi, že už jsme nejraději doma ve své posteli, než se někam plahočit. Mně stačí si odpoledne lehnout a trochu usnout, to můžu o víkendy. Strašně bych všem zkomplikovala ty dny, kdy bych nebyla k dispozici, to vnitřně nemůžu udělat, to dělám pro ty malé,  bezbranné, které mám tolik ráda. Baru, a už jsme tři, je nás o jenoho čtyřnohého kluka víc, bylo moc pusto a smutno. Jak se ti líbí, tady je u nás akorát hodinu?

Pavli, Tobě není pomoci … nikdo nejsme nenahraditelný a komplikace by možná pro příště napravily náhled na Tvou pomoc.   (Copak těm malým něco hrozí, že píšeš, že to děláš pro ně a že jim to nemůžeš udělat? To by pak bylo o něčem jiném …)

P. S. Je to fajn, že jste si pořídili to malé chundelaté potěšení, pamatuju, jak těžce jsi se loučila s tím předešlým … ( mladí by ho v případě potřeby nemohli zaobstarat? )

Baru, jsem radši, když je vše v klidu, hlavně s mrňaty, já bych stejně neměla klidu, kdybych byla mimo na delší dobu, už jiná nebudu. Moc děkuju za milá slova. A s pejskem jsme myslím udělali dobré rozhodnutí, je v chalupě víc živo a to zvíře je moc vděčné, že má domov.  

Pavlo, po precteni vsech tech prispevku mne napada, ze pokud se od lidi nedockas reakci, jake si predstavujes, uvazuj o pejskovi!! Ten ti bude vdecny porad a bude ti davat lasku a obdiv kazdy den.

Lištičko, jako, když mně čteš myšlenky. Je to půl roku, co nám odešel pejsek na věčnost, tak jsme se nakonec rozhodli a vzali si pejska z útulku, je úžasný a moc, moc vděčný, je za námi, jako ocásek, máme ho dva týdny a sžíváme se. Tady je, podívej:

Pavlo, tak to jsem rada, ze mate toho chlupace!! Ten vam aspon dava radost a lasku kazdy den!
Vis, ja mam jednu kamaradku. Jeji syn se ozenil, poridili si dite a kamaradka dela vse pro spokojenost rodiny (ne te sve, ale te synovy). Nakupuje, vari, hlida, zehli atd. Mladi jezdi po zabavach, po dovolenych, maji spoustu zajmu a babicka je neustale v pohybu. Pak si stezuje, ze je to na ni moc a ze by mela rada trochu klidu. Nedivas se nahodou do stejneho zrcadla? Podivej se na seniory v zahranici. Ti si svuj duchod uzivaji cestovanim nebo jinymi aktivitami.   Moje rada tedy je, pokud uz nechces cestovat, vyhrad si sve dny, kdy se budes venovat jenom sobe! Kadernik, pedikura, kavarna, knihovna, prednaska, divadlo atd. Svuj zivot vubec nemusis menit, jenom ho trochu upravit tak, abys byla spokojena. Nikdo jiny to za tebe totiz neudela!!

Lištičko, snažím se to, co zvládnu pomoct. Už jsem to tu psala, my byli v děcáku a nepomáhal mi nikdo a bylo to moc těžké, proto jsem si řekla, že já musím být prospěšná. Ano, je to na mně, jen vím, že jiná nebudu. Moc děkuju za milá slova.

Pavlo, jina byt ani nemusis, jen jsem si myslela, aby jsi nezapomnela zit taky pro sebe. Proste zacit se mit rada sama sebe.
Pises, ze jsi z decaku. Trochu ten problem znam. Moje maminka byla nemilovane dite a cely zivot tim trpela. Nam detem dala tolik lasky, ze by nas s ni az zadusila, tatinkova laska a naklonnost ji nikdy nestacily.

Asi je to tak, ze clovek, kdyz nedostane lasku v detstvi, si to s sebou nese cely zivot. U tebe je krasne, ze tu lasku davas dal. Jini, co ji ani nepoznaly, ji neumeji davat vubec. Jak je videt, ne nadarmo se v zivote vsechno toci kolem lasky. Laska je totiz moc dulezita!  Takze ti preji hodne lasky!

Lištičko, rozumíš mi a za to jsem vděčná, asi to jde od dětství a tvoji maminku naprosto chápu. Prostě v životě je u mně na prvním místě rodina, neumím to přepnout asi jsem tak přeprogramovaná. Jsem ráda, za zkušenosti, které se zde dočtu. Hodně mi to pomůže, spoustu věcí objasní a pak je mi líp. A děkuji ti za lásku na dálku, to mně moc zahřálo u srdce.